Požádat o dobrou radu je něco jiného než ji bez optání dostat. Tento článek by se mohl omezit pouze na jednu větu: „Neraďte druhým, pokud o to nejste požádáni,“ říká koučka Nikol Janovská, průvodce pozitivní změnou v rozhovoru pro redakci NašeTéma.
Dobrá rada je jako uhlí na průjem
Kdo zná váš život nejlíp? Vaše kamarádka nebo snad kolegové v práci? Problémy ve vztahu, v rodině, s dětmi? Žádný problém. Řekněte jim o svých problémech a oni vám rádi dají řešení či nevyžádanou radu. Zajímavé je, proč nás tyto „dobré rady“, které lidé dávají v dobrém úmyslu, více obtěžují, než že by pomáhaly.
Kdysi mi někdo řekl, že dobrá rada na naše problémy je jako uhlí na průjem. Uzavře nepříjemnou věc, která v nás ale stále zůstává a dál nás trápí. Možná proto se již ve zdravotnictví omezilo předepisování uhlí, je lepší nechat tělo přirozeně očistit.
Nikol, proč máme potřebu radit druhým?
Sami jsme si prošli určitými zkušenostmi a máme nějakou minulost. Máme pocit, že díky tomu, co jsme si sami zažili, máme patent na to, co je dobré a co není. Ale neuvědomujeme si, že to, co funguje, nám, tak jiným vždy fungovat nemusí. Na druhou stranu je přirozené předávat dobrou zkušenost dál a radit. Někdy to může být přínosné, ale dost často si neuvědomujeme, že všechny tyhle rady jsou subjektivní a každý jsme jiný.
Jak udělovat rady, aby je druhý přijal?
Rady udělujte pouze tehdy, když jste o to požádáni. Jinak se jedná o NDR neboli o nevyžádanou dobrou radu a o tu nikdo nestojí. Takže radši si ukousněte jazyk, ale neraďte, pokud o to nejste požádáni.
Jak se smířit s tím, že vaše rada nebude přijata?
Uvědomit si, že to, co funguje mně, není obecně přenositelné na každého. I když já můžu mít tisícinásobně super pocit, že má rada musí fungovat, každý člověk je svobodná bytost a prochází si určitými zkušenostmi. A byť můžeme mít sebelepší záměry, chtít někomu usnadnit život a ušetřit bolest, je dobré si uvědomit, že ten člověk nemusí naši radu přijmout, nemusí se jí řídit. Může pro něj totiž být mnohem cennější si nabít pusu a udělat chybu než poslechnout naši radu. Všichni asi víme, že vlastní zkušenost je ve výsledku to nejvíc, co se počítá.
Proč někdy nechceme rady druhých slyšet?
Protože máme pocit, že nám chce dotyčný mluvit do života. A to nemá rád nikdo. Chceme si svůj život žít podle sebe. Byť rada může být míněna dobře, tak ve výsledku nás štve, že nás má někdo tendenci poučovat. Máme pocit, že se vracíme do dětství, kdy nám neustále rodiče, vychovatelé, učitelé s něčím radili a nás to štvalo. Protože to byl zásah do naší svobody a svobodné vůle. Vadilo nám to tehdy a vadí nám to i teď. Teď už jsme navíc dospělí, takže tím víc rady nejsou na místě, pokud si o ně sami neřekneme.
Mlčet a naslouchat je někdy více
Je přirozené, že v těžkých chvílích máme potřebu mluvit s ostatními. Někdy je nám trapné pouze poslouchat a neříkat nic. Proto je velmi lákavé navrhnout řešení nebo radu. „Je potřeba si uvědomit, že ticho, které může nastat při rozhovoru, není prostorem pro vás, ale pro toho, kdo vám sděluje svůj problém, aby měl čas se nadechnout a nabrat sílu v mluvení. Místo nevyžádané dobré rady je dobré mlčet, případně položit otázku, která bude založená na empatii, například „Jak se teď cítíš?“ nebo něco podobného,“ říká Nikol Janovská.
„To, co obvykle potřebujeme, je podpora při řešení našich emocí souvisejících se situací nebo zvládání přehršel konkrétního času,“ uvedla psycholožka Kelsey M. Latimer v článku pro Parade.com.
Nevím jak vás, ale mě dokáže zvednout ze židle i věta „Vím, jak se cítíš“, protože nikdo nemůže vědět, co právě prožíváme a jak se cítíme. V takových chvílích není vhodné mluvit o tom, co si myslíme a jak situaci hodnotíme, ale o tom, co vnímáme. Nikdy mě však neurazilo, pokud mi někdo předal zkušenost tím, jak to dělá on sám, bez nutnosti, že to musím udělat stejně.
Jak reagovat, pokud nevyžádanou radu dostaneme? „Fráze, která je dostatečná jak v osobním, tak v profesionálním životě je „děkuji za váš názor“, jedná se o neutrální reakci pro většinu situací,“ říká lékař Sogand Ghassemi ve výše zmíněném článku pro Parade.com.
Dávat druhým rady je velká zodpovědnost. Proto se snažím předem chvílí přemýšlet, abych neřekla něco, co druhý nechce slyšet nebo mu to ještě více uškodilo. Sama nemám ráda, když mi někdo radí. Můj způsob řešení je, že se občas zeptám na názor více lidí, když se nemohu rozhodnout. Protože požádat o dobrou radu je něco jiného než ji dostat bez požádání. A umět dobře poradit je něco jiného než povzbudit v těžkých chvílích.
„Radši mlčet a nechat se požádat. Pro hodně lidí, obzvlášť pro starší generaci je to náročné, z hlediska toho moudřejšího člověka, mají tendence svá moudra a vhledy předávat dál. Myslím si, že kdyby se naučili tohle nedělat, atmosféra v rodinách by byla naprosto jiná,“ dodává na závěr Nikol Janovská.
Autor: Renáta Šestáková. Zdroje: Rozhovor s koučkou Nikol Janovskou, vlastní zkušenost redaktorky.
