ROZHOVOR | Bývalá dětská herečka Michaela Kudláčková v posledních týdnech otevřeně vyzývá demokratické voliče, aby nezůstávali pasivní. V rozhovoru pro NašeTéma.cz vysvětluje, proč podle ní Česko stojí na zásadní křižovatce. Vrací se ke zkušenosti z listopadu 1989 i k rodinné historii poznamenané komunistickou perzekucí a varuje před pomalým oslabováním demokracie.
Diváci si Michaelu Kudláčkovou pamatují především jako Barču Hrdinovou ze seriálu My všichni školou povinní nebo Pavlu ze Skleněného domu. V osmdesátých letech patřila k nejvýraznějším dětským herečkám československého filmu. Objevila se také ve snímcích Veronika, prostě Nika a Poslední propadne peklu. Za své herecké výkony získala ocenění na filmovém festivalu v tehdejším Gottwaldově.
Na dětské herecké úspěchy už nenavázala. Na pražskou konzervatoř se hlásila dvakrát, ani jednou neuspěla. Vystudovala sociálněprávní obor a vystřídala řadu profesí, pracovala jako taxikářka, barmanka, sociální pracovnice i novinářka.
Dnes je šéfredaktorkou dámského magazínu, věnuje se astrologii a vydala několik knih. V posledních letech ale většinu aktivit upozadila. S kamarádkou pomáhá válečným sirotkům a vojákům na Ukrajině a stále častěji komentuje politické dění na sociálních sítích. Právě její veřejné výzvy k občanské aktivitě byly důvodem, proč jsme ji oslovili. V otevřeném rozhovoru vysvětluje, proč nastal čas vyjít do ulic a protestovat proti vládě Andreje Babiše.
Paní Kudláčková, co byl ten konkrétní moment, kdy jste si řekla, že už nestačí sdílet názor na sítích, ale je potřeba lidi přímo vyzvat do ulic?
Víte, Čech má jednu vlastnost… Neříkám, zda je špatná, nebo dobrá, jen je naše. My zvedneme zadek vždycky až ve chvíli, kdy je za minutu dvanáct. A to si myslím, že právě teď je. A vím, že nejen pro mě.
Veřejně říkáte, že jste se nebála v roce 1988 ani 1989 a nebojíte se ani teď. Jak jste tehdejší dobu prožívala a v čem je pro vás dnešní situace srovnatelná s dobou před revolucí a v čem naopak úplně jiná?
Tu dobu nikdy v životě nezapomenu. Bylo to strašně intenzivní, silné, až euforické. Ačkoli s ohledem na zřízení bylo málo pravděpodobné, že bychom dokázali něco změnit, a taky to hodně lidí, starších lidí, co zažili 68, říkalo, že je to utopie, my jsme tomu věřili. Bylo nám devatenáct a my do toho šli s tak obrovskou vírou, že si to vlastně až nyní závidím.
Báli jsme se, moc jsme se báli bití a taky hodně z nás bito bylo, současně jsme tam chtěli být. Ta víra a to odhodlání byly silnější, daleko silnější než strach z ran obušky do zad a do hlavy.
A když se to pak povedlo, tak… ten pocit je nepřenosný a těžko lze dostupnými verbálními prostředky popsat. Svoboda je vnitřní stav duše. A to bylo úžasné. Jsem šťastná, že jsem to prožila.
Bylo to až hmatatelné. Vlezl jste do tramvaje třeba a pozdravil. Lidi pozdravili a hned se povídalo a… lidi zářili. Nikdy už tohle nezažiju. To se neopakuje.
Pokud bych měla ty doby srovnat…, tak prostě dneska už můžeme. A já to cítím tak, že dokonce musíme, jestli o tu svobodu nechceme znova přijít.
Přirovnáváte dnešní vývoj k roku 1948, k tomu, jak Gottwald postupně omezoval, vydíral, a nakonec donutil prezidenta Beneše abdikovat. To je velmi silná paralela. Co konkrétně vás k ní vede a nebojíte se, že takové srovnání může část lidí spíš odradit než oslovit?
Každý, kdo si tu historickou linii načte, musí k té paralele dojít. Prezident Beneš odmítal přistoupit na změny, které komunisti v čele s Gottwaldem nastavovali. Tak mu prostě osekávali pravomoci, byl pod jejich obrovským tlakem, snažili se ovlivňovat společnost proti němu, vydírali ho, až ho k té abdikaci, viz památné „Právě jsem se vrátil z Hradu“, nakonec dotlačili.
Protože dobře víme, co následovalo za obrovské příkoří, justiční vraždy, mučení, perzekuce… Jsem z rodiny, která toho nebyla ušetřena.
Maminky tatínek měl bratra. Byl důstojník v armádě. Jmenoval se Bohumil Kulíček. Něco někde řekl, že nesouhlasí, a protože byl u armády, soudil ho vojenský soud. Kvalifikovali to jako velezradu. Poslali ho do Jáchymova, do uranových dolů, na 15 let. Po deseti letech ho propustili, protože umíral na leukemii způsobenou uranem. Zemřel za dva měsíce.
Označujete se za voličku aktuální opozice „bez Bendy“. Přesto vyzýváte úplně všechny demokratické voliče bez ohledu na stranu. Proč má být podle vás teď stranická příslušnost vedlejší?
Protože to vůbec už není podstatné. Benda ani ten sporný pan Blažek neohrožují naši svobodu, nerozkládají tento stát, nevydírají pana prezidenta, kterého jsme si třemi miliony hlasů svobodně zvolili… Jejich osobnosti a názory jsou v tuhle chvíli marginální v porovnání s tím, co nám všem bez ohledu na partaj hrozí.
Je to, jako byste se na potápějící se lodi zabýval tím, že bylo bývalo lepší, kdyby ji dva lidi z posádky natřeli na jinou barvu, místo, abyste se všemi na ní společně zacpali díru.
Jako konkrétní důkaz rozkladu státu jmenujete služební zákon a odchod desítek odborníků. Proč je zrovna tohle pro vás ten zlomový bod? A co byste odpověděla těm, kdo tvrdí, že jde jen o zeštíhlení a zefektivnění státní správy?
Není to pro mě zlomový bod. Jmenovala jsem to, ale není. Je to součást. Za jeden ze zlomových bodů ale pokládám prohlášení Andreje Babiše, „prezident přečte, co mu napíšeme“.
Jeden z bodů, protože každý den přichází další a další. Viz útoky na Ústavní soud a další naprosto neuvěřitelné excesy a velice závažné věci, které jednoznačně mají vést k rozkladu státu, jeho hodnot, demokracie a s tím i svobody nás všech.
Popisujete, že se vaše vlastní děti ptají, proč nejsou demonstrace, proč nejste v ulicích. Co pro vás tahle generační výzva znamená? Překvapilo vás, že iniciativa přišla i od mladých?
Znamená hrozně moc. Uvědomila jsem si, že své děti nečinností zklamáváme, že nás nechápou a nerozumí, proč se nebráníme. Oni jsou stejní, jako jsme byli my v roce 89. A proto to pro mě ani není překvapující, že nás burcují právě oni. Nesmíme je v tom nechat. Je to naše odpovědnost vůči nim, a vůči jejich dětem.
Používáte názorné označení „vařené žáby“, tedy pomalého a nenápadného oslabování demokracie, kterého si nikdo včas nevšimne. Jak ale odpovíte lidem, kteří řeknou, že se nic dramatického neděje, vláda vzešla z demokratických voleb a má většinu ve Sněmovně?
No! V tom je princip té vařené žáby právě. Ona nemá pocit, když ji dáte do chladné vody a pomalu zahříváte, že se něco děje.
Fakt, že tato vláda vzešla ze svobodných voleb, vůbec není zárukou, že ještě nějaké někdy budou, pokud to takhle půjde dál. Jsou tam sedm měsíců… a podívejte, co už udělali a dělají. Nemají v úmyslu se zastavit… jen ohřívat tu vodu.
Vyzýváte lidi, ať jdou do ulic a křičí. Demonstrace ale probíhaly a nějaké jsou plánované, Milion chvilek svolal desetitisíce lidí na Staromák i statisíce na Letnou. Co podle vás dnešním protestům chybí a co konkrétně by měl být jejich cíl, aby to nebylo jen opětovné vypuštění páry?
Nemyslím si, že je to zbytečné a jde o pouhé vypouštění páry. Je to doklad, že ta žába o zahřívání ví. A že tedy není možné otáčet tím knoflíkem bez odezvy a bez brzdy. Pokud zmlkneme s tím, že to je na nic, jsme v pozici, kdy ta žába akceptuje a navyká. Nesmíme to dovolit!! Tehdy nás uvaří. A to už bude pozdě.
Ptáte se na svých sociálních sítích, proč nejsou demonstrace. Znamená to, že vám dosavadní aktivity, ať už Milion chvilek nebo iniciativy za prezidenta Pavla, nestačí, nebo míří jinam, než by podle vás měly? Kde vidíte prázdné místo? Co by se mohlo změnit, aby to masivně vyhnalo občany do ulic?
Velmi kvituji aktivity demokratických hnutí, ať už to jsou Chvilky, nebo jiné… Jsou za mě strašně důležité. Mezeru vidím ve strachu opozice s těmi lidmi do toho jít. Nemluvím o účasti jednotlivých lidí, ale o přímé a oficiální aktivitě všech přímo s lidmi.
Pokud nebudeme jednotní, budeme jako lichoběžník. Pokud se všechny strany demokratické opozice spojí, třeba formou meetingu, spojí to i jejich voliče v jediné hodnotě, která už je apolitická, protože je o svobodě a zachování státu v podobě, kterou chceme všichni, bez ohledu na strany.
Lidi i politici musí pochopit, že jen tak dostane ta společnost sílu, jasný směr, jednotu a nepřehlédnutelnou údernost.
Sametovou údernost.
Říkáte doslova, že se může stát, že už nebudeme mít příležitost nic říkat. To je zásadní tvrzení. Myslíte to jako varování, nebo skutečně věříte, že jsou v Česku v dohledné době ohroženy základní svobody jako právo protestovat a mluvit?
Sleduji-li ten očividný vývoj a směr, který nabrala tato vláda, kterou dávno neřídí Babiš, ale ti, jichž se stal jen pouhým mluvčím, pokládám tu hrozbu za naprosto reálnou a zcela zjevnou.
Z vládních stran a od některých politologů zaznívá, že jde o uměle vyvolanou hysterii opozice, neziskovek a progresivistických médií, která fungují jako zesilovač. Jak se vyrovnáváte s tím, že vás někdo označí za součást takové kampaně?
To je jako vystřižené z Gottwaldova projevu. A je mi to jedno. Pro mě je to kampaň proti rozkladu mojí vlastní země a jejích hodnot, na kterých leží základy demokracie a s tím i mé svobody. Budu ráda v takové kampani zesilovačem.
V celém sporu hraje klíčovou roli prezident Petr Pavel, od odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem až po novelu zákona, který mu bere pravomoci. Jak vnímáte jeho postavení a to, jak se v konfliktu s vládou drží?
Prezident Petr Pavel to frajer. A vnímala jsem ho tak dávno předtím, než kandidoval. Kdo dneska ví, že s Evou vařili pro sociálně slabé, kolik toho dělali pro potřebné, kde všude se angažovali.
On je nejen statečný voják, generál a válečný hrdina, ale i rovný a silný člověk s obrovským lidstvím, úctou k životu, ctí a morální vyspělostí. Bezkonkurenčně nejlepší hlava státu, jakou jsme kdy měli, a to jsem milovala Havla.
A že kategoricky odmítl jmenovat člověka, který se veřejně hlásí k nacismu a Hitlerovi a který zmrzačení malého batolete pokládá za polehčující okolnost, protože to bylo děcko romské, jen dokladuje to, co jsem o něm shora uvedla.
Představte si, že změna v politice vlády Andreje Babiše nepřijde. Čeho se pro Českou republiku nejvíc obáváte za rok, za dva? A naopak, co by vám dalo naději, že to ještě není prohrané?
Upřímně… Já to nechci ani dohlédat. Žiju v naději, že máme naději to zastavit. Život nezačíná a nekončí u branky našich zahrad. To zásadní pro nás všechny a to, zda ty domovy budeme mít a žít v nich v bezpečí, se odehrává za tou brankou. Žádná společnost se nikdy nezmění sama. Společnost tvoří jednotlivci. Změní-li se každý jeden, změní se i ta společnost. Bez nás to nejde.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Babiš dělá z Česka banánovou republiku. Fiala jí vrátil prestiž, tvrdí Zdechovský
