Casanova jako král svůdníků nebo obyčejný dobrodruh?

Casanova dodnes rezonuje jako symbol mužské smyslnosti a svůdnosti. Provází jej pověst svůdníka, jenž dokázal okouzlit každou ženu, kterou si umanul. V gloriole sukničkářské slávy však často mizí ostatní stránky jeho nejednoznačné osobnosti.

Reklama

Skandál už při narození

Giacomo Casanova se narodil v roce 1725 v Benátkách. Tuto událost příznačně provázela skandální pikantnost. Ačkoliv oficiálně byl jeho otcem herec Gaetano Casanova, byl malý Giacomo podle dobových drbů důsledkem románku jeho matky, úspěšné herečky Zanetty Farussi, s benátským patricijem Michelem Grimanim. Byť se tento fakt nikdy neprokázal, sám Giacomo se za něj nijak nestyděl, naopak jej často dával veřejně k dobru. Veřejné šíření skandálních historek o svém životě bylo pro něj typické.

Nadaný a mladý Casanova

Casanovovi se dostalo vysokého vzdělaní – na univerzitě v Padově vystudoval filozofii a práva. Kromě obecné bystrosti a výřečnosti, kterou si vědomě pěstoval, projevoval také talent na jazyky – uměl řecky a latinsky, později zvládl francouzštinu němčinu i angličtinu. Zajímal se nejen o astronomii a fyziku, ale také o dobově módní „okultní vědy“. K těm ho přivedla jeho babička, když jej jako churavé dítě vzala k jisté benátské čarodějnici, která jeho zdravotní neduhy údajně vyléčila. Jeho vztah k okultismu byl však – jak ještě uvidíme – dosti osobitý.

Žízeň po dobrodružství

Už od mládí projevoval Casanova neklidného ducha, odpor k všednosti a touhu po dobrodružství a zážitcích. Rychle měnil místa pobytu i zaměstnání. Krátce vstoupil dokonce do kněžského semináře, ale vyloučili ho, protože údajně sváděl seminaristy. Tehdy si poprvé prohlédl vězení zevnitř. V Římě byl jistý čas ve službách španělského velvyslance při Svatém stolci, později poručíkem gardy v Benátkách. Díky výmluvnosti a šarmu mu nedělalo problém vetřít se do přízně mocných a vlivných lidí, získat dobré místo a následně o něj díky nestálé a hedonistické povaze přijít. Špatná pověst, nepřízeň bývalých patronů i hněv podváděných manželů ho nakonec z rodné Itálie vyhnaly.

Zednářem ve Francii

V roce 1750 zamířil do francouzského Lyonu, kde vstoupil do lóže Svobodných zednářů. To bylo v té době poměrně obvyklé – zednářství bylo ve vyšší společnosti svého druhu módou – a pragmatický Casanova v něm viděl příležitost pro získání užitečných kontaktů. A opravdu se osobně setkal například s Mozartem, nebo Benjaminem Franklinem. Dva roky strávil v Paříži, kde svým šarmem okouzloval dámy z vyšších kruhů, zatímco jejich otce a manžele omračoval znalostmi esoteriky a okultních nauk, aby se jim pak za zády vysmíval. Casanova ve skutečnosti v magii a skryté síly příliš nevěřil, jejich dobovou módu považoval za směšnou, což mu ale nebránilo, aby je – stejně jako Svobodné zednářství – nevyužíval ke společenskému vzestupu.

Slavný útěkář

Po návratu do Benátek byl z nejasných důvodů zatčen a uvržen do smutně proslulého vězení Piombi, tedy Olověné kobky. Casanovovi se tehdy povedl kousek, který mu zajistil slávu po celé Evropě: za cenu obrovského rizika z obávaného vězení uprchl, což se (údajně) nikomu před ním nepovedlo. Svůj útěk navíc „marketingově“ využil, když o něm napsal autobiografickou knihu. Ta se ihned po vydání stala dobovým bestselerem. Kromě slávy a otevřených dveří k dalším dvorům a salónům mu však útěk zajistil také mnohaletý zatykač v rodných Benátkách a neustálé pronásledování agenty Republiky.

Casanovova sukničkář

Jak to ale bylo v jeho dobrodružném životě s jeho proslulým donchuanstvím? Je vůbec považován za „krále sukničkářů“ právem? Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Casanova byl jistě charismatický, šarmantní, se ženami „to uměl“, jejich přízni se rozhodně nevyhýbal. Většinu konkrétních milostných dobrodružství však známe především z jeho vlastního díla Historie mého života, které napsal jako stárnoucí zahořklý muž, sloužící na zámku v českém Duchcově jako knihovník. Proto je potřeba vzít v úvahu jak jeho osobní ješitnost a chlubivost, tak i nostalgické zabarvení osobních vzpomínek. Kromě toho své milenky v knize ukrýval pod různými pseudonymy, přičemž jedné ženě jich často dal několik. Už to počet jeho „lásek“ poněkud snižuje.

Osudové ženy

V roce 1749 potkal v Padově jednu z mála žen, s níž prožil hluboký vztah. Ve svých pamětech ji nazývá Henriettou a považuje ji za svou životní lásku. Pravděpodobně se jednalo o vdanou šlechtičnu odněkud z Provence, o jejíž totožnosti se historici dodnes přou. Podobně intenzivní vzplanutí zažil už jen o mnoho let později v Londýně, kdy jej vztah k mladičké kurtizáně Mariane de Charpillon dovedl téměř k sebevraždě. Jinak ovšem ženy vnímal spíše jako objekty svého potěšení a nástroje společenského vzestupu. Takže ano, Casanova byl svůdníkem a sukničkářem, pověst o jeho milostných dobrodružstvích je však přehnaná, navíc zakrývá negativní rysy jeho povahy i další stránky dobrodružného života.

Na vrcholu

Nakonec Casanova krátce dosáhl nejvyšších pater tehdejší společnosti, aby vzápětí zažil strmý pád. Sám francouzský král Ludvík XV. jej pověřil organizací národní loterie (již si totiž netroufal zvýšit daně, a přitom chtěl prázdné státní pokladny naplnit penězi z kapes obyčejných Francouzů), později jej jmenoval diplomatem s tajnými úkoly v Holandsku a dalších zemích. Potom Giacomo zkoušel být vydavatelem a textilním podnikatelem.

Zkrachoval, utíkal před dluhy, procestoval Švýcarsko a Německo a Čechy, v Polsku se střetl v souboji na pistole s oblíbencem polského krále. V Londýně pobýval u královského dvora, v Berlíně učil pro pruského krále kadety. Na čas se dokonce vrátil do Benátek, ale urazil místního aristokrata a musel znovu odejít.

Nakonec stejně neunikl

Svůj život dožil na zámku v Duchcově, kde – jak již bylo zmíněno – pracoval jako knihovník pro hraběte Josefa Karla Eusebia z Valdštejna. Jako správce knihovnických sbírek nebyl příliš zdatný, práce jej totiž moc nebavila. Nevycházel ani s ostatním personálem, či vůbec s lidmi kolem sebe. Snad se jeho egoistická a ješitná mysl nikdy nesmířila s tím, že jej všednost a rutina, před kterými celý život utíkal, nakonec přece jen dostihly.

V Duchcově napsal své nejslavnější dílo, již zmiňovanou Historii mého života, při jejímž psaní znovu prožíval chvíle své největší slávy. Příznačné je, že když v roce 1798 zemřel, byl sice pohřben v kapli svaté Barbory, ale jeho hrob byl později zapomenut a dodnes zůstává neznámý. Poslední údajná slova Casanovy zněla: „Žil jsem jako filosof, ale umírám jako křesťan.“

Zdroje: Kniha – Casanova: Životopis, 2008 (Hermann Schreiber), Kniha: Salve, Casanova Giacomo Girolamo, 2020 (Karel Holub), PWF.

Diskuze Vstoupit do diskuze
Přidat na Seznam.cz
Zakládáme si na tom, aby NašeTéma.cz bylo místem bezpečné diskuze. Přidávání komentářů do diskuze je proto dostupné pouze s účtem na Seznam.cz.

Pokud jste v článku zaznamenali překlep, nesrovnalost či chybu, neváhejte nám, prosím, napsat na email: tym@nasetema.cz. Děkujeme!

Reklama
Reklama
Reklama