Před několika týdny jsme psali o významu péče o nemocné v domácím prostředí. Dnes se k tématu vrátíme v textu o příspěvku na péči, který není vždy jednoduché získat.
„Už když jsme byli malí, těšili jsme se domů. Nejdříve z mateřské školy, ze školy v přírodě, z tábora či z operace mandlí. Těšíme se i teď, když jsme starší. Dovolená je fajn, užíváme si ji, ale ke konci si říkáme, ať už jsme doma. Proč by tomu mělo být jinak, když zestárneme, onemocníme, už nemůžeme? Proč by se najednou to těšení domů mělo někde vytratit? Proč by se mělo měnit věkem, úrazem, nemohoucností či velikostí vesnice, kde bydlím?“ uvádí na svém webu Centrum pro komunitní práci.
Ano, mít možnost pečovat doma o handicapovaného či stárnoucího člena rodiny by mělo být normální. V tomto článku se podíváme na možnosti, jaké nám v tomto směru dává náš stát. Zásadní dávkou je příspěvek na péči (PnP). Dle statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) bylo v roce 2022 vyplaceno celkem 360 100 takových příspěvků. Statistika vypadá dobře, ale to jsou jen ty dávky, které byly skutečně vyplaceny. Jenže cesta k jejich přiznání často není lehká. Vyplývá to z mnoha příběhů uveřejněných i na sociálních sítích.
Jako příklad problémů s přiznáváním PnP může posloužit příběh paní Zuzany, matky desetileté Natálky (pozn. red.: jména byla změněna, redakce NašeTéma pravou totožnost zná), která na sociální síti uvedla: „Dle lékaře by měla dcera mít nárok na III. stupeň, byl jí ale přiznán pouze I. Podali jsme odvolání. MPSV vyhovělo a vrátilo posudek, protože byl odfláknutý a nebylo v něm přihlédnuto k funkčnímu postižení. Proběhlo i druhé sociální šetření (pozn. red.: návštěva úředníka doma), další doložení všech lékařských zpráv. V posudku nebyl kromě jiných bodů uznán i bod mobilita. Dcera má zkrácené achillovky tak, že nedošlápne patami na zem, nohy ji bolí a hrozí jí operace. Také má dle neurologa koordinační nedostatky a nestabilní chůzi. Sama adekvátně věku nikam nedojde. Ale má nohy, tak je pro posudkáře asi O. K.“
U příspěvku na péči se posuzuje mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyzické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity, u dospělých i péče o domácnost. Problémy handicapovaných bývají bagatelizovány, u dětí s mentálním či psychickým postižením pak spojovány i s obviňováním rodičů z nedůslednosti. Jako příklad mohou sloužit lidé s autismem. Ti často bývají hypersenzitivní, což zasahuje do mnoha posuzovaných sfér.
To, že například dítě je natolik hypersenzitivní, až jej bolí jídlo (tudíž nezvládá bod stravování), nebo jej bolí pohybovat se venku kvůli hluku, světlu či třeba větru (tedy reálně nezvládá mobilitu), je často úřady smeteno ze stolu. Stejně tak i fakt, že dítě nevnímající nebezpečí je schopno skočit pod první auto, tedy i v tomto případě bod mobilita nezvládá.
Samozřejmě chápeme, že posuzující lékaři nemohou být odborníky ve všech oborech. Lidí s psychickým handicapem ale přibývá, lékařská posudková služba by měla zajistit pravidelné kvalitní proškolení. Její odborníci totiž rozhodují o osudu handicapovaných.
Je velice frustrující, máte-li doma dítě, které nezvládne téměř nic adekvátně ke svému věku, ale posudkový lékař mu nepřizná ani první stupeň PnP. Dostáváte se do skličující situace. Do zaměstnání jít nemůžete, protože pro své dítě v okolí nemáte odpovídající a finančně dostupnou službu. Zároveň nemáte prostředky k tomu, být s dítětem doma.
Příspěvek na péči
Platnou právní úpravu problematiky naleznete například na webu Úřadu práce: Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů a Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Příspěvky jsou podle rozsahu postižení rozděleny do celkem 4 stupňů. U dětí do 18 let jsou vyšší než u dospělých, ale i to může být problém. Představte si, že máte doma věkem dospělého člověka s mentalitou malého dítěte. Potřebuje snad méně péče než to dítě? Podle státu zřejmě ano.
Z PnP v I. a II. stupni rozhodně nezbohatnete a ani v III. a IV. stupni se nejedná o žádný finanční zázrak. Navíc je to jediná dávka dosud nepodléhající valorizaci. Jeho aktuální výše je následující. U dětí: I. stupeň 3 300 Kč, II. stupeň 6 600 Kč, III. stupeň 13 900 Kč, IV. stupeň 19 200 Kč. U dospělých: I. stupeň 880 Kč, II. stupeň 4 400 Kč, III. stupeň 12 800 Kč, IV. stupeň 19 200 Kč. O jeho zvýšení od 1. července letošního roku se ještě jedná, ale podle poslaneckého návrhu by se příspěvky neměly zvyšovat plošně a u I. stupně by neměly růst vůbec.
Na výše uvedeném příběhu malé Natálky vidíte, jak se také může žít pečujícím v Čechách po stránce finanční, i když samozřejmě existuje i další pomoc státu. Jaká je a také jaká je ale stránka lidská a společenská?
Sledujte NašeTéma, dočtete se v některém z dalších článků, jimiž se k problematice vrátíme.
Autor: Petra Jungmannová. Zdroj: Vlastní zkušenosti autorky, která je matkou postižené dcery.
