Společností poslední dobou rezonuje téma znásilnění a nedostatečně udělovaných trestů. Přeživší sexuálního násilí často musí dokazovat svůj nesouhlas, což ostatně platilo i pro ženy za Marie Terezie.
Ať už jsme v 18. nebo 21. století, na sexuální násilí je nahlíženo poměrně špatnou metrikou. Přístup společnosti k sexualizovanému násilí je celospolečenským problémem, neboť jeho původ neleží pouze na pachatelích, ale na přístupu společnosti jako takové. Dle statistik Amnesty International v České republice ročně dojde až k 12 000 případům, nicméně míra nahlášení se pohybuje pouze kolem 5 %.
Podle výzkumu zaměřeného na důvod tak nízké míry nahlášených případů lze definovat několik důležitých oblastí. Mezi mechanismy „kultury sexuálního násilí“ se řadí objektivizace, bagatelizace a normalizace sexuálního násilí, obviňování obětí a odsuzování osob, povětšinou žen, dle jejich chování, či stylu oblékání, které může být považováno za provokativní.
Jak zdůrazňují organizace zabývající se sexuálním násilí, na ženy i muže, kteří si musí tímto projít, je třeba nahlížet jako na přeživší, nikoliv jako na oběť. Na přeživší je kladen tlak ze všech stran společnosti, jelikož „na cestě ke spravedlnosti musí čelit nespočtu překážek, a to jak praktických, tak psychologických, které souvisí s genderovým nastavením naší společnosti,“ uvádí výzkum.
Přístup k nahlašování je jedním ze zásadní problémů naší společnosti, neboť je hojně poukazováno na nefunkčnost trestněprávního systému. Velmi často se setkáváme s odsuzováním přeživších, respektive je na ně pohlíženo jako na „spoluviníky“.
Zaznívají fráze, které povětšinou poukazují na chování, které k činu vedlo nebo pachatele vyprovokovalo. Nestalo by se to, kdyby si neoblékala tak vyzývavé šaty, kdyby s ním nebyla sama, kdyby nepila alkohol apod… Pokud však přeživší ihned očekává odsouzení, odmítavý přístup a je téměř ponižujícím způsobem nucen dokazovat, že k činu došlo bez souhlasu, přirozeně se staví ke státním orgánům nedůvěřivě.
Zpátky do minulosti
Nelze přesně říci, v jaké míře k sexuálnímu násilí v minulosti docházelo, můžeme však prozkoumat zákony, které toto provinění trestaly. Byť by moderní společnost měla konečně zaujímat jiný přístup, ve srovnání s 18. stoletím jsme se bohužel příliš neposunuli.
V roce 1768 byl vydán trestní zákoník Marie Terezie pod názvem Constitutio criminalis Theresiana, jehož část mluvila o trestání sexuální zločinů. Jak ale podotýká Ladislav Vojáček, uložené tresty obecně sloužily především k zastrašení, či jako prostředek odplaty za spáchaný trestný čin. Z toho důvodu byl zákoník považován za zastaralý, principem podobný feudálnímu řádu.
Byť zákon do jisté míry stál na straně zneužitých žen, jeho znění zcela neplatilo na všechny. Článek č. 76 s titulem „O znásilnění“ definoval podstatu činu, jehož se dopustil ten, „kdo dobro pověstné panně, vdově nebo paní násilím a proti její vůli odejme její čest“. Z této definice tak vyvozujeme jasný závěr: pokud se žena chtěla domoci spravedlnosti, musela před činem znásilnění vést poctivý a počestný život. V opačném případě by vyšetřování nebylo vůbec zahájeno a její výpověď nebyla brána jako důvěryhodná.
Pokud verdikt jednoznačně padl ve prospěch ženy, pachatel byl zpravidla odsouzen ke stětí hlavy. „Za trest znásilnění my vsazujeme, že když zjištěný k tomu skutku samoděčně, nebo v útrpném dotazu se přizná, on rovně jako loupežník mečem na hrdle trestán a odpraven býti má,“ uvádí zákoník Constitutio criminalis Theresiana.
U jednotlivých případů však byly v potaz brány přitěžující okolnosti, kde se odkazuje na znásilnění mladé dívky, či jiného dítěte, duševně choré osoby, dále dcery, či manželky pána ze strany služebnictva, nebo napadení křesťanky Židem; a polehčující okolnosti, jako bylo nedokonání činu nebo nedostatečná obrana ze strany ženy.
Poslední aspekt je bohužel řešen dodnes a v zákonu chybí definice, která by poukazovala na zamrznutí osoby, která se tak v daný okamžik není schopna bránit. Faktem zůstává, že zásadní problém spočívá v přístupu společnosti, která přeživší povětšinou dehonestuje.
Autor: Pavla Krejčí – NašeTéma. Zdroje: Univerzita Karlova, MUNI.