Už je to 13 let, co televizní obrazovky i online prostor celého světa zaplavilo video, na kterém tehdejší prezident Václav Klaus nenápadně přesouvá protokolární pero ze stolu do své kapsy.
„Krádež“ pera se odehrála jeho návštěvy v Chile a video se objevilo v pořadu České televize 168 hodin.
„V závěru relace byla jako úsměvná tečka zařazena část záznamu z tiskové konference k podpisu smlouvy o cestovním ruchu mezi Chile a Českou republikou. Záznam zachycuje prezidenta České republiky Václava Klause a pero, kterým ministr zahraničních věcí Schwarzenberg smlouvu podepsal,“ napsal tehdy Ondřej Nováček na webu ČT24.
A video hit byl na světě. Žádná kniha Václava Klause, žádný jeho veřejný projev ani politický akt ho nezviditelnily tak jako tahle v podstatě nudná oficiální tisková konference.
Stalo se to, o čem vždy snil. Konečně o Václavu Klausovi mluvil celý svět. Sice byl spíše terčem posměšků než obdivu, ale špatná reklama je taky reklama.
Už od doby, kdy se Václav Klaus objevil v tehdy ještě federální československé vládě na postu ministra financí, jsem měla vždy dojem, že ho nejvíce rozčiluje popularita Václava Havla. Tam, kde Havel odzbrojoval svým nesmělým úsměvem a dokonale napsanými projevy, Klaus spíše odrazoval svým přezíravým tónem a arogancí.
Ať dělal Klaus, co chtěl, vždy byl až „tím druhým Václavem“. A ve světě byl v podstatě „no name“ figurou – jedním z mnoha politiků odněkud z východu, zatímco Václav Havel byl prostě pojem všude. Disident a dramatik se nestává prezidentem každý den, ekonomové ministry celkem často.
Ani českým prezidentem nebyl Václav Klaus jako první. A nic se nezměnilo ani po jeho odchodu z prezidentského úřadu. Zájem o něj opadal a po jeho obhajobě Putina s ním kontakty přerušil i prestižní Cato Institute.
James Kirchick k tomu v prosinci 2014 pro Daily Beast napsal, že podle jeho zdroje z think tanku „letošní události na Ukrajině vedly k přerušení jeho (Klausových, pozn. red.) vazeb s Cato“.
Stejný zdroj rovněž zmínil Klausův „postoj k osobním právům, právům homosexuálů, pro libertariány podstatné součásti ideologie“, jakož i jeho „velmi otevřené kontakty s krajně pravicovými stranami a organizacemi“. Tato tvrzení potvrdil Kirchickovi i další zdroj z Cato Institute.
Jak se z údajně liberálního politika stal obhájce ruské agrese proti sousedům? Byla snad důvodem snaha na sebe upozornit za každou cenu? Stále křečovitější nenávist k Evropské unii a podpora německé AFD pak asi překvapila málokoho.
Ani rozhovory pro web Voice of Europe, u nějž Bezpečnostní informační služba odhalila ruské pozadí a napojení do snah o ovlivnění evropských voleb, nepřinesou takový zájem mediálního světa, jaký mu dalo jedno ukradené pero.
Autor: Mirka Nová.
