GLOSA | Ve Strážnici lidé vypískali ministry Motoristů. Odpovědí byly řeči o alkoholu, vedru, návrhy na odebrání dotací i útoky na kritiky. Když se k tomu přidá minulost ministra Oty Klempíře i lidí, kteří straně pomohli do politiky, srovnání s komunistickými praktikami přestává být jen metaforou.
Strážnický folklorní festival, jedna z nejstarších a nejvýznamnějších kulturních akcí v zemi, se letos nečekaně proměnil v politické zrcadlo. V pátek návštěvníci hlasitě vypískali ministra kultury Otu Klempíře (Motoristé sobě). O den později potkal stejný osud, jen s ještě větší intenzitou, předsedu strany a ministra zahraničí Petra Macinku. Na pódium přitom vystoupil z vlastní vůle. Tvrdil, že vypískání svého stranického kolegy bere jako výzvu, a rozhodl se promluvit. Publikum mu ale dalo stejně jednoznačnou odpověď.
A jako by to nestačilo, pískot ho o víkendu na dálku dostihl i na pražském open-airu podcastu Kecy & Politika.
Ministra Macinku vypískali na dálku i v Praze. Video: Petros Michopulos, Kecy&Politika
Co následovalo, připomíná příklady z komunistické éry. Klempíř vysvětloval pískot alkoholem a vedrem. Mluvil o buranství, sprostotě a zášti. Macinka publiku vzkázal, že neví, co dělá, a ničí si vlastní festival. Boris Šťastný přidal návrh řešení: sebrat akci dotace, nechat ji na tržním vstupném a nechodit tam. Lidé vyjádřili nesouhlas.
Trestat občany za to, že veřejně projeví nesouhlas, není v českých dějinách nic nového. Komunistický režim na tom postavil svou moc. Kdo vybočil z řady, mohl přijít o práci, studium i budoucnost. A právě proto není srovnání s Motoristy jen efektní metaforou. Má mnohem pevnější základ.
Ministr kultury Ota Klempíř byl tajným spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti. Podle archivních dokumentů a zjištění Reportérů ČT ho StB od roku 1984 vedla pod krycím jménem „Olda“. Za podpis vázacího aktu dostal 500 korun, další odměny následovaly. Donášel na své přátele z punkové a alternativní scény. Jeho informace vedly k zásahům tajné policie a jeden z udaných, Martin Semrád, kvůli nim přišel o možnost studovat. Klempíř svou spolupráci s represivní složkou komunistického režimu přiznal. „Chtěl bych být perfektní, ale nejsem,“ vzkázal Paměti národa.
A nejde jen o ministra Klempíře. Mezi sponzory Motoristů před loňskými sněmovními volbami byl také podnikatel Richard Chlad. Podle archivů ÚV KSČ šlo o člena komunistické strany, ideologa Svazu socialistické mládeže a lektora politického vzdělávání KSČ. Jinými slovy o člověka, který za normalizace školil ostatní v tom, jak mají „správně“ myslet. Sám později prohlásil, že bez jeho podpory by se Motoristé do Poslanecké sněmovny vůbec nedostali. Zatímco Macinka jeho pomoc bagatelizuje na sto tisíc korun, Chlad hovořil až o částce 1,5 milionu. Strana, která se ráda označuje za pravicovou a protikomunistickou, se tak do parlamentu dostala i díky penězům bývalého komunistického ideologa.
Domyslete si to sami. Ota Klempíř, který za peníze donášel na své přátele komunistické Státní bezpečnosti, dnes sedí ve vládě jako ministr kultury. Motoristům pomohl do Poslanecké sněmovny bývalý komunistický ideolog Richard Chlad. A když oba ministry ve Strážnici vypíská dav svobodných lidí, jejich vládní kolega Boris Šťastný navrhne, aby festival přišel o dotace. Klement Gottwald by proti takové úvaze nejspíš nic nenamítal. Klempíře by měl možná rovnou na výplatní pásce. A Macinka? Minulost svého ministra hájí slovy, že ho „naplňuje optimismem, že Oto Klempíř je dobrý člověk“.
Do stejného obrazu zapadá i způsob, jakým Motoristé pracují s fakty. Ministr Boris Šťastný sdílel na Facebooku a Instagramu příspěvek s počty interakcí až pětkrát vyššími, než kolik ukazoval původní příspěvek na síti X. Podle experta na sociální sítě Daniela Dočekala nese taková úprava znaky manipulace. Sám ministr ji označuje za „stylizaci“.
Nafouknout čísla, aby realita vypadala příznivěji, není nic nového. Stejným způsobem pracovala i komunistická propaganda. Statistiky se přizpůsobovaly ideologii, nikoli skutečnosti. Rozdíl je jen v kulisách. Dříve je otiskovalo Rudé právo, dnes je ministr sdílí na sociálních sítích. A právě tímto upraveným příspěvkem útočil na ombudsmany kvůli jejich účasti na demonstraci proti zestátnění veřejnoprávních médií. Tvrdil, že ztratili důvěru občanů a zneuctili svůj úřad. Když pak zaznívají úvahy o tom, zda mají být za svůj postoj postiženi, nelze se ubránit pocitu, že se vrací rétorika, kterou jsme tu před rokem 89 měli.
Jenže nejde jen o upravené interakce u příspěvku. Den po návrhu sebrat festivalu dotace Šťastný tvrdil, že nic takového nikdy neřekl a že festival žádné státní peníze nepobírá. Jeho vlastní příspěvek přitom dál visí na sociálních sítích a akci pořádá příspěvková organizace ministerstva kultury. Fakta jsou veřejně dohledatelná. Přesto ministr zvolil popírání. Nejde o přeřeknutí. Je to způsob, jak manipulovat veřejné mínění, když začnou být výroky politicky nepohodlné.
A tomu všemu předcházel střet s Ústavním soudem a prezidentem Petrem Pavlem. Vláda Andreje Babiše odmítla zařadit prezidenta Pavla do delegace na červencový summit NATO v Ankaře. Prezident se obrátil na Ústavní soud, který vládě v předběžném opatření zakázal jeho účasti bránit. Motoristé odpověděli po svém. Macinka začal mluvit o „ústavním puči“. Filip Turek prohlásil, že Ústavní soud tím „potvrdil, že by neměl existovat“. Když instituce rozhodne jinak, než si přejete, je možné jí kritizovat. Volat po její neexistenci už ale vypovídá o něčem jiném.
Emeritní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský to shrnul výstižně. Označovat běžný kompetenční spor za puč podle něj může jen ten, kdo buď nezná Ústavu, nebo vědomě zpochybňuje ústavní pořádek. A volat po zrušení soudu jen proto, že rozhodl jinak, než si přejete, není projevem úcty k demokracii. Někdo v tom může spatřovat způsob komunistického uvažování, který měl v naší zemi dlouhá desetiletí navrch.
Sečteno a podtrženo. Strana mluví o svobodě, ale navrhuje trestat ty, kteří s ní nesouhlasí. Upravuje čísla, popírá vlastní výroky, útočí na ombudsmany i kritické novináře. Bránila prezidentovi v cestě na summit NATO a zpochybňuje Ústavní soud, když rozhodne jinak, než si přeje. Ve vládě za ni sedí bývalý spolupracovník StB a do Poslanecké sněmovny jí pomohl bývalý komunistický ideolog. Tahle kombinace v mnohém připomíná praktiky, které česká společnost zažila před rokem 1989.
Ironií celé věci je, že Petr Macinka si z komunismu rád utahuje. Ve Strážnici připomínal, že ani „bolševikům“ se nepodařilo proměnit folklorní festival v přehlídku politické písně. Ve Sněmovně zase sehrál scénku s četbou komunistického Rudého práva. Jenže některé postupy jeho strany dnes připomínají spíš obsah těch novin než pouhou rekvizitu, kterou si z nich udělal.
Motoristé se rádi zaklínají svobodou. Jenže demokracie a svoboda neznamená jen právo mluvit. Znamená také unést, že s vámi druzí nesouhlasí. Ve Strážnici si občané dovolili vypískat dva ministry, kteří na folklorní festival přinesli politiku. Odpovědí nebyla sebereflexe, ale úvahy o trestu. Přitom právě schopnost snášet kritiku odlišuje demokracii od režimů, které si vynucují potlesk. Klement Gottwald by z takového přístupu měl nejspíš radost a tleskal by. My ostatní bychom si měli pamatovat, co po povinném potlesku v našich dějinách následovalo.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Brusel žádá zastavení dotací firmám Andreje Babiše. Týká se i SynBiolu a Hartenbergu
