Božena Němcová prahla po lásce, místo toho pocítila manželovy tvrdé rány

Zkoušená životem a hledající lásku – taková byla Božena Němcová, jedna z nejvýznamnějších tváří české literatury. Měla plno nadějných představ, manželství ji však postavilo před krutou realitu.

Reklama

Ideály zadupal život

Boženu Němcovou halilo nejedno tajemství a oplývala zvláštním kouzlem. Od malička byla zvídavá a toužila po vzdělání, zdálo se tak, že ji čeká výjimečný život. Do jisté míry se tento předpoklad naplnil, doufala však sama v takový osud? Její iluze částečně padly hned v brzkém mládí, když byla nucena se provdat za podstatně staršího Josefa Němce.

Nebyl to ženich, ve kterého doufala. Ve svých sedmnácti letech byla dívkou v rozpuku mládí, živelná, toužící a plná nadšení do života. Svatba vynucená rodiči tak pro ni toto období ukončila příliš brzy. Své pocity a myšlenky svěřovala alespoň listu papíru.

Manžel se neštítil násilí

O novomanželském štěstí si mohla nechat zdát. Byli příliš rozdílní a postupem časem Boženin intelekt a snaha se prosadit vrhaly Josefa do stínů. Nebyl mužem, který by překousl fakt, že se žena může úspěšně angažovat jinde než v domácnosti. Hádky mezi nimi byly téměř na denním pořádku. Neshodovali se v životních názorech, ani v otázkách výchovy dětí. Nikdy si nebyli příliš blízcí, postupně se však odcizovali čím dál více.

„Ale ona nebyla obyčejná, nemohla se stát tím, čím měla být podle běžných dobových konvencí, i když se o to jistě také snažila. Byl dobrou, milující a chápající matkou, ale ostatní povinnosti vyplývající z postavení vdané paní ji, eufemisticky řečeno, neuspokojovaly,“ píše Irena Štěpánová v časopisu Česká literatura.

Josef Němec měl poměrně násilnou povahu a nešel pro ránu daleko. Němcová tak na vlastní kůži mnohokrát pocítila jeho pádnou ruku. Klidnou domácnost zažívali jen málokdy, její manžel viděl problém snad ve všem. Aby zaměstnávala svou mysl a vyjádřila přetrvávající neštěstí, psala přátelům dlouhé dopisy, kde barvitě popisovala manželské incidenty.

„V hospodách mě pomlouval, že jsem se kurvila s Lamblem, že jsem nehospodyně –⁠ že se musí za mě stydět, že dělám jeho jménu hanbu,“ napsala Božena Němcová v dopise 21. 11. 1861 Vojtěchu Náprstkovi, jak uvádí kniha Lamentace: Dopisy mužům. „Domů když přišel, bylo pokračování. Ty neřáde, ty chcípneš někde za plotem, na tebe nikdo ani neplivne, kdybys raději sirky prodávala – a tak to šlo každičký den.“

V další části dopisu popisovala incident, k němuž došlo, když se snažila bránit dceru Doru. Němcová byla pokroková žena, proto podporovala dívku ve studiích – další důvod manželských rozporů. „Žádný, ani ten nejsprostší pacholek nemohl by si vymyslet takových nadávek, co on nám dal, a když jsem Doru bránila, aby ji nebil, uhodil mne – a to jsem byla už churavá,“ líčila své strasti.

Druhá strana vztahu

Manželství nebylo ukázkové, Němcová se trápila a její romantická duše se snažila nalézt něhu v náručí jiných mužů. Nakonec to však byl právě její manžel, který s ní trávil poslední okamžiky života a obětavě se o ni staral.

Po celou dobu soužití se mezi nimi svářily protichůdné emoce. Josef mnohokrát Boženě vyčetl, že není dobrou hospodyňkou a přiklání se k volným mravům, na druhou stranu však její povahu shledal zajímavou, ba ji dokonce obdivoval. Z dopisů, které jí adresoval, je patrná náklonost. Lásku jí však mnohdy nebyl schopen romanticky vyjádřit, a na místo vyznání projevoval prudkou letoru.

„Já bych i nešťastnější byl, kdybych tebe neměl; věř mně, že ty ta jediná duše na světě jsi, která mne sily v této bídě podává, bez tebe kdoví, kde bych už byl, proto jsem nejradši jen tobě nablízku, a bez tebe je mi svět planej…“ psal Josef Němec podle knihy Lamentace: Dopisy mužům. Dalšími slovy jí pak vyjadřoval uznání. „…jsem proto na tebe pyšný, pro tvou slávu snad, než mě to nikdy nenapadlo, abych si na tom něco zakládal. Já jsem pyšný proto, že jsi taková, jak bez slávy jsi, poněvadž takových žen je velmi málo na světě, já aspoň tobě podobnou neznám.“

Božena Němcová minula svoji dobu. Její duše toužila po vlastní životní cestě, svobodě i úctě, které se jako žena v 19. století nemohla dočkat. Nesplňovala předpoklady poslušné manželky, která bude v pohodlí domova čekat na svého muže. Kdyby žila o dvě stě let později, možná by nalezla to, po čem prahla. Stejně by ale mohla ztratit iluze ve vlastenectví a ideály, v něž věřila právě kvůli tomu, v jakých časech žila.

„Nevím, chtěla-li bych stejné živobytí ještě jednou prožít – ne, já, kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znova asi za dvě stě let anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší,“ napsala Janu Helceletovi v dopise 17. 12. 1851.

Autor: Pavla Krejčí. Zdroje: Kniha – ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. Božena Němcová — svatba jako osud, svatba jako obřad. Kniha – NĚMCOVÁ, Božena. Lamentace/Dopisy mužům. Uspořádala Jaroslava Janáčková. Praha: Český spisovatel, 1995. Kniha – JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: Příběhy – situace – obrazy. Praha: Academia 2007.

Diskuze Vstoupit do diskuze
Přidat na Seznam.cz
Reklama
Reklama
Reklama