Svět obletěla zpráva o snaze dvou aktivistek upozornit na údajný nedostatek jídla ve Francii tím, že v Louvru polijí Mona Lisu polévkou. Podobných exhibicí přibývá, ale skutečně lze něco dobrého prosadit, když se něco jiného zničí?
Nevím, kdo měl jako první ten nápad „pojďme zničit něco známého“, ale některá umělecká díla chrání skla už desítky let. V posledních letech už ale začínají podobné snahy přesahovat všechny meze. Já osobně si myslím, že je to zcela kontraproduktivní, protože proč bych měla podporovat jakýkoliv, byť bohulibý úmysl, když je propagován destrukcí? A zřejmě nejsem sama.
Novinář Marek Wollner na svém facebookovém účtu k poslední snaze poškodit slavný obraz napsal: „Imbecilita a sebestřednost světa, v němž se protest demonstruje na ikonickém díle, které lidé obdivují stovky let, mi vyráží dech. Nepište mi, že se mu nic nestalo, stačí mi, že se to stalo. Nemám chuť jíst potraviny od takových šašků, i kdyby byly sebezdravější. Jejich teatrální nevkus mi způsobuje nechutenství.“ A to vůbec nekomentuji, že v zemi labužníků prý trpí třetina národa hladem. Asi jsem byla v jiné Francii.
Nemusí jít jen o ničení obrazů, soch a historických budov, ostatně o budovy se aktivisté perou se sprejery. Ničit lze ostatním třeba i život. Představte si, že jste několik měsíců objednáni ke specialistovi na vyšetření, ale termín propásnete, protože někdo se přilepí k silnici, nebo tam postaví traktor. Nebo máte důležité jednání, na kterém závisí zakázky vaší firmy a dopadnete stejně. Šli byste do sebe a začali podporovat ekology, bojovníky za domácí potraviny, případně za cokoli jiného? Já tedy rozhodně ne. Ale díky pozitivním vzorům svých přátel doma pečlivě třídím odpad. A nejen doma, podobné snahy mám všude, kde se pohybuji.
Ostatně, absurdní mi přijde i ta snaha bojovat lepením k asfaltu za životní prostředí. Kolik energie a chemických látek bylo třeba na výrobu toho lepidla? Proč ta destrukce, proč nedělají něco pozitivního? Dají se sázet stromy, stavět hmyzí domečky, místo anglického trávníku mít doma louku plnou květů a mnoho dalšího. Stejně tak bojovnice proti hladu by tu polévku místo na polévání skla před obrazem mohly vařit pravidelně třeba pro bezdomovce, jít dělat dobrovolnice do potravinové banky, nebo jiné neziskovky, kterých je ve Francii určitě také dost.
Ale tím to nekončí. Proč tisíce lidí raději pomlouvají snahy jiných, než aby se zvedli z křesla a začali dělat něco, proč by si jich měl svět všimnout? Nemusí být každý zrovna sportovní hvězdou, influencerem nebo modelkou.
Pro mě je daleko větším hrdinou ten, kdo na úkor svého volného času třeba trénuje děti, chodí pomáhat seniorům nebo doučovat žáky ze sociálně nevýhodných podmínek. Nebo podpoří charitativní sbírku. Stejně tak je mnohem účinnější udělat lidem na sociálních sítích radost čímkoli hezkým – fotkou koťátka, receptem na koláč, vtipem…, než se snažit získat pozornost pouhým hejtováním. Máme na výběr.
[democracy id=“10″]
Autor: Mirka Nová – NašeTéma
