Ambulantní vozíčkáři: Lidé používající invalidní vozík, přestože jsou schopni chůze

Pro většinu společnosti je slovní spojení „invalidní vozík“ synonymem pro úplnou ztrátu schopnosti chodit. Ale existuje skupina lidí, kteří sice mohou chodit, kvůli svalovému, neurologickému či jinému handicapu se však rozhodli používat invalidní vozík či kočár.

Reklama

Také jste už někdy viděli na sociálních sítích foto či video zachycující člověka, který jde vedle invalidního vozíku? A pod ním rádoby vtipné komentáře ve stylu „zázraky se dějí“, nebo naštvané ve znění „a takoví pobírají dávky“ apod.? Pojďme se podívat na to, kdo může různé pomůcky pro invalidy využívat.

V zahraničí je zcela normální, že si na vozík či do rehabilitačního kočáru sedne člověk, který není stoprocentně nechodící. Má například záchvatové onemocnění, je hypersenzitivní, anebo žije se svalovým handicapem. Ujde sám jen několik kroků. Leckdy tito lidé zvládnou i delší vzdálenost, ale někdy jim prostě „upadne tělo“. Co v takové chvíli dělat? Vozík či kočár jsou dobrými pomocníky. Pro lidi hypersenzitivní na zvuky, světla atd. existuje i možnost se v takovém kočáru ukrýt a odvrátit tak např. autistický meltdown nebo epileptický záchvat.

V Česku si na tzv. ambulantní vozíčkáře stále zvykáme. I tady ale chtějí lidé s různými handicapy žít aktivně, nechtějí zůstávat doma v izolaci.

„Těžko lze charakterizovat, jak se žije ambulantním vozíčkářům. Odhaduje se, že invalidní vozík denně používá asi 33–35 tisíc lidí,“ uvedl pro NašeTéma předseda Národní rady zdravotně postižených (NRZP) Václav Krása.

Kdo jsou ambulantní vozíčkáři
Ambulantní vozíčkáři (pozn. red.: lze najít i pod anglickým výrazem ambulatory wheelchair users) představují dosud neprávem opomíjenou část populace. Mohou mít taková zdravotní omezení, která by je bez využití moderních pomůcek buď doslova uzavřela doma, anebo by jim výrazně ztížila cestování a pobyt mimo bydliště. Vozík, kočár nebo jiná pomůcka výrazně zvyšuje nejen jejich komfort, ale často i bezpečí.

Například pro člověka se záchvatovým onemocněním představuje zdravotní kočár nejen šanci, aby k záchvatu vůbec nedošlo, ale také bezpečné útočiště pro případ, že tato situace nastane. Různé pomůcky poskytují fyzickou úlevu, zvyšují pohodlí a přináší nezávislost.

Příběh ze života

Linda je máma šestnáctiletého chlapce Ondry a k problematice se vyjádřila na sociální síti Facebook: „Věděli jste, že téměř 90 % uživatelů invalidního vozíku má v nohou alespoň nějakou funkci? Dostávám spoustu komentářů od lidí, kteří se ptají, jestli je Ondra lepší, vyléčený nebo falešný, protože vidí nějaké fotky na invalidním vozíku a nějaké, kde stojí na nohách. Syn je ambulantní uživatel invalidního vozíku, což znamená, že se může postavit a trochu se projít. To neznamená, že předstírá. To neznamená, že je vyléčen. A rozhodně to neznamená, že podvádí. Invalidní vozík pravidelně používá, aby pomohl svému tělu. Vozík ho chrání před přílišnou bolestí a pomáhá mu proti únavě, když víme, že budeme venku na delší dobu. Ondřej chodí, ale většinou potřebuje vozík. Není to zázrak, když stojí, aby dosáhl na něco na vysoké polici. Nenechám, aby na něj někdo křičel, že je podvodník. Není podvodník ani když se zvedne z auta, popojde a přestoupí na vozík (další věc, ze které nás někteří obviňují).“

Příspěvek redakci zaujal, a tak jsme Lindu oslovili. „Přes Ondrovy handicapy se snažíme žít naplno, doslova s větrem ve vlasech. Jezdíme do lázní. Dovolí-li zdraví a finance, cestujeme. Syna mám v domácím vzdělávání. Společně vyrábíme třeba mýdla. Vymysleli jsme si i vlastní slovo „tisperion“, je to takový výraz pro náš svět,“ uvedla k tématu Linda.

Z vyjádření předsedy NRZP Václava Krásy vyplynula i další skutečnost: „Asi čtvrtina lidí má elektrický invalidní vozík, přičemž často je to i tak, že tito lidé používají například v domácnosti vozík mechanický a v exteriéru elektrický. Velký problém u těchto lidí je, že zdravotní pojišťovny nechtějí přiznávat jedné osobě oba typy invalidních vozíků, tedy mechanický i elektrický, přičemž mnohdy je nezbytné, aby osobě byly přiznány oba typy.“

Je důležité, aby společnost začala chápat potřeby ambulantních vozíčkářů. Měli by mít podporu společnosti místo obvinění z podvodu. Nechtějí nic víc než žít, jak nejlépe to jde.

Autor: Petra Jungmannová. Zdroje: Rozhovor autorky s předsedou Národní rady zdravotně postižených Václavem Krásou. Skutečný příběh Lindy a Ondřeje (redakce zná celou totožnost obou osob, ale na základě přání ji nezveřejnila.)

Diskuze Vstoupit do diskuze
Přidat na Seznam.cz
Reklama
Reklama
Reklama