Italský Hačikó: Věrný Fido na svého milovaného pána čekal téměř 14 let

Dojemný příběh o pejskovi Hačikó všichni známe, ale podobných věrných tvorů nalezneme více. Nedaleko Florencie žil Fido, který po smrti svého majitele čekal skoro 14 let, jestli se znovu neobjeví.

Reklama

V průběhu staletí se jméno Fido ujalo jako běžné psí pojmenování. Nelze říci, kam by se dal vystopovat jeho původ. O výrazné oblíbenosti se často mluví ve spojitosti s americkým prezidentem Abrahamem Lincolnem, jehož neustále doprovázel psí společník Fido. „Byl to ušatý hrubosrstý pes neznámého původu nebo plemene, kterého pojmenoval Fido. Tento pes byl téměř vždy s Lincolnem a lidé ze Springfieldu hlásili, že bylo běžné vidět Lincolna, jak kráčí po ulici a za ním následuje Fido,“ uvádí web Psychology Today.

Toto jméno však využívali už kdysi dávno Římané, neboť jím popisovali nejtypičtější povahový rys psů – věrnost. Pochází totiž z latinského slova „fidus“, což znamená loajální nebo věrný. „Jinými slovy je to ekvivalentní tomu, jako bychom psa nazývali důvěryhodným nebo věrným,“ podotýká Coren.

Ale teprve ve 40. letech 20. století se toto jméno ve společnosti hojně rozšířilo. Příběh s tím spojený se vrací k jednomu zvláštnímu psovi, který projevoval neuvěřitelnou a bezpodmínečnou lásku a nekonečnou věrnost svému majiteli.

Jednoho zimního večera roku 1941 se nedaleko Florencie v malebném městečku Luco del Mugello italský dělník jménem Carlo Soriani vracel ze směny domů. Náhle uslyšel smutné kňučení, proto se vydal podívat za původcem zvuku. Pod mostem u silnice leželo opuštěné a zraněné štěně smíšeného plemene. Muž neváhal a vzal tvorečka s sebou domů, kde ho společně se svou ženou ošetřili.

Odvržené štěně se rychle zotavilo a zvyklo si na nové majitele. Každé ráno se vydalo doprovodit Carla na autobusovou zastávku, odkud se dopravoval do práce. Pejsek si rychle navykl na režim a před jeho příjezdem již čekal u zastávky. Jeho oddanost mu tak přinesla jméno Fido.

„Brzy začal Fido doprovázet svého pána na hlavní náměstí vesničky, odkud v 5:30 odjel autobusem do Borgo San Lorenzo, kde pracoval v cihlářských pecích Brunori. Zde ho pak Soriani našel v 19 hodin, když se vracel. Soriani rád vtipkoval, někdy schválně nevystoupil, Fido ho šel tedy hledat dovnitř a našel ho za jedním sedadlem,“ píše italský web il Giornale.

Po dva roky se tento proces každý den opakoval – Fido doprovodil Carla na zastávku a večer ho u ní opět očekával. Jednoho dne se však domů nevrátil. Dne 30. prosince 1943 byla během druhé světové války při náletech zasažena továrna, v níž Carlo pracoval. Útok nepřežil. „Fido, věrný svému jmenování, tam ten večer také čekal. Dělníci vystoupili mlčky, s bledými tvářemi… Fido si prohlédl cestující jednoho po druhém, pak naskočil do autobusu a marně hledal Carla Sorianiho mezi ostatními,“ píše italský deník la Repubblica.

Fido však další dny čekal a doufal, že se objeví. Vrátil se další den, týden, měsíc, rok i desetiletí. Po zbytek svého života se tak vydával na stejnou cestu k autobusové zastávce a věřil, že se jeho pán objeví.

Příběh o nehynoucí oddanosti se stal senzací nejen ve městečku, ale rovněž i za italskými hranicemi. V rodném městě mu byla udělena zlatá medaile a na náměstí byla odhalena bronzová socha. Rovněž získal právo na svobodný pohyb bez náhubku. Fido se stal symbolem loajality a síly. „Dal příklad věrnosti naší vesnici a zaslouží si být zařazen na seznam ctěných občanů města,“ citoval v roce 1957 deník Time starostu obce.

Dlouhých čtrnáct let, více než 5 tisíc dní, ho místní obyvatelé viděli na každodenní pouti, kterak čeká, až jeho pán vystoupí z autobusu. Mnohým se smutného Fida zželelo. „Místní řezník mu dal maso a kosti, aby se udržel bdělý. Vesničané ho vítali povzbudivými slovy. Někdy, za chladných nocí, autobusová společnost dokonce Fidovi dovolila, aby čekal uvnitř místo pod autobusem,“ uvádí dále deník Time.

Fido zemřel 9. června 1958 a byl pohřben poblíž Carlova hrobu na místním hřbitově. O jeho úmrtí tehdy informoval deník La Nazione: „Fido byl na lezen mrtvý na okraji farmy včera v 16:00, nedaleko svého domova v Luco di Mugello. Objev učinily dvě děti, které se vracely ze školy. Okamžitě ho poznaly a běžely to oznámit paní Sorianiové, která propukla v pláč. Stručně řečeno, obyvatelé vesnice byli téměř všichni shromážděni kolem ubohého netečného tělíčka, napůl skrytého ve vysoké trávě.“ Dny věrného čekání tak skončily.

Autor: Pavla Krejčí.

Diskuze Vstoupit do diskuze
Přidat na Seznam.cz
Reklama
Reklama
Reklama