Pocit, že naše myšlenky jsou zcela nepochopeny, má mnoho z nás v osobním i pracovním životě, ale také v online diskusích. Je to chyba na naší straně, nebo na straně druhých, že se komunikačně míjíme?
Mluvíte a zdá se, že vám lidé nerozumí? Já si vždycky ulevím dotazem, jestli mluvím svahilsky nebo v čem je problém. Sice se mi uleví, ale komunikačně to ne vždy pomůže.
Rozumíme si?
Z neporozumění pak rychle vznikne nedorozumění, když někdo pochopí něco z vaší řeči úplně jinak, než jste původně zamýšlel. Ač se na první pohled může zdát, že obě slova mají vlastně stejný význam, není to tak. Zajímavě se k tomu vyjadřuje například lingvista Jan Chromý z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK v online magazínu fakulty Small Talk: „Nemyslím si, že by to někdo striktně rozlišoval, mně samotnému se ale ten rozdíl líbí. Nedorozumění chápu jako složitější jev, který nám může výrazně zkomplikovat situaci: chybně zareagujeme na to, co zaznělo, a může třeba dojít ke konfliktu. Neporozumění chápu jako něco jemnějšího a často nereflektovaného, něco, o čem nevíme.“
Abychom si rozuměli, musíme se komunikačně sjednotit. Jan Chromý to označuje jako slaďování: „Slaďování se dá dobře ukázat na formálních jevech čili ne na tom, co si říkáme, ale jak to říkáme. Například: setkáte se s někým, kdo mluví nespisovně, zatímco vy mluvíte spisovnou češtinou. Časem se dost možná začnete vzájemně přibližovat – vy ze své spisovnosti slevíte, druhý na ní přidá.“
Problém ale nejčastěji není v tom, jakou formou komunikujeme, ale jaký je obsah naší konverzace. Pak se třeba i původně zcela nevinné téma může zvrhnout v ošklivou hádku mezi kolegy v práci, partnery doma, ale klidně i v diskusi na internetu. Přitom schopnost naladit se vzájemně na sebe je považována za jednu z nejdůležitějších lidských vlastností. A platí to o to víc, že dřívější osobní kontakty a interakce jsou stále více nahrazovány moderními technologiemi. Ačkoli se zdá, že jsme si díky nim blíž, jsme si zároveň vzdálenější. Ani videokonference neumí postihnout všechna gesta a nonverbální signály, které vidíme tváří v tvář. I to je pak živnou půdou pro komunikační šumy.
Sociální sítě – komunikační minová pole
Hádky na sociální sítích a v diskusních online fórech mohou být něco jako droga. Lidé tak tráví dlouhé hodiny času. Není výjimkou, že pak na svět hledí mnohem negativněji, než jak ve skutečnosti žijí. Jan Chromý z jedné sociální sítě zcela odešel, k čemuž uvedl: „Kazil mi náladu a kradl mi čas, což mi vadilo asi nejvíc. Také se mi stávalo, že místo toho, abych se něco zajímavého dozvěděl, jsem se s někým zbytečně názorově střetl. Lidé navíc mají tendenci dělit se spíš o negativní zprávy, přičemž já si nemyslím, že je to se světem tak špatné, jak by to z Facebooku mohlo vypadat.“
Sice nejsem vědec, ale mohu jen potvrdit, že online komunikace může značně pošramotit i dříve přátelské vztahy. Proto jsem před časem přestala na sociálních sítích komunikovat s lidmi, kteří se jen chtěli hádat. Na svých sítích netoleruji ani vulgarity a urážení vůči komukoliv. A velmi se mi ulevilo.
Vnímejme se
Ale i tak dělám dál spoustu chyb a stále musím na své komunikaci pracovat. Všimli jste si, že často neumíme opravdu naslouchat a v psaném projevu vnímat? Když s někým mluvíme, nesoustředíme se na to, co říká, ale už si promýšlíme svou odpověď či obranu. Takže vlastně reagujeme na něco, co si myslíme, že padlo, ale bylo to opravdu tak? Elizabet Scott k tomu ve svém článku na Verywell Mind uvádí: „Skutečně efektivní komunikace probíhá oběma směry. I když to může být obtížné, zkuste skutečně naslouchat tomu, co váš partner říká. Nepřerušujte ho. Nebraňte se. Prostě ho vyslechněte a reagujte na to, co říká, aby věděl, že jste ho poslouchali.“
Takové naslouchání, stejně jako pečlivé čtení psané komunikace, se dá trénovat. Když svým protějškům v komunikaci lépe porozumíte, také oni budou následně ochotnější vás skutečně vyslechnout. O komunikaci platí, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Bez vlastní snahy rozumět jiným, ani my nebudeme chápáni správně.
