Je tradiční rodina, jak ji vnímáme dnes, skutečnost, nebo pouhý ideál? Pojem tradiční rodina byl chápán jinak v minulosti a jinak dnes. Jak se proměňovalo chápání rodiny v průběhu věků?
19. století – rodina jako základ pro přežití
Rodina v 19. století byla základní stavební jednotkou pro přežití. Venkovská rodina byla v té době chápána jako ekonomická jednotka zabývající se zemědělskou a živočišnou výrobou či lesnictvím. Rodinu tvořili nejenom pokrevní příbuzní, ale i nevlastní děti, výměnkáři, čeleď nebo služebnictvo.
Slovo „rodina“ zahrnovalo celou domácnost. V té době byli lidé jako poddaní podřízení feudálům, později majitelům půdy. K tomu si potřebovali zajistit své živobytí, tedy potřebovali rodinu neboli domácnost, aby mohli být soběstační, jelikož představovali velmi nízkou kupní sílu. Tradiční rodina uplatňovala zájmy kolektivu na úkor individuality.
Industrializace pohled na rodinu změnila
Industrializace 18. a 19. století proměnila zemědělskou ekonomiku v ekonomiku průmyslovou. Vedla k rychlému nárůstu obyvatelstva ve městech. Lidé se přizpůsobovali novým společenským strukturám, což vedlo k urbanizaci. Zatímco dříve byla rodina výrobní domácností, nyní se prostředí změnilo.
Muži jakožto veřejní činitelé pracovali a ženy se ve valné většině stávaly ženami v domácnosti v soukromé sféře. Pracoviště se tak stále více oddělovalo od osobního života. Lidé byli závislí na menších společnostech a začaly se tvořit členské spolky za různými účely, vzrůstal individualismus. S průmyslovou revolucí se tradiční rodina začala postupně překlápět v rodinu moderní.
Ženy neměly tolik práv, kolik jich mají dnes. Byly na mužích závislé existenčně. Manželství tak těžko mohla být stoprocentně harmonická. Církev s oblibou zasahovala do intimity párů (podobně jako někteří katolíci dneška) a kvůli zákazu přerušované soulože dokonce dávala ze zachovalých záznamů harmonizační rady typu: „Kdyby se manželka radila, co má činiti, když její manžel dopouští se impeditionis conceptionis, budiž jí řečeno, aby všemi dovolenými prostředky (prosbou, připomínání hříšnosti onoho činu) hleděla jej od té neřesti odvrátiti. Kdyby však nemohla ničeho poříditi a měly by povstati pro to velké různice a vády, ano i bití, může toto strpěti, avšak nesmí míti sama zálibu v nedovoleném tomto způsobu tělesného obcování,“ píše autorka Milena Lenderová v knize K hříchu i k modlitbě.
Změna genderových rolí
S první světovou válkou se musely nuceně a masově změnit genderové role. Muži byli naverbováni do války, ženy je musely zastoupit v průmyslu a zemědělství a vykonávat i tradičně mužské práce. Ženy se tak staly důležitou pracovní silou. Až tragická doba dokázala přehodnotit tradiční role a otevřela cestu k ženské emancipaci.
Fenomén nukleární rodiny
Výraz „nukleární rodina“ poprvé použil americký antropolog George Peter Murdock, jenž se od roku 1937 zabýval svou přelomovou studií Sociální struktura (Social Structure), ve které systematicky porovnával 250 soudobých i historických společností v rámci rodinné struktury. Nukleární rodinu chápe jako univerzální rodinné uspořádání, které se v jednotlivých kulturách řetězí.
Koncept současné nukleární rodiny se poprvé začal používat především v euroatlantických zemích v 50. letech 20. století, tedy době poválečného ekonomického růstu. O děti se dříve starali všichni starší členové domácnosti – matka, babička, nezadaná teta, podomek. Fenomén nukleární rodiny umístil harmonickou rodinu do centrálního postavení. Přitom je sporné, jestli harmonie a funkční uspořádanost někdy doopravdy fungovaly.
Již přes 100 let máme úplně jiné hodnoty
Se změnami rodiny v průběhu 20. staletí se proměnil smysl, proč rodinu zakládáme. Pokud si dnes pořizujeme rodinu, činíme tak z vlastního rozhodnutí. Dnešní doba vyzdvihuje individualismus, což znamená, že se o členy své rodiny zajímáme a staráme se o jejich potřeby, sny a touhy. Finanční zajištění již není pouze v rukou mužů a mužských potomků, své vlastní děti již nevnímáme jako ekonomický přínos a pracovní sílu. A takto žijeme už více než 100 let.
Moderní vs. tradiční rodina
Moderní rodina však ve své pluralitě není v protikladu k dávnému příběhu stvoření člověka k obrazu božímu, tedy jako muže a ženy, Adama a jeho rovnocenné družky Evy. Oba se o svět starají ze svého úhlu pohledu a společnost je oba jako navzájem se doplňující prvky bezvýhradně potřebuje.
Má cenu se proto snažit dělat krok nazpět? Pochody za tradiční rodiny nejsou ničím víc než snahou kontrolovat životy jiných. Přestaňme svět a rodiny nálepkovat. Snažme se jen žít, jak nejlépe to jde.
Autor: Martina Hokszová. Zdroje: Kniha – HORSKÝ, Jan a Markéta SELIGOVÁ. Rodina našich předků. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1997. Kniha – MURDOCK, G. P. Social Structure. New York: The Free Press; London: Collier-Macmillan Limited, 1949.