Vědci poprvé v dějinách vedli konverzaci s velrybou. Nyní se snaží zjistit, co si velryby vůbec povídají. Jejich setkání by totiž mohlo být prvním krokem ke komunikaci s jinou než lidskou inteligencí, uvedla ČTK s odkazem na BBC.
V roce 2021 u pobřeží jihovýchodní Aljašky šestičlenný tým přehrál nahrávku pozdravného volání keporkaka pomocí podvodního reproduktoru. Byli ohromeni, když jim další keporkak, kterého pojmenovali Twain, odpověděl konverzačním způsobem.
„Je to jako zažít jiný svět. Slyšíte, jak se vynořují na hladinu. Pak se ozve velký nádech, vidíte je a jsou všichni pohromadě jako skupina. Je to prostě neuvěřitelné,“ říká Josie Hubbardová, odbornice na chování zvířat, která si v současné době dělá doktorát na Kalifornské univerzitě.
Hubbardová byla na výzkumné lodi, která plula s vypnutými motory v kanálu Frederick Sound na Aljašce, když se poprvé setkala s keporkaky. „Podle předpisů musíte zastavit několik set metrů (od nich) a vypnout motor,“ řekla vědkyně. Vzácně se podle ní stane, že se tito kytovci přiblíží. V tomto případě 38letý Twain skutečně připlul k lodi a pokračoval v kroužení kolem plavidla po dobu 20 minut.
Vědkyně je členkou výzkumného týmu Search for Extraterrestrial Intelligence (SETI), který doufá, že pochopí složitost komunikace a inteligenci keporkaků. Hubbardová na horní palubě nevnímala práci zvukařů, která probíhala pod hladinou. V podpalubí Brenda McCowanová vysílala nahraný velrybí zpěv přes podvodní reproduktor. Když se Twain konečně vzdálil, Hubbardová seběhla dolů a našla tam vzrušenou skupinku. Zjistila, že Twain se „ozval“ a navázal „rozhovor“, který trval celých 20 minut.
Dlouhé, rytmické a neustále se vyvíjející velrybí písně se mohou rozléhat po oceánských dnech. Povídají si pískáním a pulzováním nebo pomocí echolokace malují obrazy svého podmořského světa.
Velryby okouzlují lidi už po staletí. Vykazují totiž dlouhý seznam chování podobného lidskému. Spolupracují mezi sebou i s jinými druhy. Navzájem se učí užitečným dovednostem, starají se o svá mláďata a hrají si. Na rozdíl od lidí však u velryb není dominantním smyslem zrak, ale sluch. Ponořte se 200 metrů pod hladinu oceánu a dostanete se mimo dosah světla. Na druhou stranu se zvuk může ve vodě pohybovat dál a rychleji než ve vzduchu.
Kytovci z podřádu kosticovců, včetně keporkaků či plejtváků obrovských, mají vyvinutý jedinečný hrtan, který jim umožňuje vydávat zvuky o velmi nízké frekvenci, které se mohou šířit na obrovské vzdálenosti. Naproti tomu podřád ozubených, který zahrnuje vorvaně, delfíny, sviňuchy a kosatky, patří mezi nejhlasitější živočichy na Zemi a ke komunikaci používá ultrarychlé cvakání, které mu slouží k echolokaci, aby „viděl“ svůj svět, a také jemné pulzy a pískání.
Kytovci se vyvíjeli více než 50 milionů let. Na zvuky spoléhají při vzájemné komunikaci, navigaci, hledání partnerů a potravy, obraně svých teritorií a zdrojů a při vyhýbání se predátorům. Jejich mláďata žvatlají podobně jako ta lidská, o některých se předpokládá, že mají jména, a skupiny z různých částí oceánu mají regionální dialekty. Velryby byly slyšeny, jak napodobují dialekty cizích skupin – a o některých se dokonce předpokládá, že se pokoušejí o lidskou řeč.
Zpěvy keporkaků jsou považovány za jedny z nejsložitějších v živočišné říši. První nahrávku pořídil v roce 1952 inženýr amerického námořnictva Frank Watlington. Téměř o 20 let později si mořský biolog Roger Payne všiml, že tato volání jsou uspořádána do opakujících se vzorců. To změnilo chápání velrybích vokálů a podnítilo zájem, který vedl k desetiletím výzkumu.
Výzkumný tým SETI doufá, že rozluštění komunikace velryb by mohlo pomoci porozumět mimozemšťanům, pokud se s nimi lidé setkají. Skupina předpokládá, že velrybí zvuky obsahují složitá inteligentní sdělení podobná jazykům, které používají lidé nebo potenciálně mimozemšťané. Podle McCowanové je však lidské chápání velrybí komunikace stále ještě v plenkách.
O více než 8000 kilometrů dál skupina odborníků na umělou inteligenci a zpracování přirozeného jazyka, kryptografů, lingvistů, mořských biologů, expertů na robotiku a podmořských zvukařů doufá, že využije AI k rozluštění konverzace vorvaňů.
Projekt CETI (Cetacean Translation Initiative), zahájený v roce 2020 pod vedením mořského biologa Davida Grubera, nepřetržitě nahrává skupinu velryb u pobřeží ostrova Dominika v Karibiku pomocí mikrofonů na bójích, robotických ryb a štítků připevněných na zádech velryb.
Vorvani, kteří mají největší mozek ze všech živočichů, se shromažďují na hladině oceánu v rodinných skupinách a dorozumívají se pomocí sekvencí cvaknutí podobných morseovce.
„Je pro nás obtížné nahlédnout do jejich světa, kromě těchto velmi krátkých interakcí na hladině. Je to tak jedinečný, jemný tvor a děje se toho tolik,“ říká Gruber. „Pokaždé, když se podíváme, najdeme v jejich komunikaci hlubší složitost a strukturu,“ dodal. Věří, že se lidstvo dostává do bodu technologického pokroku, který znamená, že by mohlo velrybí komunikaci dekódovat.
Data shromážděná Grubnerovým týmem byla zpracována pomocí algoritmů strojového učení k detekci a klasifikaci cvaknutí, přičemž výsledky mají být zveřejněny letos.
Gruber doufá, že výzkum projektu CETI posílí vztah lidí k přírodě. „Umělá inteligence by nám mohla umožnit pochopit komunikační systémy mnoha jiných forem života na mnohem hlubší úrovni. Myslím, že by bylo pro svět dobré, kdybychom skutečně naslouchali – kdybychom se hluboce zajímali o to, co nám velryby říkají,“ uzavřel.
Zdroj: BBC, ČTK.
