Asi nejznámější Murphyho zákon, který jsem si vypůjčila do titulku, nám říká, že všichni děláme chyby. Ne každý ale umí svou chybu uznat, i když by život byl o dost jednodušší, kdybychom se to naučili.
Uznat svou chybu, napravit ji a případně se i omluvit, pokud jsme někoho poškodili, to není nic, za co bychom se měli stydět, právě naopak. Pedagogové dnes mají práci s chybou jako jednu z metod své výuky. Ale říct „nezlobte se, moje chyba“ stále ještě hodně lidí neumí, přestože upřímné přiznání vám může i pomoci. Lidé si budou vaši odvahu a poctivost pamatovat ještě dlouho poté, co na původní chybu zapomenou.
Americký spisovatel a marketingový expert Roy H. Williams k tomu pro Mind Tools napsal: „Chytrý člověk udělá chybu, poučí se z ní a už ji nikdy neudělá.“ Jinými slovy – je zcela přirozené chybovat, ale nepoučit se z chyby a setrvat v ní je to, co nás vpřed neposune. Jenže lidské povaze je mnohem bližší spíš po chybě začít panikařit a bránit se. To používáme hodně v rodinných vztazích. Nesete si kávu, zakopnete a vylejete ji, ale vynadáte synovi, protože nezasunul židli ke stolu. Nebylo by jednodušší se zasmát vlastní nešikovnosti, než hledat viníka všude kolem sebe?
Jen omluva není řešením
Chybovat je lidské a bezchybní supermani prostě neexistují. Uznat svou chybu je fajn, ale jen omluvit se nestačí. Z chyb je třeba se hlavně poučit. A je také důležité si uvědomit, že chybovat neznamená to samé jako selhat. Chybu lze napravit a získat z ní ponaučení, ale pokud skutečně selžete a náprava možná není, můžete se už jen poučit.
Pokud tedy nějakou chybu uděláte, je třeba si ji sám sobě přiznat, pak informovat ty, kterých se může dotknout, a začít pracovat na jejím napravení. To platí v pracovním i soukromém životě. Naučte se s chybou pracovat a hledejte, jak příště podobnou situaci zvládnout lépe. Důležité je taky přestat se chybou stresovat. Stalo se, nejde to vrátit, ale jde to opravit. Je dobré si situaci rozpitvat, což je jednoduché u té rozlité kávy, složitější u nějakého pracovního omylu a asi nejsložitější v mezilidských vztazích.
Pozor na rutinu
Každodenní stres nás nutí vybudovat si určité rutinní chování. I když jsme si zanalyzovali, co se stalo, může nám právě rutina bránit v tom, abychom své jednání změnili. Ale měli bychom vytrvat a klidně v práci svou analýzu chyby probrat s kolegy, aby se podobné chyby nedopustili také oni. Ale je důležité si to promyslet. Snaha vypořádat se s tím co nejrychleji by naopak mohla vést k další chybě.
Trochu komplikovanější je to při komunikačních chybách. Vaše i upřímně míněná snaha o nápravu může narazit na fakt, že jste někoho zasáhli na citlivém místě. Někdy je třeba nechat čas, aby ohladil ostny, ale může se stát, že vaše chyba se trefila až příliš přesně. Pak se náprava hledá jen velmi těžko a dlouze.
Upozornit na chyby se musí citlivě
Problémem může být nejen chyba sama, ale i to, jak je na ni někdo upozorněn. Pedagogové se při práci s chybou snaží postupovat pozitivně, klidně dávat žákům i příklady svých vlastních chyb a používat chyby jako běžný základ pro vysvětlení dalšího učiva. Mělo by jít o zpětnou vazbu, nikoli o trestání chybujícího žáka. Vhodné je také řešení chyby individuálně s žákem. S celou třídou by se chyba měla řešit jen v případě, že se stejné dopustí více žáků.
A podobně by se mělo postupovat i mezi dospělými. Upozornit na chybu třeba kolegu je vhodné soukromě. Veřejně ji řešte jen v případě, že soukromá komunikace nepomohla, protože tak by chyba mohla negativně ovlivnit celý tým. Také manželé by své chyby měli raději řešit bez dětí a v soukromí, pokud nejde o maličkosti typu rozlité kávy. Křik, hádky a ostré reakce možná mohou vést k rychlé opravě jedné konkrétní chyby, ale chybujícího vystresují natolik, že brzy udělá špatně něco jiného. Protože, co se může pokazit, pokazí se!
Autor komentáře: Mirka Nová – NašeTéma. Zdroje: Forbes, Inkluzívní škola.
