Janek Bednařík se ponořil do světa hus a našel odpovědi, které dlouho hledal. Stal se Husopasem. S husami žil a nakonec s nimi i letěl. V rozhovoru pro NašeTéma.cz prozradil, jaká byla jeho cesta a jak mu husy změnily život.
Janek Bednařík otevřeně přiznává, že pozice manažera, kterou zastával, jej nenaplňovala štěstím. Dospěl do bodu, kdy mu jeho životní styl přestal dávat smysl. „V práci jsem nestíhal, bylo to hektické. Po delší době mi to nedávalo smysl. Potřeboval jsem zastavit a promyslet, jak dál. Do toho mě zaujaly divoké husy, začal jsem o nich číst a najednou jsem zjistil, že mi to vše do sebe zapadá,“ říká Janek Bednařík.
Pak přišel den, kdy měl na zahradě rogalo a v inkubátoru první husí vejce. Jaká byla jeho cesta?
Video: Stal se ze mě Husopas
Video: Jan Šimánek
Janku, mohl byste na úvod popsat, co Vás inspirovalo ke vzniku projektu Husopas?
Byl to příběh Billa Lishmana, Kanaďana, který jako první létal s divokými husami a Konrada Lorenze, vědce, který divoké husy zkoumal. Zjistil, že divoké husy jsou člověku svým chováním blízké, a na základě jejich pozorování odvodil základní principy chování člověka. V roce 1973 za to dostal Nobelovu cenu. Jeho vyprávění je poutavé a nadčasové, překvapuje mě, kolik doktorů a vědců se k němu dnes vrací.
Kdy jste si uvědomil, že běžný manažerský život přestává dávat smysl?
Když jsem spěchal domů, abych byl s dětmi. A když jsem pak s nimi byl, seděl jsem a měl jsem pocit, že moje mysl zůstala v práci, že jsem v takovém zvláštním bezvědomí, a to se mi moc nelíbilo.
V čem spočívá Vaše zkušenost s husami, jak jste je vychovával, trávil s nimi čas, a nakonec s nimi letěl? Musel jste pro ně něco obětovat?
Snažil jsem se je vychovávat co nejvíce jako přirozený rodič (husa), ale zároveň jsem nemohl překročit limity člověka. A tak jsem k nim přistupoval jako k vlastním dětem. Jako husa jsem s nimi chodil na pastvu, ležel jsem s nimi na louce, plaval v rybníce, a později létal, já na rogalu a ony vedle. Jako člověk jsem na ně mluvil, četl jim pohádky, zpíval ukolébavky a chválil je, smál se, bál se, nebo přemýšlel a mlčel.
Co všechno vás husy naučily? Jaké hodnoty nebo životní lekce jste si odnesl? Co by se lidé mohli učit od hus?
Myslím, že člověk se historicky od hus asi už vše, co mohl, naučil. Společná cesta je dlouhá, a proto dnes máme i domestikovanou husu domácí. A pokud je něco, co se člověk dnes od divokých hus učí, jako já, tak si myslím, že to, co jsme uměli, jsme z různých důvodů zapomněli nebo ztratili.
Ze všeho, co mi husy daly, vyberu jedno: Při výchově housat jsem si všiml, že je pro ně důležitá pozornost, kterou jim věnuji. Když ji nemají, tak se neučí dobře a jsou traumatizované. Ukázaly mi, že jim je jedno, jakou mají voliéru, jak čistá a rozlehlá je plocha, kam chodíme plavat nebo jestli mají ty nejlepší granule či jen trávu na pastvě. Záleželo jim na tom, abych je vnímal, když s nimi jsem. Pokud měly moji pozornost a bdělost, tak byly klidné, vše jim šlo, dobře se učily a dařilo se.
Které největší překážky Vás během projektu potkaly?
Nebylo jich málo, už proto, že v ČR nikdo nic takového přede mnou nedělal. Můj projekt proto byl součástí vědeckého výzkumu a bylo potřeba sehnat potřebná povolení. Taky jsem se musel naučit létat na rogale, sehnat letiště, postavit hangár, vyrobit voliéru, a mnoho dalšího.
Fyzicky je třeba počítat s tím, že člověk bude půl roku venku, v jakémkoli počasí. A psychicky? Přestože to bylo hodně dramatické, tak všechny problémy přicházely postupně za sebou, jako korálky na šňůrce, a stejně tak jsem je mohl řešit. Měl jsem výhodu, že v tomhle ohledu jsem na to nebyl sám, měl jsem osm housat, která mě vnímala a vždycky poznala, jak mi je a uměla mě rozveselit nebo povzbudit.
Jaké máte cíle do budoucna, kam byste chtěl projekt Husopas posunout?
Vytvořil jsem z příběhu promítání, které doprovázím živým vyprávěním. Na audiovizuální scéně ve Voděrádkách u Prahy dělám každý měsíc velkoformátovou projekci. Také připravuji verzi pro školy a do hospiců.
V hospici jsem svůj husí příběh před rokem vyprávěl a inspirovalo mě, jak to v lidech rezonovalo. Motivovalo mě to k tomu, abych v tom pokračoval.
Můžete sdílet nějakou konkrétní zpětnou vazbu nebo příběh, který Vás silně oslovil a ukázal hodnotu Vašeho projektu?
Když mé ženě loni odcházel táta, trávil poslední chvíle v hospici. Volal mi, aby se rozloučil, a když jsme se bavili, vyskakovaly mi vzpomínky na husy. Líbilo se mu to a další den mi volal zase. Byly to dlouhé telefonáty.
Napadlo ho, že bych ten příběh mohl odvyprávět všem, kteří tam byli s ním. Když jsem pak přijel a vyprávěl, přes všechnu jejich bolest příběh poslouchali a tekly jim slzy. Ještě několik dní mi tchán volal a děkoval za všechny. Přesvědčil mě tedy, abych do toho šel a udělal promítání pro všechny, napsal knihu a jednou třeba z natočeného materiálu vytvořil i film.
Jak lidé reagují, když vidí záběry Vašeho letu s husami?
Většinou to člověka zasáhne. Pro mě je to silný moment, který je těžké uchopit slovy. Myslím, že je v tom kus lidského snu o létání. Všichni víme, že divoké husy je těžké do něčeho tlačit. Když se jim něco nelíbí, mávnou křídly a odletí pryč. A protože létat neumíme, můžeme jim jen závidět.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Morpheus v kriminále pochopil, že ego může zabít. Jeho rap baví mladou generaci
