Bývalý předseda ukrajinského parlamentu Andrij Parubij, který roky varoval před Vladimirem Putinem a ruskou agresí, byl 30. srpna 2025 zastřelen ve Lvově. Vražda politika za bílého dne působí jako cílený signál nejen Ukrajině, ale celé Evropě.
Vražda ve Lvově
Střelba přišla náhle. Krátce po poledni na ulici Akademika Jefremova ve Lvově padly výstřely a bývalý předseda Nejvyšší rady Andrij Parubij se zhroutil na chodník. Podle prvních zjištění střelec politika střelil zezadu z bezprostřední blízkosti a mířil jistě. Z místa pak uprchl.
Podle ukrajinských vyšetřovatelů byl střelec převlečený za kurýra služby Glovo. Vypálil sedm ran a na útěku naskočil na elektrické kolo. Kamery zachytily jeho siluetu i únikovou trasu.
Policie pracuje s videozáznamy z okolních podniků a domů. Ulice se během pár minut změnila v uzavřený koridor.
Operace Siréna: pátrání po střelci
Prezident Volodymyr Zelenskyj vraždu označil za „hrozný čin“ a na síti X oznámil, že do vyšetřování byla nasazena tajná služba i kontrarozvědka. Vyšetřovatelé nyní prověřují každý detail, od balistiky po digitální stopu. V regionu byla vyhlášena speciální operace Siréna.
Kriminalisté dávají dohromady přesnou časovou osu. Zajímá je, zda měl střelec komplice, kdo mu kryl ústup a jak dlouho se na útok připravoval. Podle Zelenského vražda působí jako pečlivě plánovaná. Na stole proto leží i možná ruská stopa.
Reakce z nejvyšších míst
„Výstřel přímo do srdce Ukrajiny,“ prohlásil bývalý prezident Ukrajiny Petro Porošenko. Vyzdvihl Parubijovu roli v budování obrany i národní identity. Ministr zahraničí Andrii Sybiha mluvil o vlastenci a státníkovi, který celý život pracoval pro svobodu a suverenitu země.
Z vlády zazněl požadavek na rychlé a důkladné vyšetření. Podle premiérky Julie Svyrydenko musí stát ukázat, že dokáže ochránit své představitele i v čase trvající války. Kondolence přicházely také ze zahraničí. Diplomaté připomínali Parubijovu roli v evropských strukturách a jeho neústupný postoj vůči Moskvě.
Symbol ukrajinského odporu
Parubij byl pro mnoho Ukrajinců symbolem vzdoru. Jeho politická kariéra kopírovala zlomové okamžiky země – od Oranžové revoluce přes Euromajdan až k formování obranné politiky. Smrt ve Lvově, městě s dlouhou tradicí odporu vůči rusifikaci, nese silnou symboliku.
Zavražděn byl politik, který dlouhodobě říkal nahlas to, že s Kremlem se vyjednává těžko, ustupovat se nevyplácí a jediná řeč, které Moskva rozumí, je síla a jednota.
Kořeny v rodinné historii odporu
Narodil se 31. ledna 1971 v Červonohradě (dnes Šeptyckyj, pozn. red.) ve Lvovské oblasti. Vyrůstal v rodině, která bojovala za svobodu – dědeček bojoval v Ukrajinské haličské armádě, další příbuzní působili v Ukrajinské povstalecké armádě. Za to rodina zaplatila represí a deportací na Sibiř.
Rodinné příběhy formovaly jeho pohled na svět. V jeho politice se odrážely jako jasný kompas: jazyk, církev, stát – tři pilíře, které je třeba bránit.
Politické začátky a první zatčení
Studoval historii na Lvovské univerzitě a postgraduálně politologii na Lvovské polytechnice. Už během studií organizoval demonstrace a první stávkové akce ve městě. V roce 1989 byl za politickou činnost zatčen – první střet se systémem, který si dobře pamatoval.
V devadesátých letech vstoupil do lokální politiky. Stal se zastupitelem na městské i regionální úrovni, redigoval časopis Orientyry a vedl občanské organizace, které podporovaly armádu i národní hnutí. Vždy byl vidět tam, kde se něco dělo.
Oranžová revoluce a Majdan
Do celostátního povědomí se dostal během Oranžové revoluce v roce 2004. Organizoval zázemí, komunikaci, bezpečnost – tu méně viditelnou, ale klíčovou infrastrukturu protestů.
Ještě výrazněji se jeho jméno zapsalo v letech 2013–2014. Během Euromajdanu vedl sebeobranu demonstrantů. Koordinoval obranu barikád, přesuny dobrovolníků i kontrolu vládní čtvrti po útěku proruského Viktora Janukovyče. Na rozdíl od mnohých neodjel, zůstal v centru dění a převzal odpovědnost.
Tváří obrany Ukrajiny
Po vítězství Revoluce důstojnosti se stal tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany. Řídil první kroky státu proti ruské agresi, od reakce na anexi Krymu po začátek bojů na Donbasu. Dohlížel na protiteroristickou operaci a prosazoval omezení ruské propagandy.
V srpnu 2014 z funkce odešel po neshodách s prezidentem Petrem Porošenkem. Kritizoval jeho „mírový plán“, který považoval za slepou uličku. Nešlo o osobní spor, spíš o rozdílnou strategii, jak čelit brutalitě Ruska.
Předseda parlamentu a prozápadní kurz
V parlamentních volbách roku 2014 získal mandát za Lidovou frontu, nejprve se stal místopředsedou sněmovny. V dubnu 2016 převzal řízení Nejvyšší rady. V čele parlamentu prosazoval posílení obranyschopnosti a přibližování k Evropské unii a NATO.
Jeho veřejná vystoupení byla ostrá a srozumitelná. Tvrdil, že s Ruskem nelze vyvažovat mezi kompromisem a bezpečností. „Jednou provždy si vyberme,“ opakoval. Linie byla jasná – obrana, sankce, integrace se Západem.
Ochránce jazyka a církve
V květnu 2019 došlo na jeho dlouhodobý cíl: zákon o zajištění fungování ukrajinštiny jako státního jazyka. V sále to jiskřilo, proruské síly chtěly návrh potopit a Parubije osobně zdiskreditovat. Neuhnul ani o centimetr.
Dalším symbolem byla církev. 5. ledna 2019 se v Istanbulu uskutečnil slavnostní akt, ekumenický patriarcha Bartoloměj předal tomos potvrzující nezávislost ukrajinské pravoslavné církve. Parubij u toho stál, doslova držel dokument. Vnímal církev jako součást národní identity, ne jako nástroj Moskvy.
Varování před Putinem
Parubij byl mezi prvními, kdo bez obalu říkali, že je Putin problém nejen pro Ukrajinu, ale pro celý svět. Připomínal sestřelení letu MH17, válku v Sýrii, otravu v Salisbury i vměšování do voleb. Nešlo o výčet, šlo o argument, proč je třeba jednat tvrdě a společně.
„Buď svět Putina zastaví, nebo ponese následky,“ prohlásil tehdy na půdě parlamentu. Nebyla to fráze. Sám na vlastní kůži poznal, co znamená tlak, propaganda i strach a proč se jim nesmí ustupovat.
Souvislosti s předchozími atentáty
Vražda připomněla předchozí útoky na známé politické osobnosti, mezi nimi Irynu Farion či Demyana Hanula. Vzniká tím nepříjemný obraz, série cílených likvidací, které mají zastrašit, rozdělit a otupit odhodlání.
Vyšetřovatelé pracují se všemi verzemi. Politický motiv je jednou z nich, stejně jako snaha vyvolat chaos. Čím dál častěji zaznívá otázka: „kdo bude další?“
Z bezpečnostních kruhů prosakují informace, že Parubij asi půl roku před atentátem žádal o státní ochranu. Údajně neuspěl z administrativních důvodů. V zemi, která je ve válce s Ruskem, to zní znepokojivě.
Mezinárodní souvislosti
Vražda Andrije Parubija se odehrála v době, kdy v Evropě znovu sílí debata o tlaku na Rusko. Ministři zahraničí EU jednali o zpřísnění sankcí i o využití zmrazených ruských aktiv na obnovu Ukrajiny. Vražda ve Lvově dodala těmto diskusím naléhavost.
Parubij býval v západních metropolích respektovaným partnerem. Jeho vražda proto rezonuje i ve světových médiích a diplomacii. Připomíná, že válka se nevede jen na frontě, ale i v ulicích relativně vzdálených měst.
Andrij Parubij pro mnohé zosobňoval tři věci: odvahu, vytrvalost a schopnost stát si za svým. V politice nezačínal jako hvězda, ale jako organizátor, který se nebál práce. Postupně vyrostl v tvář, kterou si Ukrajinci spojují s obranou státu.
Jeho smrt je připomínkou, proč válka na Ukrajině trvá: kvůli jazyku, církvi, suverenitě a právu žít bez strachu.
Podle ukrajinského serveru 24 Kanal je rozloučení s Andrijem Parubijem naplánováno na 1. září od 19 hodin v katedrále svatého Jiří ve Lvově. Pohřební obřad začne 2. září ve 12 hodin.
NAŠE TÉMA DOPORUČUJE: Finský prezident Stubb vyzývá k útoku na ruskou válečnou mašinérii
