Roman Terenchyn, voják z ukrajinské Zakarpatské brigády, prožil mučení v ruském zajetí. V rozhovoru pro NašeTéma odhaluje kruté svědectví, ztrátu naděje i víru, která ho udržela naživu. „Slíbil jsem, že se vrátím,“ říká Terenchyn.
Hrdina z Ukrajiny a boj o přežití v zajetí
Roman Terenchyn, obyvatel obce Sloboda v Dolynské oblasti na Ukrajině, je jedním z mnoha, kdo přežili kruté podmínky ruského zajetí. Jako voják 128. horské útočné brigády se už během vojenských operací v letech 2014 až 2015 podílel na bojích u Doněckého letiště, Avdijivky a Stanycje Luhanske.
V srpnu 2022 se podruhé dobrovolně přihlásil k obraně Ukrajiny, aby chránil svou rodnou zem a rodinu. V prosinci téhož roku byl během mise v Serebrjanském lese zajat. Následovaly měsíce plné fyzického a psychického mučení, během nichž se Romanovi narodil třetí syn.
Jeho manželka Olga Terenchynová prožívala paralelní boj doma, kde se starala o tři děti a zoufale hledala jakoukoli stopu o svém manželovi. Po propuštění z ruského zajetí 25. května 2025 se Roman vrátil fyzicky zlomený, vážící pouhých 52 kg při výšce 180 cm, s těžce poškozenou nohou a jizvami po mučení. Přesto si, jak říká jeho manželka, zachoval „ocelového ducha“. V rozhovoru pro NašeTéma.cz vypráví nejen o hrůzách zajetí, ale i o síle rodiny, víře a touze přežít.
Tento článek vychází v době, kdy si svět 26. června připomíná Mezinárodní den podpory obětem mučení. Podle Andreje Jusova z ukrajinské rozvědky je mučení v ruských zajateckých zařízeních systematické. Romanův životní příběh je důkazem nejen osobní odolnosti, ale i naléhavé potřeby mezinárodního společenství jednat.
Osudný den v Serebrjanském lese
NašeTéma (NT): Pane Terenchyne, můžete se vrátit k 19. prosinci 2022, kdy jste byl zajat? Co se tehdy stalo?
Roman Terenchyn (RT): Bylo to v Serebrjanském lese. Šel jsem zkontrolovat naše pozice, ale špatně jsem odbočil a ocitl se jen padesát metrů od nepřátelských linií. Viděl jsem jim do tváří, slyšel, co si povídají. Snažil jsem se vrátit, ale už mě obklíčili. Začali střílet. Spadl jsem, což mě pravděpodobně zachránilo, protože kulometná dávka šla těsně nad mou hlavou. Pak mě chytli, strhli mi boty – jeden z velitelů si je chtěl nechat, říkal, že jsou „hezké“ – a dali mi staré, roztrhané pantofle. Odvlekli mě a hodili do sklepa.
NT: Jaké bylo zacházení hned po zajetí? Setkal jste se s násilím nebo psychickým tlakem?
RT: Začalo to hned. Nejdřív mě „jen“ bili. K večeru mi zavázali oči, abych nikoho neviděl, svázali ruce a začalo opravdové mučení. Zlomili mi nos, bili mě obuškem do nohy, až se zlomila. Střelili mě zblízka do stehna, pálili mi tělo na pravém boku, řezali nožem na levé. Když zjistili, že jsem ze západní Ukrajiny a z 95. brigády, úplně se rozjeli. Posmívali se mi kvůli Banderovi, kvůli Karpatům, kvůli všemu. Donutili mě klečet a stříleli mi nad hlavou. Chtěli mě zlomit – fyzicky i psychicky.
Pozn. redakce: Podle zpráv OSN je systematické mučení ukrajinských zajatců v ruských zařízeních běžnou praxí. Andrej Jusov z ukrajinské rozvědky zdůrazňuje, že Rusko má „specialisty“ školené k provádění těchto krutostí, jejichž cílem je ponížit a zlomit osobnost zajatce, nikoli jen získat informace.
Mučení a boj o přežití
NT: Vaše manželka Olga popsala vážná zranění, která jste utrpěl. Jak jste přežil takové podmínky? Byla vám poskytnuta lékařská péče?
RT: Střelili mě do nohy úmyslně, až po zajetí. Pak mi do ran ještě bili, aby se nezahojily. Jednou mi Rus zlomil gumový obušek o koleno – roztříštil mi kosti. Měl jsem otevřenou zlomeninu, poškozené nervy, prsty na noze úplně zdeformované, hnisající rány.
V nemocnici v okupovaném Luhansku mi nasadili dva Ilizarovovy přístroje (ortopedické zařízení používané k léčbě složitých zlomenin, pozn. red.) – na stehno a pod koleno. Ale péče to nebyla, šlo spíše o propagandu. Natáčeli videa s popisky „Ruský mír zachraňuje životy“. Přiznali mi, že kdybych nebyl při vědomí, nechali by mě umřít. Jeden voják, co byl se mnou, zemřel, protože mu žádnou péči neposkytli. Přežil jsem jen díky tomu, že jsem zůstal vzhůru a jevil známky života.
NT: Vaše manželka Olga prozradila, že během vašeho zajetí porodila vašeho třetího syna. Věděl jste o tom? Jak vás to ovlivnilo?
RT: Věděl jsem, že je těhotná, že čekáme třetího chlapečka. To mě drželo. Slíbil jsem jí, že se vrátím. Ale byly chvíle, kdy jsem ztrácel naději, hlavně v roce 2023. Rusové mi pořád opakovali: „Nikdo tě nehledá, nikdo tě nepotřebuje.“ Chtěli, abych na video řekl, co chtějí, ale odmítl jsem. Řekli mi, že budu vězněm, dokud válka neskončí. To bylo horší než fyzická bolest. Ale pořád jsem si v hlavě opakoval: „Musím to přežít, kvůli Olze, kvůli dětem.“
Kontext: Olga Terenchynová prožívala během Romanova zajetí obrovský stres. V pátém měsíci těhotenství obdržela zprávu, že je její manžel pohřešovaný. „Svět ztratil všechny barvy,“ popsala pro NašeTéma. Přesto se starala o tři děti a neúnavně hledala informace o Romanovi, včetně prohledávání ruských telegramových kanálů, kde našla videa potvrzující, že je naživu.
Naděje a víra
NT: Promluvme o vaší manželce. Jak zvládala situaci doma, zatímco jste byl v zajetí?
RT: Olga je neuvěřitelná žena. Když jsem byl pryč, starala se o naše syny – nejstaršímu je teď 19, studuje teologii, prostřednímu je 15 – a ještě porodila našeho nejmladšího, Romana. Byla v pátém měsíci, když mě zajali. Říkala mi, že nespala, žila jako automat, jen aby udržela rodinu pohromadě. Psala všude, kam mohla, hledala mě, obracela se na kohokoli, kdo by mohl pomoct. Dokonce byla sama v nemocnici, málem přišla o život. Ale nikdy to nevzdala. Říkala si, že mě děti potřebují, a já jsem si říkal to samé o nich.
NT: Olga zmínila, že jste před zajetím byl všeuměl, pracovali jste na částečný úvazek. Jak jste se vy dva vůbec poznali?
RT: (usměje se) To bylo ještě v mládí. Manželky táta byl kněz, měl farnost ve vesnici Syničiv v Dolynské oblasti. Tam jsme se potkali. Pak jsme se vzali a přestěhovali se do Slobody. Ona vždycky byla moje opora. I teď, když jsem se vrátil, je to ona, kdo mě drží nad vodou.
Poznámka redakce: Olgina odolnost je stejně inspirativní jako Romanova. Navzdory těhotenství, péči o děti a vlastním zdravotním problémům se nikdy nepřestala snažit o Romanovo propuštění. Její víra a odhodlání zrcadlí Romanovu vůli přežít v zajetí.
Okamžik svobody
NT: Pojďme k momentu propuštění. Jak jste se dozvěděl, že vás pustí? Co jste cítil?
RT: Četli nám seznamy a říkali: „Jedete domů.“ Ale já jim nevěřil. Pořád se nám posmívali, i cestou z Rostova. Myslel jsem, že je to další jejich trik. Až když jsme byli v Bělorusku a viděl jsem sanitky, uvěřil jsem. Ta radost… nedá se to popsat. Prostě jsem si říkal: „Konečně, jsem venku.“ Bylo to, jako kdyby mi někdo vrátil život.
NT: Komu jste volal jako první po propuštění?
RT: Olze. Hrozně jsem se bál, jak se mají, jestli je všechno v pořádku. Když jsem poprvé viděl našeho nejmladšího syna, bylo to zvláštní. Nejdřív se mě bál, nepoznal mě. Olga mu pořád ukazovala moje fotky, takže mě trochu znal, ale stejně to bylo těžké. Teď už se na mě usmívá, začíná si zvykat.
NT: Setkal jste se v zajetí s někým, kdo vám pomohl udržet naději, nebo jste byl v izolaci?
RT: Většinou jsem byl sám, ale chvílemi jsem mluvil s jinými vězni. Jeden kluk, co byl se mnou v cele, mi trochu pomohl – povídali jsme si, i když nás hlídali, abychom toho moc nenamluvili. Rusové občas přišli, nějací „speciálové“, dělali „preventivní“ výslechy. Křičeli, vyvíjeli psychický tlak. Chtěli, abych na video řekl, co chtějí, ale já odmítal. Říkali mi, že budu vězněm, dokud válka neskončí. To mě málem zlomilo, ale pořád jsem myslel na rodinu.
Život po návratu
NT: Po tom všem, co jste prožil, co je pro vás teď nejcennější?
RT: Rodina. A svoboda. Lidi pořád chtějí víc, sní o velkých věcech, ale já jsem se naučil, že musíme být šťastní s tím, co máme. Mám Olgu, tři syny, jsem naživu. To je víc, než jsem si v těch nejhorších chvílích dokázal představit. Olga říká, že jsem přežil díky Boží milosti, a já s ní souhlasím.
NT: Jak vypadá váš život teď? Plánujete návrat k normálnímu životu?
RT: Teď je to hlavně o léčení. Noha je v hrozném stavu – chybí mi kost, nervy jsou poškozené, čeká mě operace a minimálně rok rehabilitace. Nikdy už nebude úplně v pořádku, ale chci se postavit na nohy. Chci být s rodinou, užít si čas s dětmi. Prostřední je v deváté třídě, a nejmladší, Roman, je moje radost. Jen být s nimi, to je můj plán.
NT: Vaše rodina prošla i dalšími ztrátami – Olgina sestra ztratila manžela ve válce. Jak to ovlivnilo vás všechny?
RT: To bylo strašné. Manžel Olginy sestry se přidal k armádě po mém zajetí, v březnu 2023 byl mobilizován a v září zemřel. Zanechal po sobě tři děti. Olga to nesla těžce, už tak měla dost starostí. Ale pořád držela rodinu pohromadě. Říká, že věděla, že ji potřebuju, a já jsem věděl, že ona potřebuje mě. To nás oba drželo.
NT: Co byste vzkázal lidem, kteří čtou váš příběh?
RT: Ať si váží svobody a těch, které mají kolem sebe. A ať nezapomínají na ty, kdo jsou pořád v ruském zajetí. Je jich tam ještě hodně. Vím, čím si procházejí, a nikomu bych to nepřál.
Příběh naděje
Roman Terenchyn a jeho rodina jsou symbolem odolnosti uprostřed války, která ničí životy. Roman přežil mučení, které si většina z nás nedokáže ani představit, díky své víře a lásce k rodině. Olga, která doma bojovala svůj vlastní boj, prokázala stejnou sílu.
Jejich příběh je však jen jedním z mnoha. Tisíce ukrajinských vojáků zůstávají v ruském zajetí, kde čelí systematickému mučení a porušování lidských práv. Jak připomíná Mezinárodní den na podporu obětí mučení, svět musí slyšet tyto hlasy a jednat.
Budeme rádi za každé sdílení tohoto článku, aby se příběhy jako ten Romanův nestaly jen dalšími statistikami… Kdo ví…
Mezinárodní den na podporu obětí mučení
Mimochodem, 26. červen je Mezinárodním dnem na podporu obětí mučení. Tento den byl stanoven v roce 1997 Valným shromážděním OSN s cílem vymýtit mučení a zajistit účinné fungování Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, která vstoupila v platnost 26. června 1987.
Jak uvedl ukrajinský zástupce Hlavního zpravodajského oddělení Andrej Jusov, v Rusku dnes existuje celý systém mučení a struktury odpovědné za dodržování humanitárního práva fakticky nefungují. Podle studie expertů OSN bylo více než 95 % vojáků propuštěných z ruského zajetí mučeno nebo utrpělo následky jiného porušení mezinárodního humanitárního práva a Ženevských úmluv.
„Ve většině případů nešlo o použití síly k získání informací. Jednalo se o úmyslné mučení s cílem zlomit odpor člověka, zlomit jeho osobnost, ponížit jeho důstojnost a donutit ho vzdát se všeho, co je pro daného člověka cenné. Nebo zlomit někoho, kdo je mu blízký,“ řekl Andrij Jusov.
Poznamenal, že Rusko má celý systém mučení a že pro tyto účely školí jednotlivé „specialisty“. Za tímto účelem podrobně popisují druhy mučení a učí je, jak je aplikovat.
„Tohle si žádný zástupce západní civilizované země nedokáže představit,“ dodal Jusov.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Rusové budou na okupovaných územích Ukrajiny učit středoškoláky tvořit propagandu
