Jiří Káš byl fotografem Playboye, Amfory i Světa motorů. Teď tvoří NEO handpany, mystické nástroje bohů. Jak se dostal k této změně? Expartner Míši Kuklové Jirka Káš si udělal čas a poskytl exkluzivní rozhovor serveru NašeTéma.cz.
Jiří Káš spolupracoval s Amforou, legendárním časopisem Svět motorů a jako dvorní fotograf ve světoznámém magazínu Playboy způsobil malou revoluci. Jeho tvorba se dostala i do Číny. Seznámil se s tolika známými osobnostmi, až se nakonec překvapivě stal i tváří bulvárů. Teď vyrábí unikátní umělecká díla „nástroje bohů“ s křišťálovým zvukem.
Co jste dělal předtím, než jste se začal vytvářet unikátní NEO handpany?
Celý život jsem dělal v reklamní sféře. Vyráběl jsem bannery, tiskoviny a připravoval jsem reklamní kampaně na míru. Ve volném čase jsem se věnoval fotografování. Jezdil jsem po sportovních akcích a dělal jsem různé reportáže. Měl jsem sen, dostat se do ČTK.
Jak jste nakládal se svými fotografiemi?
Ve dvaadvaceti jsem na internetu z vlastních fotek vytvořil sportovní encyklopedii. Obsahovala 180 druhů sportů fotograficky zdokumentovaných s různými zajímavostmi o daném sportu, jmenovalo se to R-sport. Dělal jsem to jako koníček. Časem jsem jí zrušil, neměl jsem finance na další rozvoj.
Měla vaše encyklopedie nějaké ohlasy?
Oslovila mě státní Národní knihovna, že by ji chtěla zarchivovat jako národní kulturní dědictví České republiky. Chtěli po mně přístupové kódy k webu, které jsem jim neposkytl, byl jsem tenkrát dost nedůvěřivý, takže z toho sešlo. Lituji toho dodnes.
Jaké byly Vaše další kroky?
Lákal mě showbyznys. Fotit jsem kulturní a společenské akce, seznamoval se s prostředím a lidmi, během chvíle jsem byl mezi osobnostmi jako ryba ve vodě, ale i tak jsem nezanevřel na sportovní fotografii. Udělal jsem několik výstav i v Praze, které měly značný ohlas. Na jedné vernisáži bylo více než 200 lidí. Pojal jsem to jako obrovskou show. Měl jsem tam i mistra světa v karate Romana Voláka, který předvedl dokonalou karate show. Jedna z mých fotografií byla v TOP TEN desítce amatérských sportovních fotografií vystavená ve Staroměstské radnici v Praze v rámci výstavy Czech Press Photo.
Začali si vás pak všímat zájemci o fotografování?
Na mojí práci se přišel podívat Petr Salava, prezident fotbalové Amfory a nabídl mi spolupráci. Následně jsem mu dokumentoval všechny sportovní, kulturní i společenské akce, které organizoval. Petr je opravdový profesionál a spolupráce byla oboustranně zajímavá, rád na to vzpomínám.
Moje fotky oslovily i šéfredaktora magazínu Playboy, kde jsem následně působil přes tři roky jako dvorní fotograf. Mám na kontě několik titulních stránek. V té době jsem uskutečnil i pár výstav ženských aktů. V klubu na Václavském náměstí bylo na vernisáži přes 350 lidí. Vystoupení RockOpery, módní přehlídka, známé tváře, média, prostě velkolepá show. Jednalo se o umělecké fotografie, takové Saudkoviny.
A ten sen o spolupráci s ČTK se vytratil?
Naopak, s takovým portfoliem snímků mě v ČTK přijali jako externího fotografa. Dodnes se používají moje fotografie, které dodává do médií právě ČTK. Nejžádanější jsou snímky Ivety Bartošové nebo Josefa Škvoreckého.
Jako fotograf jste dosáhl nejvyšších možných úspěchů. Co se vám dnes vybaví, když se řekne Playboy?
V Playboyi jsem historicky jediný fotograf na světě, který v jednom čísle publikoval 21 stran vlastních fotografií včetně titulky. A přestože Playboy je hlavně o ženách, opět jsem jako jediný fotograf na světě vyfotil titulní stránku s chlapem! S modelkou tehdy pózoval Marek Vašut.
Která další média zveřejňovala vaše fotografie?
V průběhu několika let se moje spolupráce s médii neustále prohlubovala, štěstí jsem zkusil i ve Světě motorů, kde jsem působil téměř 13 let. Dlouho jsem také fotil pro Auto Tip Klassik. Moje snímky se i nadále objevují v různých internetových i tištěných médiích, už o tom nemám přehled. Velice extravagantní fotky také zaujaly vydavatele Tatoo magazínu v Číně, kde vyšla celá série fotografií na šesti stránkách, na to jsem velice hrdý.
Proč jste takovou kariéru ukončil?
Narodil se mi syn, změnily se mi priority. Měl jsem na výběr, rodina nebo hromada práce. Syn byl pro mě důležitější, a tak jsem začal ubírat na tempu. Věnoval jsem se hlavně reklamě. Focení bylo především koníček, který mi přerostl přes hlavu. Dosáhl jsem všeho, po čem jsem toužil i toho, o čem se mi ani nesnilo. Ve fotografii už jsem dále neviděl smysl svého života.
Před pár lety jste prožil partnerský vztah s herečkou Michaelou Kuklovou, která je známá především díky roli pohádkové princezny Jasněnky, rázem jste byl tváří bulvárů. Jak na tu dobu vzpomínáte?
V Občanské plovárně jsem dokumentoval křest kalendáře, v němž byla hlavní tváří. Jednou jsme se na sebe podívali a jiskry lítaly, to bylo začátkem roku 2017. Poprosil jsem jí o rozhovor do magazínu Top Report, jenže jsme se bavili na velice přátelské a intimní úrovni, že se z rozhovoru nedalo nic použít, a tak jsem ji požádal o další schůzku, abychom udělali publikovatelný rozhovor. Pozvala mě k sobě domů a tam se to zvrtlo. Dali jsme si večeři, víno a rozhovor se opět změnil na něco nepublikovatelného a byl z toho vztah.
Náhle jste se ocitl na druhé straně, před objektivy fotografů. Jaký to byl pocit?
Bylo to zvláštní. Jednou jsme vyrazili na společenskou akci, byl jsem pořádně nervózní, ale chovali jsme se tak nenuceně, že si ani nikdo nevšiml, že k sobě patříme. Druhý den jsme se bavili nad tím, že v žádném bulváru nic nevyšlo, přitom Míše média stále hledala chlapa. Na další akci to už bylo jinak a vše se změnilo. Novináři nás zachytili a už jsme byli propíraní v novinách.
Jaký byl váš vztah?
S Míšou to byla jízda na horské dráze. Náš vztah byl intenzivní a plný krásných okamžiků, ale myslím, že jsme si měli nechat svůj vztah pro sebe. Člověk je dost ovlivněný světem bulváru. Bál jsem se vyjít na zahradu ve spodním prádle, aby mě náhodou někdo nevyfotil polo-nahého. Na veřejnosti jsme neměli klid. Lidé nás poznávali, ukazovali si na nás a bylo mi to dost nepříjemné, soukromí nulové. Asi jsem si to moc připouštěl a nechoval jsem se úplně přirozeně, cítil jsem se svázaný. Časem jsme se rozešli a pustili to oficiálně do médií. Přesto jsme se pak ještě nějakou dobu scházeli. Bylo nám spolu hezky, trávili jsme společně volný čas a jezdili na dovolené do zahraničí. Působili jsme jako přátelé, tak jsme měli klid.
Na kterou společenskou událost rád vzpomínáte?
Jednou jsme byli pozváni i s Karlem Gottem na soukromou oslavu narozenin jednoho vlivného podnikatele do Karlových varů. Všichni jsme se ubytovali v hotelu Pupp a odtud vyrazili na oslavu. Seděl jsem hned vedle Karla a celý večer poslouchal jeho historky ze života. Byl středem pozornosti. Popíjeli jsme dlouho do noci a bavili se. Ráno jsme s Karlem a Ivanou ještě posnídali. V tu dobu už mu nebylo vůbec dobře.
Čemu jste se věnoval v období po definitivním ukončení vztahu?
S bratrancem jsme vyrazili do Španělska. Šli jsme na prohlídku parku Güell v Barceloně a z dálky jsem uslyšel zvuk, který jsem neznal. Pouliční umělec hrál na neobvyklé hudební nástroje – didžeridu a nějaké UFO. Z toho zvuku jsem byl naprosto unesený, seděl jsem tam a poslouchal asi hodinu, byla to láska na první poslech. Pak jsem se s ním dal do řeči, řekl mi, co je to „UFO“ za nástroj a dal mu nějaké euro za krásný zážitek. Večer jsem na internetu pátral, co je to za nástroj a jak se na něj dá hrát. Také jsem zjistil, že špičkový handpan stojí od padesáti tisíc nahoru. Řekl jsem si, že nejsem blázen – tohle bych za kus plechu nedal.
Když vidím jak a co tvoříte, je více než jasné, že Vám to nedalo. Takže co vás nasměřovalo k handpanům?
Druhý den jsem ten zvuk stále slyšel v hlavě a po zbytek dovolené jsem si uvědomoval, že tohle je přesně to, čemu se chci věnovat. Chtěl jsem prostě hrát na něco jedinečného. Zhlédl jsem na internetu video australského performera Adriana Portii, které mě naprosto nadchlo, takže jsem se rozhodl těch 50 tisíc korun za handpan utratit.
Zajel jsem do Maďarska, kde vyráběli skvělé nástroje. V krátkém časovém období jsem si tam koupil hned tři. Ke hře jsem využíval svoje bubenické základy z Lidušky a absolvoval jsem handpan kurz hry u Nadishany (hráč, který patří mezi světovou handpan elitu). Následně jsem začal pořádat i kurzy hry na handpan, které jsou nyní velice žádané. Hrát na handpan je zábava, relax, pro mě závislost, ale i show. Svoje umění jsem předvedl v show Česko Slovensko má talent, kde jsem hrál na tři handpany současně, porota byla nadšená, čtyřikrát ANO.
Krom hry a výuce jste propadl i výrobě?
V Česku se prodávají velice rozladěné nástroje za hodně peněz a cestovat za hranice už se mi nechtělo. Mám rád kvalitu a držím se hesla svého otce, který říkával „Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné nekvalitní věci“. Toužil jsem po špičkových handpanech natolik, že jsem se rozhodl si je vyrábět.
Myšlenka na to, že obětuji pár let života vývoji a pak si vyrobím handpan podle svých představ mě hnala kupředu. Práci jsem začal v Covidu, kdy jsem měl dostatek času, protože byla tvrdá opatření a práce bylo zoufale málo. Pátral jsem, jak vyrábět a co vše je potřeba. Konzultoval jsem s výrobci a shromažďoval informace, odkud se dalo. Na technologie a materiál jsem se zadlužil, ale stálo mi to za to. Věřím, že je to moje poslání.
Vytvořil jsem značku NEO handpan a nyní se soustředím na špičkový design, svým výrobním postupem dosahuji až křišťálového zvuku. Celý proces výroby je čistě ruční, velice náročná a sofistikovaná práce. Jsem perfekcionista, a proto se snažím dosáhnout dokonalosti. NEO handpany se díky vysoké kvalitě, staly žádané i navzdory vyšší ceně. Ke svým nástrojům nabízím nadstandardní záruční i pozáruční servis.
Které osobnosti vysekly vašim NEO handpanům poklonu?
NEO handpany přišel do Říčan okouknout i hudební skladatel Varhan Orchestrovič Bauer, mistr par excellence, který napsal i hudbu Miloši Formanovi do Goyových přízraků. Pozval jsem ho k sobě, aby udělal recenzi na NEO handpany, protože má absolutní hudební sluch, Týden jsem kvůli tomu nespal a když přišel den Dé, podlamovaly se mi kolena. Na závěr mi udělal videorecenzi, ve které prohlásil „Vše je precizně zpracované do nejmenších detailů. Těm nástrojům nemám co vytknout a vřele je doporučuji!“. To mě utvrdilo v tom, že jsem se vydal správnou cestou.
Moji práci ocenil a podpořil i Jaro Slávik porotce z ČSMT, Matěj Rupert ze skupiny Monkey Business, Michal Dvořák z Lucie, Lenka Dusilová, Jaroslav Dušek nebo Milan Steigerwald z RockOpery.
Kdo si pořizuje Vaše NEO handpany?
Každý, kdo hledá špičkový zvuk, kvalitní zpracování a české srdce, které bije v každém nástroji. Jedná se o umělecké dílo, ručně kovaný unikát, který tvarem připomíná UFO, a proto je pro mnohé velice atraktivní nejen zvukově, ale i esteticky. Je krásným doplňkem interiéru. Firmy ho pořizují svým zaměstnancům do relaxačních zón. Někteří ho vnímají jako sběratelskou záležitost nebo i investici.
Hrajete i na veřejnosti?
Veřejně hraju rád. Mám za sebou vystoupeni – v televizi, v divadlech i na kulturních a společenských akcích. Nedávno jsem hostoval v pořadu Inkognito. Uhodl mě Jakub Prachař v osmém kole.
Na závěr nám prozraďte, jaké máte s NEO handpanem další plány?
Plány mám velké a mířím na vrchol, ale jak se říká „ČLOVĚK MÍNÍ, ŽIVOT MĚNÍ“. Více informací na webových stránkách: www.neo-handpan.cz nebo www.handpan.cz
Co je vlastně NEO handpan
NEO handpan je kovový hudební nástroj připomínající UFO, na který se hraje rukama. Disponuje naprosto jedinečným zvukem, který u jiných nástrojů nenajdete. Je vhodný pro meditační i energické hraní. Dají se na něm vykouzlit krásné harmonické melodie podobné pianu, ale i drum and base rytmy. Má široké využití v mnoha hudebních žánrech.
