Ve světle předvánoční tragické události na Filozofické fakultě UK vyznívá 55. výročí apelu studenta stejné fakulty Jana Palacha o to naléhavěji. Jako bychom se jako národ v mnoha ohledech vůbec nepoučili.
A tak i dnes se v naší zemi najdou lidé, kteří by okupační tanky vítali s otevřenou náručí, kteří okupaci jiné země berou jako právo silnějšího a mrtví civilisté jsou pro ně nutnými ztrátami. Co by jim na to řekl právě Jan Palach, který přinesl oběť nejvyšší, aby své spoluobčany probudil z letargie?
Kdo byl Jan Palach
Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 ve Všetatech u Mělníku do rodiny cukráře Josefa Palacha. Staršímu bratrovi Jiřímu už v té době bylo 7 let. Soukromé cukrářství jeho otce ale nepřežilo boj komunistů proti živnostníkům, takže tatínek sehnal práci jen jako dělník a maminka Libuše Palachová pracovala jako prodavačka v nádražním kiosku. I přes tuto zkušenost v roce 1957 vstoupila matka Jana Palacha do KSČ. Ne z přesvědčení, ale jen proto, aby měli její synové šanci studovat.
Po smrti manžela, který v roce 1962 zemřel na infarkt, a osamostatnění staršího syna zůstali s Janem sami. Ten v roce 1966 odmaturoval a hlásil se na FF UK, kde chtěl studovat historii. I když v přijímacích zkouškách uspěl, přijat nebyl, a tak začal studovat Vysokou školu ekonomickou, kde také prožil tzv. Pražské jaro.
Srpen 1968
Srpnové dny roku 1968 mu přinesly jak hodně radosti, protože byl schválen jeho přestup na FF UK, tak i obrovský šok, když ve své rodné obci zažil příjezd okupačních vojsk Varšavské smlouvy. Rozjel se do Prahy a strávil tam několik dní. V říjnu zahájil studium na FF UK a zúčastnil se i listopadové okupační stávky na FF UK, která ale skončila bez úspěchu. A snad právě tehdy se mu v hlavě objevily první myšlenky o nějakém radikálnějším skutku, než je jen účast na demonstracích.
Leden 1969
6. ledna poslal studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi výzvu k obsazení budovy Československého rozhlasu, odkud chtěl apelovat na zahájení generální stávky, ale neuspěl. 15. ledna byl na pohřbu svého strýce. 16. 1. ráno odjel do Prahy, na koleji napsal 4 dopisy a odjel na Václavské náměstí. Cestou si koupil dvě plastové nádoby a do nich si koupil benzín.
Ve 14 hodin 25 minut přišel ke kašně u Národního muzea, polil se benzínem a zapálil se. O 20 minut později byl převezen na kliniku plastické chirurgie, kde ho následující den navštívila maminka a bratr Jiří. 19. ledna v půl čtvrté odpoledne Jan Palach v nemocnici zemřel. Pohřeb se konal o 6 dní později, a i když poté následovaly další protesty, vše pomalu utichalo. Nepomohli ani další lidé, kteří následovali jeho vzor.
Dezinformace už tehdy
Tehdejší komunistické vedení země nechalo rozšířit verzi o tzv. studeném ohni a nechalo vyhostit některé zahraniční novináře. Nic jako studený oheň ale neexistuje, stejně jako neexistovali údajní našeptávači, kteří měli Jana Palacha k jeho činu navést. Aby se kolem sochy sv. Václava nemohli scházet protestující, byly zde provedeny sadové úpravy. Vše, co se dalo použít pro diskreditaci činu Jana Palacha, bylo použito. Nepřipomíná vám to něco?
Kdyby žil Jan Palach dnes…
Co kdyby svou milovanou historii Jan Palach studoval až dnes. Byl by spolužákem toho, kdo svou nespokojenost řešil vraždou tolika nevinných lidí? Byl by jednou z obětí, nebo naopak tím, kdo by se snažil ochránit ostatní? Nebo by měl štěstí a ten osudný čtvrtek by tam vůbec nebyl? Nevíme. Co by kdyby, neexistuje. Ale určitě by nebyl lhostejný k věcem, s nimiž by nesouhlasil.
Autor: Mirka Nová – NašeTéma. Zdroje: JanPalach, Wikipedie.
