Při komunistickém puči v roce 1948 by zásah armády ničemu nepomohl

Připomínáme si jedno nechvalně proslulé výročí. 25. února 1948 došlo ke komunistickému puči a politické kormidlo bylo otočeno jednoznačně doleva.

Reklama

Instrukce z Moskvy

Situace v poválečném Československu byla složitá. Převahu získávaly levicové strany, ve volbách roku 1946 zvítězili komunisté, kteří se tajně ve skrytu připravovali na převzetí moci. Ovšem na začátku roku 1948 už velkou část obyvatel levicové nadšení přešlo.

Komunistům reálně hrozilo, že v blížících se volbách utrpí porážku. Museli něco podniknout. Stalin dokonce poslal do Československa svého úředníka V. Zorina. Ten instruoval Klementa Gottwalda, co má dělat. „Stalinův požadavek, aby šéf KSČ požádal Moskvu o vojenskou pomoc, nasvědčuje tomu, že SSSR považoval Československo za základní článek své mocenské soustavy ve střední Evropě a byl připraven upevnit si v něm svůj vliv stálou vojenskou přítomností,“ uvádí Ladislav Podracký na webu Plus Rozhlas.

Ministři nahráli komunistům do karet

Když 20. února 1948 podalo demisi 12 ministrů z demokratických stran kvůli odvolání nekomunistických policejních ředitelů, znamenalo to pro komunisty dobrou zprávu. Gottwald dostal jedinečnou šanci doplnit vládu o své nohsledy. Na to čekal, dokonce se prý podle webu ČT24 modlil, aby ministry jejich úmysl neopustil. Pak už jen stačilo, aby prezident Edvard Beneš demise přijal.

Komunisté plánovali na 25. února 1948 manifestaci na Václavském náměstí a pokud prezident Beneš nekývne na jejich požadavky, tak i pochod za ním na Pražský hrad. Lidé z opačné strany politického spektra nechtěli jenom nečinně přihlížet. Šířila se zvěst, že z budovy dnešní ČVUT z Karlova náměstí vyrazí v 15 hodin pochod, jehož cílem měl být také Pražský hrad. Náměstí proto obsadily bezpečnostní složky.

Lidé se raději schovávali

„Dohodli jsme se na dvou podmínkách. Zaprvé, že všichni kolegové budou mít smeknuté klobouky. Zadruhé, že nikdo neprovolá za celou dobu vůbec nic, že to bude tichá demonstrace,“ vzpomíná v knize Rok v paměti národa: Příběhy moderní historie v kalendáriu tehdejší student a účastník demonstrace Antonín Kyncl.

Aby nevlétli rovnou mezi policisty, odešli bočním vchodem. Kyncl líčí, že se k nim cestou neodvážil nikdo přidat. Ve společnosti panovala atmosféra strachu. Lidé, kteří za okny pozorovali průvod, se raději schovávali v anonymitě za záclonami. Policisté zkusili zasáhnout jednou, a to v místě, kde se Karmelitská ulice zužuje. Postavili tam dva popelářské vozy. Část protestujících proto zamířila k cíli přes Petřín. Většina ale šla dál na Malostranské náměstí a Nerudovou ulicí.

Fámy o mrtvých

Ozbrojení policisté čekali na demonstranty a natlačili se na ně. Podle svědectví studenta Miroslava Houšťka ve výše zmíněné knize Rok v Paměti národa: „A když už vrcholila ta hrozná tlačenice, tak se ozval výstřel. A my jsme zpanikařili, mysleli jsme, že střílejí do nás. Takže se to otočilo a hnali jsme to zase dolů na Malostranské náměstí.“

Šlo o jediný a zřejmě neúmyslný výstřel ze samopalu jednoho strážníka. Nikoho nezasáhl, ale přesto krev tekla, protože policisté účastníky alespoň mlátili pažbami. Část protestujících, která se oddělila v Karmelitské, mezitím dorazila na Hradčanské náměstí. Už ale bylo po všem, protože Beneš mezí 16. a 17. hodinou přijal Gottwalda a jeho návrhy odsouhlasil.

Studentská delegace už u něj měla dveře zavřené. Výstřel v Nerudovce slyšela spousta lidí. I proto se objevily fámy o mrtvých. Jediný výstřel, který během únorových událostí padl, ale nikoho nezranil.

Osudová chyba

Často se objevuje otázka, jestli by vývoj situace mohlo nějak změnit nasazení armády. Ministr obrany Ludvík Svoboda mlčel. Svoje stanovisko dal najevo až 23. února 1948, a to zvláštním rozkazem uveřejněném ve Věcním věstníku Ministerstva národní obrany. Mluví se v něm o tom, že vojáci mají zachovat klid.

„V únorových dnech roku 1948 netvořila ozbrojenou oporu KSČ armáda, ale Lidové milice a jednotky Sboru národní bezpečnosti,“ vysvětluje tehdejší roli armády publikace Srdce armády. Žádný rozkaz k ozbrojenému zásahu nepadl.

„Armáda v únoru 1948 splnila přesně to, co od ní tehdejší politická reprezentace včetně prezidenta Edvarda Beneše požadovala: zůstat stranou a nedovolit své zneužití. Na tom armáda nemohla a podle platné ústavy ani nesměla nic změnit,“ uvádí Jan Šach na webu Vojenského historického ústavu.

Pokud by se armáda do akce zapojila a postavila se Lidovým milicím a SNB, mohlo by dojít jenom ke zbytečnému krveprolití, které by zřejmě nikomu a ničemu nepomohlo.

Historikové včetně třeba Petra Zídka na webu ČT24 zpětně hodnotí jako fatální chybu především demisi demokratických ministrů, která nešťastnému vývoji napomohla.

Autor: Helena Stejskalová. Zdroje: Kniha – KROUPA, Mikuláš, DRDA, Adam. Rok v Paměti národa: Příběhy moderní historie v kalendáriu. Akademický bulletin, History

Diskuze Vstoupit do diskuze
Přidat na Seznam.cz
Reklama
Reklama
Reklama