Střelbu ve školách nebo nemocnicích s chladným cílem zabít co nejvíce lidí jsme ještě donedávna spojovali se vzdálenými Spojenými státy nebo s filmy. Události posledních let však ukázaly, že takto narušené osoby mohou nenápadně žít a poté udeřit i v našem okolí. Nejlepší obranou je být na takové situace co nejvíce připravený a využít možnosti vyzkoušet si to „nanečisto“.
„Zažít policejní zásah nanečisto mění pohled na krizové situace,“ říká redaktorka serveru NašeTéma a právnička Silvie Janečková. Janečková si prošla policejním cvičením AMOK v roli „zraněné“ a popisuje, co fungovalo i co některé v reálu může zaskočit.
Co charakterizuje aktivního střelce
Základní charakteristika aktivního střelce vyplývá již ze samotného označení, jde o osobu ozbrojenou, s úmyslem aktivně střílet. Cílem takového střelce jsou lidé, obvykle má za cíl zasáhnout velký, respektive co největší počet osob. Typické bývá i provedení útoku v místě, které je mu dobře známo a těží tak z výhody znalosti prostředí.
Myšlenky na čin často ovládají jeho mysl po velmi dlouhou dobu a bývá tak obvykle velice dobře připraven. Problémem, např. z hlediska vyjednávání, bývá často i skutečnost, že prioritou takového útočníka nebývá vlastní přežití, ale provedení záměru. Toto vše zvyšuje nebezpečnost a možné následky útoku, včetně dalších faktorů, například míra dovednosti při ovládaní zbraně, počet a druh zbraní, absolvování speciálních kurzů a druhů výcviku apod.
Důvodem pro takový útok bývá často pomsta společnosti za domnělou křivdu, kterou střelec pociťuje, například z důvodu ztráty zaměstnání, nemusí tomu tak být ale ve všech případech. Čin může být například motivován politicky, nábožensky, nebo se může jednat o osobu duševně narušenou.
Smutné případy z České republiky
Jedním z prvních známých případů z nedávné minulosti je jistě čin Zdeňka Kováře, který 24. 2. 2015 v Uherském Brodě začal střílet ve vnitřních prostorách restaurace, zastřelil osm osob a jedna osoba při útoku utrpěla těžké zranění. Útočník nakonec obrátil na místě činu zbraň proti sobě. Konkrétní motiv tohoto střelce není znám, jednalo se zřejmě o asociální typ osobnosti se vzrůstající agresivitou.
O čtyři roky později, 10. 12. 2019, útočil aktivní střelec v Ostravě, ve Fakultní nemocnici. Útočníkem byl Ctirad Vitásek, který začal před čekárnou ambulance úrazové chirurgie střílet po přítomných lidech a sedm jich usmrtil. Obětí mohlo být dokonce devět, lékařům se ale naštěstí podařilo dva těžce zraněné včas zachránit. Vitásek poté z nemocnice uprchl, a nakonec ještě téhož dne spáchal sebevraždu. Pokud jde o jeho motiv, zřejmě si vsugeroval, že trpí závažnou nemocí, která však u něj nebyla diagnostikována, a trpěl iluzí, že jej odborníci chtějí nechat bez pomoci zemřít.
Vánoce roku 2023 budou už navždy poznamenány střelbou Davida Kozáka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jedná se o nejhorší útok aktivního střelce u nás. Tři dny před Štědrým dnem začal útočník střelbu do studentů, pedagogů i kolemjdoucích, přičemž použil i dlouhou zbraň. Jeho rukou zahynulo při útoku na fakultě 14 osob, přičemž dalších 25 osob bylo zraněno. Kozák sám nakonec spáchal sebevraždu. K jeho obětem je nutno přičíst také jeho vlastního otce a rovněž muže s dítětem, které rovněž zastřelil, a to zřejmě v rámci přípravy na čin na fakultě. Podle odborníků se zřejmě jednalo o schizoidní osobnost s disociálními a narcistními rysy, v němž rostly pocity křivdy, včetně vražedných a sebevražedných sklonů.
Policejní cvičení jsou nezbytná
Školení a cvičení příslušníků Policie České republiky samozřejmě probíhala již před výše zmíněnými tragickými událostmi, každá z nich ale přinesla nové poznatky a nutnost přijetí dalších opatření k tomu, aby policie mohla v budoucnosti na podobné činy reagovat ještě lépe.
Cvičení probíhají podle Policie ČR každý rok, a to na celém území státu, celkem jich je každoročně kolem 150. Část cvičení je rozsáhlejších a ověřuje se při nich také součinnost s ostatními složkami integrovaného záchranného systému, tedy hasičským záchranným sborem a zdravotnickou záchrannou službou, jejichž úloha je zejména při větších akcích naprosto nezastupitelná. Cílem cvičení je také vytipovat v objektech, kde se konají, rizikové faktory a doporučit opatření k jejich zmírnění.
Neméně důležitá je také připravenost civilních osob na podobné situace, kdy se klade důraz na orientaci v budově z hlediska únikových cest, bezpečných míst pro úkryt, poskytování první pomoci, komunikaci se zasahujícími, ale také na určitou psychologickou připravenost. Tato cvičení se zkráceně nazývají AMOK, což připomíná právě časté rozpoložení mysli pachatelů masové střelby. Konají se především na místech, kde bývá velká koncentrace lidí, ale bezpečnostní opatření nejsou vysoká, typicky například nemocnice, školy, veřejné instituce apod.
Pocity laika při cvičení AMOK
Dozvěděla jsem se, že u nás na úřadě bude velké taktické cvičení AMOK, pod taktovkou policie, za účasti hasičů a záchranářů. Nabídli nám, že se můžeme jako zaměstnanci zúčastnit, s tím, že zájemci budou včas proškoleni a budou mít možnost přihlásit se také ke speciální roli zraněných. Po chvilkovém zaváhání se hlásím, protože ve mně zvítězil hlas, který říkal: „Kdy jindy budeš mít příležitost zažít něco takového na vlastní kůži? Člověk nikdy neví, v jaké situaci se kdy ocitne.“
Školení probíhá jak pár dní před cvičením, tak i v den cvičení, vedou ho policisté, kteří vysvětlují vše potřebné, s tím, že úřad bude uzavřen, budou v něm jen účastníci cvičení, pro které bude vymezena trasa. Zájemci o roli zraněných se hlásí a já mezi nimi, odvádějí nás do kanceláře sloužící jako přípravna. Jsou tam už nachystáni záchranáři se sadou barev a dalšími pomůckami a jejich zručnost by jistě využili i ve filmových studiích. Po chvíli už se mi na hlavě rýsuje realisticky vypadající zranění, které krvácí, krev a modřiny mám i na rukou a nohou. Dívám se po ostatních, na jejichž těle se také objevují průstřely a některá zranění jsou určitě fatální. Všichni jsme zvážněli, nějak cítíme, že to nebude legrace. Jde o to, aby cvičení bylo pro policisty, hasiče i záchranáře co nejreálnější, protože jedině tak má smysl.
Před začátkem „útoku“ nás rozdělí na různá místa, já jsem v jednací síni, kam má přijít útočník. Čeká nás tam více. Víme, že je to cvičení, ale přesto cítíme zvláštní nervozitu, protože nevíme, kdy to začne, jak to bude probíhat, kolik bude střelců, nevíme nic. Najednou se rozrazí dveře, křik, střelba, někoho vlečou, někoho zasáhli… Utíkám nejbližšími dveřmi na chodbu a snažím se představit si situaci v reálu, kdy bych netušila, kde jsou útočníci, kolik jich je a odkud mohou vyběhnout. Jak to říkal policista? Zásada je „utíkej – schovej se – bojuj“, v tomto pořadí, tak mě mozek tlačí k vyhledání úkrytu. Naštěstí si všímám spojené soustavy sedadel s opěradly, která se dá odsunout, vmáčknu se za ně a zase je před sebe přitáhnu a připadám si docela chráněná. Uvědomuji si, jak je zvláštní ležet v práci na podlaze na chodbě, „krvácet“ a čekat na pomoc.
Čas plyne při napjatém čekání tak nějak zvláštně. Nějak mě nenapadá sledovat hodinky, snažím se zachytit nějaké zvuky, zjistit, jestli se neblíží útočník nebo útočníci, jestli neuslyším policejní majáky. Jsem ale v části budovy, kam zvuky zvenčí nedoléhají a na zvuky zevnitř musím čekat. Nevím, jestli uběhlo pět minut nebo půl hodiny. Pak ale najednou zaslechnu policistu, jak na stejné chodbě citlivě přemlouvá nějakou ženu, aby si nechala prohlédnout zranění a šla s ním do bezpečí. Ona se ale brání, nerozumím všemu, ale dochází mi, že drží dítě, které se nehýbá. Nakonec si žena dá říct a policisté ji odvádějí. Vidím kolem proběhnout vysoké černé boty a jeden policista už hlásí, že našel zraněnou a odtahuje sedadla. Běží dál a další dva mě šetrně zvedají, zjišťují, jak jsem na tom a odvádějí mě po schodech dolů na dvůr a zadním východem ven z areálu úřadu.
Ptají se na jméno a uklidňují mě, za budovou mě předávají se základními informacemi záchranářům, kteří se mě ujímají a lékař mi v rámci triáže, tedy rozdělení zraněných podle závažnosti, nasazuje na krk identifikační kartu se záznamem zranění a dalších údajů. Zabalí mě do hřejivé fólie a umístí mě za vchodové dveře jiné budovy úřadu, kde si ke mně kleká krizová interventka. Patří také k záchranářům, je viditelně označená, mluví klidně a snaží se zjistit, jestli jsem orientovaná, vím, kde jsem a co se stalo. Uklidňuje mě, že toto místo je bezpečné, že se můžu volně nadechnout, a ptá se mě, jestli nemám žízeň nebo jestli nechci někomu zavolat. Když vidí, že nic nepotřebuji a jsem relativně v pořádku, udělá mi na ruce značku, aby bylo zřejmé, že u mě již intervent byl, protože je jich při zásahu více.
Až když je vyhlášen konec akce, dozvídám se, že útočníci byli tři, jeden aktivní v budově, jeden na útěku a jeden, který se infiltroval mezi zaměstnance. Všechny je vypátrali a dopadli. Odcházím s pocitem, že vše fungovalo, jak mělo, akce byla rychlá, složky mezi sebou komunikovaly a krizová interventka na mě zapůsobila tak, že jsem si jistá, že kdyby byl útok skutečný a já byla zraněná, někdo takový by pro mě byl klíčový. Někdo, kdo se mnou v tom zmatku a křiku na chvíli prostě je.
Uvítala jsem, že za nějaký čas po cvičení se k nám policisté vrátili, ukázali nám video z akce, řekli nám k tomu další zajímavé informace a také odpověděli na naše otázky. Zpětná vazba byla důležitá nejen pro nás, ale také pro ně.
Proč jsou cvičení tak důležitá
Význam cvičení pro policisty a celý integrovaný záchranný systém je jasný, zkoumá se stupeň organizace, připravenost velitelů a jednotlivců, vzájemná komunikace, kvalita a přesnost předávaných informací, kdy je např. zásadní rozdíl mezi popisem „osoba v tmavém oblečení“ a „žena v tmavě modrých šatech“, kdy šlo v rámci cvičení o tutéž osobu, ale jiný vyjadřovací jazyk příslušníka.
Pokud jde o instituce, v jejichž prostorách se cvičení AMOK uskuteční, policie může pomoci lépe nastavit různá bezpečnostní opatření a v neposlední řadě je výhodou, když policisté v reálu daný objekt projdou a seznámí se s ním, protože to případný zásah v budoucnu výrazně zjednodušuje. Fakultní nemocnice Ostrava nechala např. po tragické střelbě vylepšit kamerový systém tak, že vyhodnotí a upozorní i na pád člověka nebo např. pohyb nebo hluk, který se vymyká normálu. A vždy je samozřejmě lepší zavést potřebná opatření včas.
Pokud se taktického cvičení zúčastní laik, získá mnohem lepší představu o tom, jak zásah probíhá, jak se má a nemá chovat, a především získá určitou psychologickou výhodu, protože kdyby se něco podobného skutečně stalo, už nebude v takovém šoku a bude alespoň do určitě míry připravený.
Za všechny to shrnul brig. gen. Mgr. Tomáš Kužel, ředitel Krajského ředitelství Policie Moravskoslezského kraje: „Já jsem hrozně rád za každé takové cvičení, protože si prověřujeme naše postupy, prověřujeme si spolupráci v rámci integrovaného záchranného systému. Pokaždé jsou to jiní policisté, kteří jsou ve službě, a čím víc takových cvičení, tím lépe pro nás, pro vás, pro celou veřejnost, i pro ty, kteří se nacházejí v oblasti měkkých cílů, tzn. v objektech, kde předpokládáme, že by mohlo eventuelně dojít k napadení – nemocnice, školy, úřady, kina, nákupní střediska apod.“
Budete-li tedy mít příležitost, neváhejte, taková zkušenost je osobní, v podstatě nepřenositelná a nikdy nevíte, kdy může pomoct vám nebo vašemu okolí.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Komentář: Filip Turek se stal novou mediální hvězdou. Jak dlouho bude zářit?
