Keltové jsou fascinující národ, který poutá pozornost způsobem života, kulturou i náboženským vyznáním. Základem pro ně byla spojitost s přírodou, které docílili pomocí pohanského vyznání.
Keltská kultura je bohatá, rozmanitá a fascinující. Vyznačuje se hlubokým spojením s přírodou, pomocí kterého staří Keltové vytvářeli své duchovní i filozofické přesvědčení. Až posvátná úcta k přírodním živlům ukazovala, jak hluboce jsou s prostředím kolem sebe spojeni. Toto smýšlení hrálo zásadní roli při utváření jejich kultury a celkového pohledu na svět.
Zpátky k původu
Stopy tohoto starověkého národa nalezneme nejčastěji v západní Evropě. Spojováni jsou především s Britskými ostrovy, Irskem a tehdejší Galií. Ve skutečnosti byli Keltové geograficky největší skupinou lidí, která obývala různé části starověké Evropy. Keltové však nebyli jednotnou etnickou skupinou, nýbrž souborem mnoha kmenů, které pojily stejné kulturní a jazykové aspekty.
„Poodhalené dědictví keltské tradice popisují Kelty jako jedince se světlou pletí, modrýma očima a blonďatými až nazrzlými vlasy. Jejich ošacení zpravidla zahrnovalo barevné košile i kalhoty, mnohdy doplněné zdobnými výšivkami. Rovněž nosili zlaté šperky, typická byla spona spínající plášť. Ženy si pak potrpěly na spony do vlasů a náušnice,“ uvedli Claire Hamilton a Steve Eddy v knize Tajemný svět Keltů.
Kultura Keltů
Jejich způsob života a kultura byly jedinečné, o tom není pochyb. Vyznačovali se kmenovou organizací, která rozdělovala členy kmenů dle postavení. Někdy však mohli působit lehce neorganizovaně a díky prudší povaze tíhli k válčení. Ve chvílích míru však dokázali předvést dechberoucí uměleckou zručnost. Byli schopní ve všech ručních pracích, především umně zpracovávali kovy. Do výrobků vyrývali typické ornamenty – různé abstraktivní vzory či přírodní motivy tvořené propletenými šlahouny. Jejich život však nelze zcela doložit pomocí písemných pramenů, neboť příběhy Keltů byly předávány hlavně ústní formou. Halí je tak určité tajemství.
Typickým znakem Keltů jsou jejich jazyky, kterými jednotlivé kmeny mluvily. Dělí se do několika větví a spousta dnešních jazyků se z nich vyvinula – patří sem skotská gaelština, irština, velština či bretonština. Dochovalo se i jejich typické písmo, tedy runy, které nesly mytologický význam.
Polyteistické náboženství
Základem keltské víry je animismus – tedy vědomí, že všechny věci v přírodě mají duši. Jejich náboženství bylo polyteistické, zahrnovalo bohy a bohyně spojené s přírodními živly i s vírou v posmrtný život. „Keltští bohové byli spojováni s takovými jevy nebo přírodními místy, jako je slunce, blesky, válčení, řeky a konkrétní kmeny, osady a rodiny. Jedním z nejuctívanějších bohů byl Lugus (který se ve středověku stal známějším jako Lugh),“ uvádí Mark Cartwright pro web World History.
Často je však zmiňován bůh Cernunnos, znázorňovaný jako rohatý. Mezi dalšími bohy pak figuroval Dagda, který byl považován za toho nejvyššího, bohyně úrody Danu, bůh Taranis, který ovládal hromy a oblohu, nebo Teutates, který vládl válečníkům. Lze také uvést jména Morrigan, Esus, Epona či Brigit a další. Nakonec, na každém území, které dané kmeny obývaly, nalezneme různorodé bohy. Keltské náboženství je totiž opravdu rozvětvené.
Kolem keltské mytologie tak panuje řada otazníků, jelikož se jednalo o poměrně složitý systém. „Rekonstruovat původní keltský pantheon a základní mýty je dnes téměř nemožné, přestože existuje řada studií a knih, které hledají stále nové hypotézy. Situace je ztížena i tím, že všude na své pouti Evropou se Keltové setkali s různými civilizacemi a jejich kulturami, náboženstvím a bohy. A nelze vyloučit, že stejně tak, jak kořistili z jejich kulturního dědictví, si osvojili či převzali alespoň zčásti jejich božstva, kult a mýty,“ uvádí Jitka Vlčková v knize Encyklopedie keltských mýtů.
Druidové
Významné postavení v keltské společnosti zaujímali druidové, kteří byli považováni za prostředníky mezi lidmi a bohy. Oplývali velkou moudrostí, rozličnými znalostmi a mnohdy údajně i kouzelnými schopnosti.
Zpravidla nosili bílé hábity a měli dlouhé bílé vlasy i vousy. Stejně tak jsou zobrazováni ve filmových zpracováních. „Druidové byli schopni poskytnout praktickou pomoc tím, že interpretovali události přírody, věštili budoucnost jako věštci a připravovali léčivé lektvary, zejména pomocí posvátných rostlin, jako je jmelí. Druidové byli úložištěm historie komunity,“ uvedl Mark Cartwright.
Hledali znamení v dění přírody, tedy i v chování živých tvorů. Zásadní roli pak hrála určitá místa, jejichž půda byla uctívána. „Významná přírodní místa, jako jsou řeky, jezera a bažiny, byla Kelty považována za posvátná, stejně jako voda byla považována za kanál do Jiného světa. Z tohoto důvodu byly prameny a soutoky řek považovány za zvláště posvátné. Vrcholy kopců, hory a posvátné háje stromů, zejména dubů, také hostily rituály a obřady,“ podotýká dále Cartwright.
Ačkoliv byla keltská mytologie poměrně dobře popsána a známe rozličné náboženské praktiky, stále zůstává mnoho nezodpovězených otázek. Jednoznačně však lze říci, že keltské kmeny tvořily různorodé skupiny, které se rozprostíraly na obrovském území. Pojilo je společné kulturní a duchovní přesvědčení a smyslem jejich existence byla vždycky příroda.
Autor: Pavla Krejčí. Zdroje: Kniha – VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri, 2002. Kniha – FILIP, Jan. Keltská civilizace a její dědictví. Praha: Academia, 1995. Kniha – HAMILTON, Claire a Steve EDDY. Tajemný svět Keltů: poodhalené dědictví keltské tradice. Brno: Zoner Press, 2009.
