V období války nikdy nebylo jednoduché žít, i když každého strasti válčení ovlivňovaly jinak. Jak vůbec vypadal v této době život v obyčejné české vesnici? Minulost odkrývá Kronika obce Karasín.
V objetí lesů se na Vysočině vypíná na vrcholu kopce vesnice Karasín. Jako strážce shlíží na okolní malebnou a harmonickou krajinu. Ve světě však nevládne klid, nýbrž smrt, strach a bída. Během čtyř let v krutých bojích umírají lidé. Probíhá válka, která vejde ve známost jako první světová. Ovlivňuje životy lidí v mnoha zemích. Pachuť války poznávají obyvatelé této obce.
Těžký úděl obyvatel
Koncem července roku 1914 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. V prvních fázích války narukovala skupina mužů náležících k armádě, později se toto nařízení týkalo všech bojeschopných mužů ve věku zhruba od 17 do 50 až 55 let. Občané tak vyměnili své pracovní nástroje za zbraně a vydali se bojovat za svou zemi.
Mnohé z nich však nepotkal zrovna příjemný osud. Syn hajného zemřel na ruské frontě po zasažení šrapnelem do hlavy, svobodný bednář upadl do zajetí, kde zemřel na zápal plic, řezník podlehl tyfu v nemocnici a spousta z bojovníků naposledy vydechla po střelné ráně do hlavy.
Některým se poštěstilo vrátit domů, byť v dosti zuboženém stavu. Většina zranění zahrnovala zasažení šrapnelovými střepinami, které jim zůstaly v těle. Se stejným „postižením“ se vrátil i můj pradědeček. Někteří se dostali do válečné linie, jiné mimo ni nebo na různá nápomocná místa, jako byly nemocnice, strážnické pozice apod.
Narukování výrazného počtu mužů se přirozeně podepsalo na hospodaření v obci, neboť starost padla především na bedra žen. „Odchodem tolika mužů z obce ubylo zdatných pracovníků a k obdělávání prací polních i domácích zbyli pouze mužové neschopni k vojenským úkonům, následně ženy, starci a děti. Každý ale plnil povinnost svojí dle svých sil a schopností svědomitě, takže byla všechna pole vždy řádně zpracována,“ uvádí Kronika obce Karasín.
Hospodaření a následky války
Jedním z nejbolestnějších následků války byla rekvizice. Na každého rolníka padla povinnost odvádět část své úrody. Životní úroveň s táhnoucí se válkou klesala, nařízení tak byla stále tvrdší. Vesničanům na přežití nezbylo téměř nic. „Později, když zásob jevil se citelný nedostatek, zabavena byla rolníkům veškerá sklizeň ihned ve žních, každému odpočítané na výživu určité dkg, které mohl semlet pouze na úřední povolení a ostatek musel dodat za státem stanovenou cenu ústřednám,“ je dále uvedeno v kronice.
Z množství, které bylo domácnosti ponecháno, se nedalo vyžít. Kdo nechtěl zemřít hlady nebo nechat pojít dobytek, musel zásoby zatajovat. Pokud však komise, která dohlížela na dodávky, odhalila černé zboží, padaly poměrně vysoké tresty. Při podezření často docházelo k násilným vrhnutím do domů. Mnozí obyvatelé se semkli a pomáhali si, jak to jen bylo možné. Jiní, jak bylo v mnoha obcích běžné, se nechali strhnout udavačstvím. Někdy se rovněž stalo, že proviant, často ukrytý ve skále, již sebral někdo jiný.
Postupně byl znát velký nedostatek určitých surovin a věcí, povětšinou se jednalo o předměty denní potřeby – cukr, petrolej, prádlo, mýdlo či železo. Tento problém však přetrval i po skončení války a zaznamenal zlepšení až druhý a třetí rok po válce. „Ačkoliv v naší obci poměr byl dosti smutný, přec ještě to nebylo, až snad na nepatrné výjimky, nejhorší, a celá ta smutná doba se zmužile přežila a dnes se na ní jako na zlý sen pouze vzpomíná,“ stojí v zápisu z dvacátých let.
Zatímco si válka žádala nové oběti a lidem bylo odebíráno živobytí, nouze se projevila i na získávání dalšího materiálu. „Když byl vyčerpán materiál, z kterého byla vyráběna děla, počali k tomu účelu bráti z chrámů a kaplí zvony, by dále měli z čeho připravovat smrtonosné zbraně.“ Konkrétně do Karasína v květnu 1917 přišli dva vojáci, kteří z kapličky zvon sejmuli. Ten musela obec na vlastní náklady přepravit na nejbližší nádraží, za což obdržela kompenzaci 210 korun.
Válečné půjčky
Stinnou stránkou 1. světové války byly válečné půjčky. Válčení si vyžádalo nejen životy, ale také nákladné financování. Rakousko-Uhersko se tak potřebné peníze snažilo získat od svých obyvatel. V mnoha případech však šlo o nedobrovolné půjčky, kterých bylo docíleno pomocí vynucovacích praktik.
„Kdo nechtěl půjčit, pohrozeno mu, že musí narukovat, kdo byl na vojně a nepůjčil, nedostal se domů na dovolenou, kdo si pak hodně půjčil, slibováno mu, že se dostane z vojny domů,“ popisují se praktiky z minulosti v Kronice obce Karasín. Když však v roce 1918 vznikla republika, staly se půjčky bezcennými a obyvatelé o vše přišli.
Autor: Pavla Krejčí. Zdroj: Kronika obce Karasín
