Prvorozenému Štěpánovi zjistili ve 4 letech dětský autismus, poté se narodil druhý syn, Vašík. Když jsem se po rodičovské dovolené chtěla vrátit do zaměstnání na zkrácený úvazek, nebylo mi vyhověno, řekla v rozhovoru pro NašeTéma podnikatelka a maminka Anežka Kmeťová.
Diagnóza autismu přináší maminkám spoustu práce navíc. Návštěvy lékařů, schůzky u terapeutů a psychologů, studium knih k tématu, hledání informací na webech… K tomu je třeba být neustále ve střehu, a hlavně nablízku dítěti, které je zdravotně postižené. Pro oba rodiče je těžké skloubit pracovní život s fungováním rodiny. Jak zvládat práci a zároveň být rodičem a pečovatelem pro autistické dítě, které potřebuje neustálý dohled?
Anežko, jak jste se vyrovnala se synovou nemocí?
Když jsme se dozvěděli od lékaře synovu diagnózu, nebylo to pro nás příjemné, ale už dříve jsme tušili, že je něco špatně. V tu dobu byl již na světě druhý syn a bylo to velmi vyčerpávající období. Příchod sourozence je těžký i pro zdravé děti, natož pro autistu. Štěpánek byl na mě velmi fixovaný, vadil mu pláč miminka, musel se o mě dělit s dalším členem rodiny. Nesměly k nám na návštěvu žádné děti, syn se bál, že by u nás zůstaly, absolutně nechápal, proč máme další dítě v domě. Jako matka, jsem se s tím vyrovnávala roky, než jsem se s celou situací smířila a přijala ji takovou jaká je.
Změnil se nám život
Život se rodině postupně začal měnit. Nemohou jezdit za příbuznými, které mají 200 km daleko, protože cestování a pobyt mimo domov je se Štěpánkem velmi obtížný. Nemají přátele, se kterými by se pravidelně vídali, protože slovo „plánovat“ pro ně téměř neexistuje. „Nikdy nevíme, co se v hlavě syna zrodí. Štěpán je nemluvící a nedokáže nám říct, co ho trápí. Umí pouze ukázat na obrázek nebo fotku,“ říká maminka Anežka.
Štěpánek mateřskou školu nezvládl a tak ho rodina vozila do respitního centra Volno v Kolíně. Poté místo základní školy nastoupil v 5 letech do speciální školy v Poděbradech. Tam je velmi šťastný. Dnes je Štěpánovi 10 let a jeho mamince se podařilo rozjet podnikání, které ji baví. Není vázaná pracovní dobou jako v předchozím zaměstnání.
Matky se zdravotně postiženým dítětem málokdo zaměstná
„Před rodičovskou dovolenou jsem byla zaměstnaná a chtěla jsem se do práce vrátit, ale zkrácený úvazek jsem nedostala. Cítím v tom velké mínus. Matky se zdravotně postiženým dítětem pracovat chtějí, ale málokdo jim dá šanci, protože se takzvaně nehodíme,“ dodává zklamaně Anežka.
Jak vás napadlo, že se vrhnete do podnikání?
Bylo to nejprve úplně spontánní. Jsem rozená prodavačka a stále jsem něco prodávala. S prodejem Dada plen jsem začala, když bylo synovi 1,5 roku, pak se to postupně vyvíjelo dál. Přidala jsem drogerii z Německa a pak už byl nezbytný e-shop. Často mě moje práce drží nad vodou, abych nepřišla o rozum. Stýkám se s lidmi. Hodně zákazníků v okolí si jezdí osobně pro objednávky do skladu, nebo jim je rozvážím sama. Navíc jsem začala prodávat i v areálu Oblastní nemocnice Kolín, abych se ještě více přiblížila lidem.
Dělám to kvůli dětem
Podnikání je těžké pro matky se zdravými i postiženými dětmi, záleží na odvětví podnikání.
Já to mám lehčí v tom, že mohu vyřídit objednávky v době, kdy je syn ve škole, nebo spí. Dlouhá léta jsem pracovala po nocích, balila jsem zásilky k odeslání, přidávala produkty na e-shop, jezdila sama pro zboží do zahraničí. S příchodem druhého dítěte se zapojil do mého podnikání i manžel a pro zboží teď jezdí on. Ale samozřejmě musím stihnout i domácnost. Syn musí mít neustálý dozor, je to hodně náročné. I když se z velké části podílí na všem doma manžel, často máme plné ruce oba. Musíme si vše dobře rozvrhnout, protože Štěpán je na nás obou závislý a vyžaduje nás ve své blízkosti.
„Vše, co dělám, dělám zejména pro své děti, aby se jednou o syna měl kdo postarat a my mohli péči o něj zaplatit,“ dodává na závěr našeho rozhovoru paní Anežka.
Autor: Renáta Šestáková – NašeTéma. Pozn. autorky: Článek byl zpracován na základě skutečného příběhu maminky Anežky Kmeťové (45) ze Sokoleče, která souhlasila se zveřejněním. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, pište na redakce@nasetema.cz.
