Zpráva, která otřásla světem. Před 72 lety, 7. ledna 1953, americký prezident Harry Truman oznámil světu šokující zprávu: Spojené státy provedly na Marshallových ostrovech test termonukleární bomby, zbraně s nepředstavitelnou ničivou silou. Projekt s krycím názvem „Ivy Mike“ se odehrával v přísném utajení na izolovaném atolu Eniwetok.
Samotné zařízení, monstrózní konstrukce velikosti dvoupatrové budovy, explodovalo silou 10,4 milionů tun TNT, což je zhruba 700krát více než síla bomby svržené na Hirošimu. Prezident Truman tehdy prohlásil: „Vstoupili jsme do nové fáze vývoje atomové energie, která otřásá světem.“ A měl pravdu. Lidstvo se ocitlo na prahu nové éry, éry děsivé ničivé síly.
Cesta k „superbombě“
Vývoj vodíkové bomby, označované také jako termonukleární bomba, započal o tři roky dříve. Truman tehdy učinil jedno z klíčových rozhodnutí studené války – nařídil vývoj zbraně, která navždy změní globální bezpečnost. Spojené státy se k tomuto kroku rozhodly po úspěšném testu první sovětské atomové bomby 29. srpna 1949, čímž Amerika ztratila svůj jaderný monopol.
Vědecká komunita se v otázce vývoje vodíkové bomby rozdělila na dva tábory. Robert Oppenheimer, „otec atomové bomby“, a další se z morálních důvodů stavěli proti vývoji „superbomby“. Obávali se jejích ničivých následků a potenciálu pro eskalaci závodů ve zbrojení. Edward Teller, později nazývaný „otec vodíkové bomby“, naopak důrazně prosazoval její vznik. Argumentoval, že Sovětský svaz pravděpodobně vyvíjí vlastní termonukleární zbraň a Spojené státy si nemohou dovolit zaostávat. Truman se nakonec přiklonil na Tellerovu stranu.
Jak funguje vodíková bomba?
Vodíková bomba, na rozdíl od atomové bomby, která využívá štěpení jader, využívá principu jaderné fúze. V jejím středu se nachází menší atomová bomba, která slouží jako „zapalovač“ nebo „roznětka“. Extrémní teplota a tlak, které tato „roznětka“ vyvolá, spustí fúzi izotopů vodíku (deuteria a tritia). Atomy vodíku se spojují a tvoří helium, přičemž se uvolňuje obrovské množství energie.
Představte si to jako zapálení ohně. Atomová bomba je zápalka a vodík je dřevo, které hoří a uvolňuje teplo. Vodíková bomba je mnohem silnější, protože fúze uvolňuje mnohem více energie než štěpení. Teoreticky nemá tento typ bomby horní limit výkonu. Může být stokrát, tisíckrát silnější než běžné atomové bomby.
Zkáza na atolu Eniwetok
Test „Ivy Mike“ zanechal na atolu Eniwetok nesmazatelné stopy. Exploze o síle 10,4 milionů tun TNT vytvořila obrovský kráter o průměru 1,9 kilometru a hloubce 50 metrů a zcela vymazala z mapy ostrov Elugelab.
Hřibový mrak tehdy dosáhl neuvěřitelné výšky 40 kilometrů a radioaktivní spad zamořil rozsáhlou oblast Tichého oceánu.
Dlouhodobé následky
Test „Ivy Mike“ měl devastující dopad na životní prostředí a zdraví obyvatel Marshallových ostrovů. Radioaktivní spad kontaminoval půdu, vodu a potravní řetězec. Obyvatelé atolu Rongelap, který se nachází 150 kilometrů východně od Eniwetoku, byli vystaveni vysokým dávkám radiace. Mnozí z nich trpěli popáleninami, nevolností a vypadáváním vlasů.
V následujících letech se u nich projevovaly rakoviny štítné žlázy a leukémie. Obyvatelé Rongelapu a dalších okolních atolů byli nuceni opustit své domovy a žít v exilu.
Závod ve zbrojení
Vývoj vodíkové bomby odstartoval nový, mnohem nebezpečnější závod ve zbrojení. Sovětský svaz brzy následoval a v srpnu 1953 otestoval svou vlastní termonukleární zbraň. Svět se ocitl na pokraji sebezničení. Vodíková bomba se stala symbolem studené války a intenzivní rivality mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Tato nová zbraň s nebývalou ničivou silou změnila globální mocenské rovnováhy a zvýšila strach z jaderného konfliktu.
Trumanovo rozhodnutí vyvinout vodíkovou bombu zůstává dodnes kontroverzním tématem. Lidstvo poprvé v historii získalo do rukou nástroj k vlastní totální destrukci. A i když studená válka už dávno skončila, hrozba jaderných zbraní stále visí nad našimi hlavami.
Test „Ivy Mike“ nám připomíná ničivou sílu těchto zbraní a důležitost snahy o jaderné odzbrojení a mír. Zároveň je důležité si připomenout dlouhodobé následky testů jaderných zbraní na životní prostředí a lidské zdraví, jak to ukazuje osud obyvatel Marshallových ostrovů.