Nepřehlédnutelnou postavou francouzských dějin se stal císař Napoleon I. Bonaparte. Labužnictvím zrovna nevynikal. Ostatně nebyl původem Francouz, pocházel z Korsiky. Jedním jídlem se ale proslavil.
Hrozná úroveň etikety
„Nebyl to gurmán, ale jen uspěchaný a nepozorný strávník, který jídlu nevěnoval více než patnáct nebo dvacet minut,“ uvádějí o Napoleonovi gastronomičtí odborníci Alex Revelli Sorini a Susanna Cutiniová ve své knize Tacuinum de‘ excellentissimi. Podle nich často buď jídlo vynechával, anebo přišel ke stolu pozdě a jedl bleskově a nutil ke stejnému tempu i spolustolovníky.
„Pomáhal si rukama. Rád si namáčel chléb v talíři,“ píše web Fine Dining Lovers. Kultura stolování v jeho podání rozhodně nepatřila ke vzorům etikety. „Mnozí z jeho blízkých přátel dosvědčují zvyk jíst za pochodu na podstavcovém stole, bez ubrousku, někdy prsty a utírat se do uniformy, která stěží mohla vydržet toto utrpení, Napoleon se proto po jídle často převlékal,“ poznamenává k tomu na blogu Napoleon-Cologne historička Marielle Brieová.
Co měl v oblibě?
Bramborovou, fazolovou a cibulovou polévku. „Nejjednodušší jídla byla ta, která preferoval. Nebylo však snadné se mu zavděčit kvalitou chleba,“ uvádí jeho komorník v letech 1800-1814 Louise Constant Wairy. Dával prý přednost „dobrému kusu vařeného hovězího masa před všemi složitými a šťavnatými jídly, která mu jeho kuchaři mohli připravit,“ vysvětluje pro změnu jeho druhý komorník, Louis Étienne Saint-Denis.
Rád měl vařená nebo pošírovaná vejce, omelety, skopovou kýtu, kotlety, hovězí filet, pečená jehněčí prsa nebo kuřecí křídlo, čočku, fazolový salát. Pokud jde o pití, gastro odbornice Shannon Selinová na svém webu poznamenává, že: „Napoleon nebyl velký piják. K jídlu pil víno zředěné vodou.“
Údajně se u něj kuchaři dost často střídali. Za deset let se jich u něj prý objevilo dokonce jedenáct. Důvod byl prozaický. Špatně jim platil a v kuchyni byla přitom spousta práce.
Improvizace po bitvě
Do dějin gastronomie se ale přesto zapsal slavným receptem na kuře Marengo. Šlo o improvizaci, kterou mu připravil jeho kuchař Dunand po bitvě u Marenga. „V červnu 1800 v bitvě u Marenga porazily Napoleonovy síly jednoho z odvěkých nepřátel Francie, Rakušany, a vyhnaly je z Itálie. Vítězství pomohlo upevnit Napoleonovu moc jako prvního konzula. Mírovou smlouvou z Amiens v roce 1802 navíc válkou unavení Britové souhlasili s mírem s Francouzi (i když mír měl trvat jen rok),“ uvádí web History.
Oslava vítězství
Vojevůdce se tehdy za celý den ani nedotkl jídla a když dostal hlad, kuchař poslal svoje pomocníky sehnat něco na zub. Ti se podle líčení Revelli Soriniho a Cutiniové vrátili s málem. Podařilo se jim prý sehnat jenom malé kuře, raky, vejce, česnek a rajčata. Většina lidí totiž před vojskem prchla i se svým majetkem, takže zdroje jídla zmizely.
„Kuchař připravil kuře na česneku, přidal rajčata a talíř ozdobil sázenými vejci a vařenými raky a přidal trochu koňaku,“ popisují autoři knihy jednoduchý recept. Napoleon si podle nich pokrm zamiloval. Přispěla k tomu zřejmě i atmosféra po vítězné bitvě, která jak jsme poznamenali, pomohla posílit Napoleonovu pozici.
Jak rozzuřit císaře
Vojevůdce se do tohoto jídla doslova zamiloval a chtěl, aby mu ho v kuchyni připravovali znovu a znovu. „Téměř každé ráno jedl kuře, potřené olejem a cibulí. Toto jídlo se tehdy tuším nazývalo poulet à la Provençale; ale naši restauratéři mu od té doby dali ambicióznější název poulet à la Marengo,“ dodává Louis Antoine Fauvelet de Bourienne, jeho osobní tajemník v letech 1798-1802.
Později Napoleon nesnesl, aby někdo v receptu v něm někdo dělal nějaké změny. Když jeho kuchař Dunand usoudil, že se raci a koňak k této variaci nehodí a nahradil je bílým vínem a houbami, Napoleona tím rozzuřil. Požadoval jídlo v původní verzi, jinak mu údajně přinese smůlu. Byl velmi pověrčivý.
Chaotický recept
Sorini a Cutiniová dodávají, že tento slavný recept se stal součástí piemontské kulinářské tradice, i když vlastně dodnes není jasné, jestli se příběh skutečně odehrál tak, jak ho převyprávěli. Sami upozorňují na to, že může jít o pouhou legendu. Nicméně chaos, který recept představuje, prý leccos vypovídá o Napoleonově povaze.
Autor: Helena Stejskalová.
