Neříkám, že bychom se měli na sebe pořád jenom smát, ale česká naštvanost a nepříjemné chování třeba v obchodech už jsou pověstné. Nedávám přednost přetvářce a úsměvům za každou cenu, ale sem tam zvednout koutky jen tak by bylo fajn, říká autorka komentáře Mirka Nová.
Zvlášť viditelné je to, když třeba v tramvaji nejedou skupinky přátel a příbuzných, kteří se společně baví, ale většina lidí je sama. Zamračeně se dívají z okna, čtou si knížku nebo studují cosi v mobilu. Taky jsem k nim patřila. A pak se mě moje americká kamarádka zeptala, proč jsou Češi pořád naštvaní? Odpověděla jsem, že samozřejmě nejsme, ale došlo mi, že na její připomínce něco je.
Od té doby se snažím usmívat i na úplně cizí lidi. Tedy většinou. Ten pán, co mi hodinu kašlal v autobuse za krk, aniž by si dal ruku před pusu, ode mne schytal taky pohled ne zrovna vlídný. Dodatečně se mu omlouvám, ale po dvou covidech už jsem na porušování základních hygienických pravidel poněkud alergická. Ale jinak se opravdu snažím.
Přivedly mě k tomu i rozhovory se sousedkou, která pracuje jako prodavačka v jednom supermarketu. To, co si musí prodavačky, ale také uklízečky, servírky a další lidé pracující ve službách občas vyslechnout, je někdy opravdu horor. Tam nejde jen o zamračené tváře, ale o agresivní a zlá slova. A někdy až o snahu personál vysloveně ponížit.
Proč? Vylepší někomu den, když se k jinému člověku zachová co nejhnusněji? Opravdu? Hulvátství vládne veřejnému prostoru a když se proti němu ohradíte, tak často nepochodíte ani mezi nejbližšími přáteli. Arogantní přesvědčení o vlastní výlučnosti se nám propisuje i do výrazu tváří. Na druhou stranu – když pak jedete tramvají plnou zamračených „vládců světa“, nejsou spíše k smíchu? Stejné naštvané obličeje z nich dělají naštvaný dav, o nějaké výjimečnosti se tak nedá ani mluvit.
Jako skoro ve všem, i v tomto případě může každý začít sám u sebe. Když přijdete třeba do čekárny u lékaře, pozdravte a usmějte se. Když vidíte maminku s miminkem, usmějte se na ni aspoň očima. Nebo i klidně pochvalte, jak je její dítě roztomilé.
Pánové, nestyďte se usmát na půvabné dívky, ale třeba také na vitální babičku. Dámy, vám úsměv sluší vždy, podtrhuje půvab i krásu pohledu. Zamračenost tlačí koutky úst dolů, což vašemu výrazu neprospívá. Usmívejte se jen tak, důvodů je všude plno, třeba rozkvetlý záhon, zpívající ptáci, sluníčko, hezký dům nebo třeba žvatlající batole.
Usmívat se je třeba nejen venku, ve škole, v práci, ale i doma. Řadě domácích sporů a nedorozumění se dá vyhnout, pokud život berete aspoň trochu s nadhledem. Pořádně se zařehtat třeba nad nějakou domácí lapálií je ozdravné a zlepšuje to také mezigenerační vazby v rodině. Někteří senioři totiž svým smyslem pro humor klidně trumfnou svá vnoučata, a dokonce i pravnoučata.
Berte to jako návod, jak si udělat lepší jaro. Začít můžete hned a klidně se životem protančit s úsměvem na rtech. Vždyť i klasik českého kresleného humoru Vladimír Renčín, jak uvádí web Českého rozhlasu, v jednom ze svých vtipů napsal: „Měl jste pravdu, když se bere život jako muzikál, tak to docela ujde.“
Autor komentáře: Mirka Nová.
