Učíme se, jak vám zakroutit krkem, prohlásí 21. prosince 1929 Klement Gottwald ve svém prvním parlamentním projevu. V proslulém výroku naznačuje, že se se svými soudruhy chodí do Moskvy učit, jak zatočit s třídními nepřáteli. To se ale obrátí proti němu. Stalin se stal přísným učitelem, který neodpouští žádnou neposlušnost.
Přeloží Teorii relativity
Na svět si Klement Gottwald (1896–1953) přináší cejch „parchanta“, tedy nemanželského dítě. Pochází z chudých poměrů, o to víc ho žene touha vyniknout a ukázat všem posměváčkům, jak se v něm krutě mýlí.
Když se roku 1918 po vzniku samostatného Československa přihlásí do armády nového státu, místo aby proháněl děvčata, tráví volný čas šprtáním v knihách. Ostatně, už ve škole patřil k premiantům, i když se vyučil jenom truhlářem. Teď se dokonce učí francouzsky a anglicky (mimochodem později dokonce přeloží Teorii relativity).
Jednou se ale přece jenom vyrazí pobavit. Na jedné tancovačce snad v Kopřivnici (slouží tehdy v příborských kasárnách) se seznámí s Marií Holubovou (1899–1953). Svést prostoduchou služku je snadné, jenže to nezůstane bez následků. Narodí se jim dcera Marta (1920–1998). Kléma si najde práci truhláře v Rousínově na Vyškovsku a pár se rozchází. Gottwald před jejími výčitkami nakonec prchne až na Slovensko do Banské Bystrice, kde se uplatní v redakci Hlasu ľudu a Pravdy chudoby. Vrhá se do víru politiky, během jednoho z kratičkých románků s místními ženami se také nakazí syfilidou.
Tajná svatba
Marie Holubová ale odmítá přijmout status svobodné matky. Nechce přece dopadnout jako její máma, od které už v pubertě utekla. Prostořeká žena se i s dcerkou vydá za Klémou a v Bystrici každému na potkání vykládá, ke komu obě patří. Gottwald se za ni sice stydí, ale nakonec uvítá, že ho doma čeká teplá večeře. Je to jeho jediná jistota v dobách, kdy se jako vášnivý zastánce komunismu dostává do hledáčku cenzury a policie, která usoudí, že rozvrací mladou demokracii.
Stěhují se nejdříve na Moravu, pak do Prahy a všichni je považují za manžele, říkají si přece Gottwaldovi. To by byla ostuda, kdyby okolí zjistilo, že žijí na hromádce! Proto se berou ve vší tichosti 21. března 1928 v Praze, a aby všechno urychlili, požádají o prominutí ohlášek. Komunistický radikál dře ve prospěch strany, kterou založil v roce 1921. Policie mu nedá pokoj.
Ve 30. letech se proto uchyluje s manželkou i dcerou do SSSR. Funkcionář mezinárodního komunistického hnutí si i s rodinou žije jako v bavlnce na dače Kominterny kousek za Moskvou.
Přichází rudá budoucnost
V Sovětském svazu zůstávají i v době 2. světové války. Počínaje rokem 1941 tráví svůj čas v Ufě nedaleko Uralu. Kléma se pilně připravuje na to, jak jednoho dne jeho strana porazí v třídním boji nenáviděné kapitalisty. Stýká se s Josifem Vissarionovičem Stalinem (1878–1953). Už tehdy si všímá, že sovětský vůdce je mnohdy až chorobně podezíravý a celkově velmi nebezpečný muž. Ano, jistě, československé komunisty v jejich boji s třídním nepřítelem podpoří, jenže za svoji podporu si vybere opravdu velkou daň. To ale nadšený aparátník Kléma zatím ještě netuší.
Rudá armáda dorazí v květnu 1945 vítězně do Prahy. Budoucnost vypadá růžově a zatím nikdo nepředpokládá, že se brzy zbarví také do rudého odstínu. Poválečná situace totiž komunistům nahrává. Lidé už nechtějí zažít podobné hrůzy, a tak se podhoubí myšlenek na spravedlivou socialistickou společnost, kde by každý dostal podle svých potřeb a vládl by světový mír, pěkně rozrůstá. Demokraté jsou opojení svobodou, ale zatím nevědí, co lidem nabídnout. Komunisté vedení Gottwaldem ovšem mají jasno. Jde jim o moc. Vějička sociálních jistot zní válkou zdecimovaným chudým lidem jako rajská hudba.
Politika podle not Moskvy
Komunisté ve volbách v roce 1946 získávají 40 % hlasů a Gottwald si 2. července 1946 vyzkouší, jaké to to je sedět v premiérském křesle. Jeho opojení z moci ale postupně vyprchává. Pokud si myslí, že bude moci naplňovat svoje ideály, brzy o takové iluze přijde. A on si to myslí.
Jak uvádí historik Josef Skála, Gottwald usiloval o vlastní socialistickou cestu: „Měl ji i seriózně zkoncipovanou. Rodila se i za účasti talentů kalibru Jana Švermy. Mířila podobně jako „socializující demokracie“, koncept Edvarda Beneše.“ Jenže podle Stalina je vést vlastní politiku a samostatně rozhodovat nepřípustné. Celý východní blok bude skákat, jak on píská. Nemůže připustit, aby mezi SSSR a východoevropskými státy, které po jeho boku mají kráčet vstříc socialistickým zítřkům, docházelo k podobným sporům jako v roce 1948 s Jugoslávií.
„Skutečným iniciátorem politiky KSČ se stala Moskva, která požadovala následování sovětské linie,“ vysvětluje současný historik Jiří Pernes. Je jasné, že všichni šéfové mladých komunistických republik musí držet pusu a tancovat podle not sepsaných v Kremlu. Kdo se bude bránit, pořádně to odskáče. Stalin má v politických procesech velkou praxi už z čistek, které prováděl ve 30. letech 20. století. Ukázkou, jak zatočit s nepohodlnými lidmi, se stává proces s Laszló Rajkem (1909‒1949), vysoce postaveným maďarským komunistou.
Stres léčí vodkou
Gottwald ale názor, že by k něčemu takovému mohlo dojít i v Československu, smete ze stolu. Sám si situaci ze 30. let v SSSR velmi dobře pamatuje a nepřipouští, že by k něčemu takovému mohlo u nás dojít. Dokládají to dokumenty uložené v Moskvě. Ačkoliv mu sovětští poradci ukazují prstem na jeho údajné nepřátele ve straně, do Moskvy putují hlášení s informacemi o tom, že se jejich radami neřídí. S tím je potřeba něco udělat, přitvrdit.
Klement by rád dělal vlastní socialistickou politiku podle svého receptu. Neloajální postoj se ale trestá. Ocitá se pod stále větším tlakem Moskvy. Ze soukromých setkání se Stalinem má hrůzu, kterou utápí v litrech vodky. Brzy si uvědomuje, že proti Stalinovi má nulovou šanci. „Ke zlomu ale došlo v okamžiku, kdy Gottwald našel ve své pracovně odposlouchávací zařízení. Nikdo mu nebyl schopen říct, kdo ho nainstaloval a kdo poslouchal na druhé straně. To byl moment, který ho přiměl k absolutní povolnosti vůči Moskvě,“ říká Pernes.
Z cesty do SSSR má hrůzu
Gottwalda, tehdy už ve funkci hlavy státu, odposlouchávací zařízení vyděsí. Tím spíš, že mu náměstek ministra národní bezpečnosti sebejistě tvrdí, že jde o signalizační zařízení pro případ, že by se mu udělalo zle. Je to přitažené za vlasy. Mít svůj vlastní názor už si teď Kléma nedovolí a Československo má nakročeno k vlně politických procesů, které později vyvrcholí odsouzením Rudolfa Slánského (1901–1952).
V Moskvě si mnou ruce. Stalin dostal Gottwalda přesně tam, kde ho chtěl mít. K poslednímu kroku, kdy Stalin jasně dá najevo, kdo je tady pánem, dojde v červenci roku 1947. Československo musí na Stalinův přímý příkaz odmítnout pomoc v rámci Marshallova plánu. Tlak na Gottwalda je enormní. Už od podzimu 1948 trpí Kléma při představě, že by musel cestovat do SSSR. Patrně se domnívá, že by se z cesty nemusel vrátit živý nebo by se minimálně stal obětí politického procesu a skončil za mřížemi.
Nakonec se mu cesta do Sovětského svazu opravdu stane osudnou, přestože živého Stalina už tam nepotká. V březnu 1953 letí do Moskvy na jeho pohřeb. Nebere ohled na rady lékařů, že by vzhledem ke svému zdravotnímu stavu měl zpátky jet vlakem. Opět sedá do letadla. Nedlouho po návratu mu praskne výduť srdeční aorty.
Autor: Helena Stejskalová – NašeTéma. Zdroje: Český rozhlas, ParlamentníListy
