ANALÝZA | Americký prezident Donald Trump obhajuje vojenský úder na Venezuelu odkazem na „Don-roeovu doktrínu“, volnou reinterpretaci historické Monroeovy doktríny. Podle zahraničních médií tím dává najevo ambici vymezit světový řád a silou prosazovat americkou dominanci v západní polokouli. Varování adresované Kolumbii přitom naznačuje, že Venezuela nemusí být konečnou zastávkou.
Sobotní intervence Spojených států ve Venezuele, jenž vyústila v masivní úder na město Caracas a zadržení diktátora Nicoláse Madury spolu s jeho manželkou Cilií Floresovou, zařadila Donalda Trumpa do širšího rámce vlastní strategické doktríny.
Podle serveru The Hill Trump vojenskou operaci označil za praktické naplnění takzvané „Donroeovy doktríny“, kterou se nově snaží vymezit dominanci USA v západní polokouli.
V neděli se mediálním prostorem začala šířit znepokojivá zpráva, která Trumpovu dominantní rétoriku posunula ještě dál. Šéf Bílého domu totiž naznačil, že Spojené státy zvažují anexi Grónska, které je součástí Dánska. „Grónsko absolutně potřebujeme,“ prohlásil v rozhovoru pro server The Atlantic.
Vojenský zásah na rozkaz Donalda Trumpa tím otevírá nebezpečný precedent. Pokud si Spojené státy přisvojují bez následků vojensky udeřit na cizí stát a zadržet jeho politické vedení na základě vlastních obvinění, podobná logika se může řetězově rozšířit i jinam. Stejný model by v budoucnu mohla využít například Čína vůči Tchaj-wanu, nebo Rusko vůči zemím Evropské unie.
Právě proto mezi diplomaty i analytiky sílí obava, že pravidla, která měla dosud bránit globálnímu chaosu, se postupně rozpadají. Svět se tak může vracet k systému sfér vlivu, jaký Evropa i svět znaly v 19. století.
V optice šéfa Bílého domu není Venezuela primárně politickým problémem, ale surovinovým aktivem. Právě ropa z této země zapadá do jeho dlouhodobě zdrojově orientovaného přístupu k moci a stává se nástrojem geopolitického tlaku.
Schopnost nabídnout spojencům alternativu k dodávkám z Ruska by Americe výrazně posílila vyjednávací globální pozici.
V širším regionálním kontextu se dá počítat s řetězovou reakcí. Šéf americké diplomacie Marco Rubio vnímá pád venezuelského režimu jako zásah, který by mohl podlomit i Kubu, dlouhodobě závislou na dodávkách venezuelské ropy. Pro Rubia a jeho politické zázemí na Floridě má takový vývoj jasný význam. Oslabení Havany by podle nich definitivně uzavřelo kapitolu komunistického vlivu v Karibiku a posílilo tam výhradní postavení USA.
Navzdory brilantnímu vojenskému úspěchu zůstává otazník nad tím, co přijde dál. Zkušenost z amerických intervencí v Iráku či Afghánistánu ukazuje, že svržení režimu problém vůbec neřeší. Je to teprve první krok.
Pokud se Spojeným státům nepodaří ve Venezuele nastavit funkční a stabilní politický řád, může následovat dlouhý a vyčerpávající konflikt. Hrozí partyzánská válka podporovaná spojenci bývalého režimu. Amerika by se tak mohla v regionu uvázat na roky, s rizikem další mezinárodní eskalace.
Trumpův styl výkonu moci bývá odborníky popisován jako autoritářsky monarchizující. Cílí přímo na jednotlivé vůdce, nikoli na instituce, které stojí za nimi. U slabších režimů může takový tlak krátkodobě fungovat, protože vytváří odstrašující efekt.
Zároveň ale nese riziko opačné reakce. Některé státy mohou vnímat USA jako nepředvídatelnou hrozbu a hledat ochranu jinde. Výsledkem pak může být ještě těsnější orientace na Čínu či Rusko jako formu jaderného pojištění.
Pozornost přitahuje i hlasitá reakce z Latinské Ameriky. Část pravicových vůdců, včetně argentinského prezidenta Javiera Mileiho, americkou operaci otevřeně vítá. Vidí v něm potvrzení tvrdého kurzu vůči levicovým režimům v regionu.
Opačně reagují levicové vlády v Mexiku, Brazílii a Kolumbii, které operaci ostře odsoudily jako návrat k americkému imperialismu.
V pozadí je podle serveru Politico i obava, že by se terčem vojenské operace mohly stát příště samy, ať už kvůli drogám, migraci nebo bezpečnosti. Tyto státy tak začínají znovu zvažovat, jak se vůči americké vojenské síle vůbec mohou bránit.
Z ekonomického hlediska se bezprostřední reakce finančních trhů bude odvíjet spíš od nálady než od reálného nedostatku. Přestože Venezuela disponuje mimořádnými zásobami, globální nabídka ropy je aktuálně stabilní. Přesto se finanční výkyvy mohou krátkodobě objevit.
Třetí leden 2026 tak může vstoupit do učebnic Dějepisu jako okamžik geopolitického zlomu. Spojené státy se přestaly tvářit jako garant mezinárodních pravidel a otevřeně přijaly výkon moci na základě mocenského diktátu a vojenské síly. Zda se Washingtonu tento obrat vyplatí, nebo ho vtáhne do dalšího vleklého konfliktu, rozhodne až to, jak zvládne globální chaos, který rozpoutal ve Venezuele.
Nutno zmínit i „Trumpův dodatek k Monroeově doktríně“, na který odkazuje právě nová Strategie národní bezpečnosti, kterou administrativa zveřejnila v prosinci 2025 na webu Bílého domu. Dokument spojuje řadu globálních problémů s migrací, Evropě přisuzuje odpovědnost za narušení míru na Ukrajině a Čínu obviňuje ze systematického oslabování Spojených států.
V samotném jádru americké strategie stojí srozumitelné, byť znepokojivé sdělení. Washington dává najevo, že je připraven v celé západní polokouli prosazovat svou politickou, ekonomickou i vojenskou vůli. Pro zbytek světa to je varování. Číně a Rusku se tento stav nelíbí. Dá se očekávat řetězová reakce. Světový řád se láme a v tom nejčernějším scénáři mohou změny otevřít cestu i k jadernému konfliktu.
Zdroj: autorský text
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Británie a Francie provedly letecký úder proti Islámskému státu v Sýrii
