Potrat, neboli interrupce, je lékařský zákrok, který ukončuje těhotenství. Pro nás, Čechy, je potrat zcela běžnou záležitostí. Avšak, tato možnost není dostupná pro všechny ženy na celém světě. Přesto to nezabrání tomu, že podle odhadů končí interrupcí každé čtvrté těhotenství.
Podle Amnesty International je v dnešní době přístup k potratům jedním z nejožehavějších témat na světě a často na nás vyskakují různé dezinformace týkající se opravdových důsledků, které mohou nastat.
Interrupce navzdory zákazu
I přesto, že je stále v několika zemích potrat ilegální záležitostí, ženy potratové služby potřebují a také je pravidelně využívají. Podle Guttmacherova Institutu došlo mezi lety 2015 až 2019 přibližně ke 121 milionům nechtěných těhotenství za jeden rok. 61 % z nich skončilo potratem, z čehož vyplývá, že ročně lékaři vykonají 73 milionů potratů.
Pokud potrat provádí v hygienických podmínkách zdravotník, který je vyškolený, jedná se o jeden z nejbezpečnějších lékařských zákroků. Interrupce je dokonce bezpečnější než samotný porod.
Zákaz potratu zvyšuje riziko
V případě zemí, kde vláda omezuje nebo dokonce zakazuje možnost potratů, jsou ženy často nuceny prodělat tajný a velmi nebezpečný zákrok. Jedná se především o takové ženy, které kvůli financím nemohou odcestovat do jiné země nebo vyhledat soukromou péči.
Zakázané potraty, na rozdíl od těch legálních, které jsou vykonávány proškoleným zdravotníkem, mohou mít přímo tragické následky. WHO uvádí, že celosvětově představují nebezpečné potraty 4,7 až 13,2 % všech úmrtí těhotných žen. Podle odhadů je asi 7 milionů žen hospitalizováno právě kvůli komplikacím, které jsou spojeny s nebezpečnou interrupcí.
Prevence smrtelných potratů
I když je možné zraněním a úmrtím spojeným s nebezpečnou interrupcí předcházet, jsou tato úmrtí v zemích, kde jsou potraty omezeny nebo zakázány, bohužel běžná. Země, ve kterých omezené zákony o potratech platí, umožňují tzv. úzké výjimky z právních předpisů.
Jedná se především o případy, kdy žena otěhotní kvůli znásilnění nebo incestu. Potrat je v těchto zemích možné podstoupit také v případě závažného až fatálního poškození plodu nebo pokud je ohrožen život či zdraví těhotné ženy. Těmito výše zmíněnými způsoby však otěhotní pouze malé procento všech žen, a proto se většina dívek a žen uchyluje právě k nebezpečným potratům.
Změny zákonů pro interrupce
Více než 50 zemí za posledních pětadvacet let změnilo své zákony a pomohlo tak k lepšímu přístupu k potratům. Tyto země si konečně uvědomily, že bezpečný potrat těhotných žen hraje klíčovou úlohu v jejich ochraně zdraví i života.
Dne 25. května 2018 se na tento seznam připsalo také Irsko. Předtím tu vládl téměř úplný zákaz potratů, který Irové zrušili v referendu obrovskou převahou hlasů. I přesto, že se snažíme o reformu zákonů interrupcí, jsou země, včetně Salvadoru a Nikaraguy, které stále trvají na zákazu potratů za téměř všech okolností.
Také je tu problém s omezeními a překážkami v přístupu k službám, kterým musí těhotné ženy i ve státech s širším záběrem legálního potratu čelit. Jedná se především o vysoké náklady na interrupci, subjektivní poradenství nebo povinné čekací lhůty na zákrok. WHO proto vydala technické pokyny, které obsahují potřebu tyto překážky nejen identifikovat, ale i odstranit.
Potrat a lidské právo
Jedním z lidských práv je přístup k bezpečnému potratu. Každá osoba má podle mezinárodní práva v oblasti lidských práv hned tři základní práva – právo na život, právo na zdraví a právo nebýt vystaven násilí.
Proto nemůžeme nikoho nutit, aby pokračoval v těhotenství, natož nutit ženu, aby musela vyhledat nebezpečný potrat. Jedná se o porušení lidských práv, a to včetně práva na soukromí a práva rozhodovat o vlastním těle.
Ženám, které podstoupí potrat v zemi, která jej přísně zakazuje, dokonce hrozí trestní stíhání a tresty v podobě odnětí svobody. Tyto ženy mohou pociťovat kruté, nelidské a ponižující zacházení. Lékaři je dokonce mohou vyloučit ze zdravotnictví.
Amnesty International tvrdí, že by měl mít každý člověk právo svobodně uplatňovat rozhodování o vlastním těle a o svém reprodukčním životě.
Autor: Nikola Strnadová. Zdroje: WHO, Amnesty International, Guttmacher Institute.
