Mýty kolují snad o všem. Platí to také pro téma přechodné péče. Vybrali jsme jich 5 a zeptali se na ně přechodné pěstounky, která se po 25 letech v administrativě rozhodla skočit po hlavě do sociální sféry.
Syndrom opuštěného hnízda
Případ Heleny K. je velmi prostý: „Všechny tři děti mi odrostly. I to poslední odešlo z domu žít svůj život. Pak jsem oslavila 50. narozeniny. Pár týdnů jsem se s tím nemohla srovnat, ale nakonec jsem si zvykla. Moje děti byly celý můj život, soustředila jsem se hlavně na rodinu. A najednou byly pryč,“ sdělila nám pěstounka Helena K. (její jméno bylo změněno, ale redakce NašeTéma její identitu zná).
Jedním z častých důvodů, proč se hlavně ženy, ale někdy i muži rozhodují pro pěstounství, je, že i po odchodu dětí v sobě mají ještě hodně rodičovského citu. Byla by škoda nepředat ho dál.
Mýtus č. 1: Přechodná vs. dlouhodobá pěstounská péče
Helena dále vypravuje: „Jednoho dne jsem narazila na časopis, který psal o Alžbětě Skleničkové (metodička pro pěstounskou péči, pozn. red.). Pak jsem v televizi viděla dokument Plné hnízdo. Ten stoprocentně doporučuju, protože v něm všechno vysvětlují přesně a autenticky. O přechodném pěstounství jsem sice něco věděla, ale ne tak do hloubky. Zaujalo mě to natolik, že jsem si k tématu začala půjčovat knížky.“
Přechodná pěstounská péče není totéž, co dlouhodobá pěstounská péče. Při dlouhodobé dítě bydlí nastálo s pěstouny, zatímco biologičtí rodiče zůstanou jeho zákonnými zástupci. Přechodní pěstouni se o děti starají maximálně rok. Poté se dítě předá buď nové rodině, nebo se vrací do biologické, pokud už má vhodné podmínky pro výchovu svého dítěte. Ale může se také stát, že vypiplané dítě putuje do dětského domova, pokud se pro ně žádná rodina nenajde.
Mýtus č. 2: Nechápou, že to dítě budou muset odevzdat
„Samozřejmě že se toho bojím,“ podotýká přechodná pěstounka. „Snažíme se dát dítěti všechno, co by mělo ve svém věku mít. Ale naše psychika se každý den musí vyrovnávat s tím, že Martínka budeme muset dát jednoho dne pryč.“
Mýtus č. 3: Dítě si vybírají sami
Když jste zrovna volní a bez dítěte, zůstáváte jako přechodní pěstouni v evidenci a čekáte na telefonát od krajského úřadu, v Praze od magistrátu. Příslušný úřad vám přidělí miminko, o něco větší dítě, či třeba 2 sourozence. Nevybíráte si, jenom si převezmete dítě, abyste se mu mohli dát bezpodmínečnou lásku, ať už je, jaké je. Jediné, co si pěstoun vybírat může, je věk, protože každý má doma oblečení na odlišně velké děti. Přechodní pěstouni si často berou buď novorozence a batolata, druhá skupina si bere děti od tří let. Také se ale může stát, že si jedete pro sourozence ve věku třeba 4 a 1 rok.
Mýtus č. 4: Kojenecké ústavy dokáží nahradit náhradní péči
Je fér připustit, že i v kojeneckých ústavech chodí andělé s neviditelnou svatozáří na hlavě a snaží se dětem dávat ze sebe maximum dobrého. Při pěstounské péči se dítěti pomáhá se správným vývojem. Novorozeně má jednu „maminku“, zatímco v kojeneckých ústavech se ženy střídají po směnách.
Doma se může malé miminko přirozeně vyvíjet a přirozeně se zbavovat fixace na matku, seznamovat se světem a učit se vlastním dovednostem. Ještě lepší je, pokud vývoj podpoří přítomnost otce. Nejlepší náhradou domova je právě pěstounství, protože může významně zamezit pozdější citové deprivaci.
Podle nově schválené novely zákona 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí se kojenecké ústavy postupně ruší s výjimkou péče o těžce postižené či těžce nemocné děti.
Mýtus č. 5: Dělají to jen pro peníze
Helena dále potýká, že všechny materiální potřeby má zajištěné. Bez nich by se pěstouni nemohli starat o děti: „Každý měsíc v jednom z výplatních termínů dostáváme dávky, což je dost na to, abychom mohli žít spokojeně. K dispozici máme i sklady s oblečením a plenkami. O dítě se pak staráte 7 dní v týdnu a 24 hodin denně. Vnímám to spíše jako poslání, nový smysl života. Do práce přijdete, skončíte a jdete domů. Anebo pracujete doma, pak vypnete počítač a jdete se věnovat svému životu. To pěstouni nemohou. Novorozený Martínek, o kterého se staráme, se na čas stal součástí našeho života, členem naší rodiny. Dáváme mu lásku, kterou by jinde nemusel dostat. Vím, že nemůžu ovlivnit celý jeho život. Ale když se zaseje do dítěte semínko lásky a péče, může v ten správný čas vyklíčit. Jsem ráda tam, kde jsem. Asi to tak mělo být,“ končí své vyprávění Helena.
Život plný slepých uliček
Stejná životní trasa není vhodná pro všechny, protože každý z nás má jiné touhy. Život je plný slepých uliček, osudových křižovatek, pádů, nárazů a následných znovuvzkříšení. Dante se přes sublimaci pozemské lásky k Beatrici dostal k lásce s vyšším smyslem. Co když je to u pěstounské péče podobné a mateřská láska se dokáže proměnit v lásku k dobru obecně?
Autor: Martina Hokszová – NašeTéma. Zdroj: Osobní zkušenost pěstounky Heleny K. (její jméno bylo změněno, ale redakce NašeTéma její identitu zná).
