Mumifikace: Tajemství starých Egypťanů

Pro mnoho starověkých Egypťanů byla mumifikace důležitou součástí víry a přípravou na posmrtný život. Tajemství starých Egypťanů odhaleno. Jak a proč se zabývali mumifikací?

Reklama

Tento rituál se stal symbolem jejich úcty k mrtvým a vytvořil unikátní tradici mumifikace, která nás fascinuje dodnes. Jen díky tajemstvím mumifikace se dochovaly tisíce mumifikovaných těl, které nám poskytují neocenitelné informace o životě starých Egypťanů.

Mumie: Slovo plné tajemství

Mumie. Slovo, které, když jsme byli malí, vždy vyvolávalo pocit zajímavosti a zanechávalo nádech tajemna. Stokrát jsme se sami sebe ptali, co tito lidé zabalení do bílých obvazů vlastně jsou zač, jaký je jejich příběh a jak vypadají.

Mumie, které vidíme v muzeích, byly ošetřeny postupem, který se vyvíjel po dlouhou dobu, v úmyslném pokusu o zachování těla. Nejstarší mumie objevené v Egyptě pocházejí z doby před faraony (kolem roku 5500-3100 př. n. l.) a většina z nich se vysušila přirozeně díky teplu a písku, do kterého byly umístěny. Jak ale k procesu mumifikace došlo?

Mumifikace: Proces uctění zesnulých

Uchovávání těla bylo v této části světa neobvyklé a bylo jedním z největších rozdílů mezi starověkým Egyptem a jeho sousedy. V Mezopotámii jsou také bohatě vybavené hrobky pro elitu, ale k žádné snaze o zachování těla nedošlo. Odpověď se skrývá v jednom z nejstarších mýtů ze starověkého Egypta. Bůh Osiris byl totiž jednou z nejdůležitějších bytostí starověkého egyptského panteonu. Na počátku byl prvním králem. Byl zabit jeho žárlivým bratrem Sethem a části jeho těla byly rozptýleny po celém Egyptě. Osirisova žena, Isis, posbírala kousky a spojila je dohromady, pomocí své magie nakonec zplodila syna Hora.

Tím se Osiris stal symbolem života, regenerace a znovuzrození – a také symbolem zesnulého krále. Jeho obvázané tělo ho označuje jako prvního, který zemřel, jako prvního znovuzrozeného a – klíčového pro rozvoj staroegyptských pohřebních tradic – jako prvního, kdo byl mumifikován.

Mumifikace: Proces, který nebyl pro každého

Ne všichni starověcí Egypťané byli mumifikováni, protože to byl drahý a časově náročný proces. Ne každá mumifikace byla stejná, protože byly různé možnosti balzamování, stejně jako různé dovednosti balzamovačů. Samotný proces byl ovlivněn aspekty, jako je klima, a výsledky nebyly vždy dobré. Nejlepší materiály a pozornost jsou samozřejmě zaměřeny na královskou elitu, ale existuje mnoho špatně zachovaných exemplářů. Nejnižší vrstvy společnosti se často musely spokojit s nejjednoduššími pohřby a mnoho lidí nebylo balzamováno vůbec. Je ironií, že raná praxe pohřbívání těla do písku bez úmyslných pokusů o uchování byla pravděpodobně lepší způsob, jak toho dosáhnout.

Ti, kteří byli nabalzamováni, si mohli být jisti, že jejich pozemské pozůstatky budou podle tradice Osirise přeměněny a v posmrtném životě zcela regenerovány. Pohřební přesvědčení a praktiky, které byly dříve vyhrazeny pouze pro krále, se nakonec profiltrovaly přes společnost, takže i obyčejní lidé mohli v hrobce dosáhnout stavu proměny.

Mumifikace: Proces jako posvátné umění

Jako posvátný a hluboký proces bylo umění mumifikace dovedností, která byla prováděna diskrétně a přesné detaily byly většině skryty. Existuje jen málo textů zabývajících se mumifikací a ti, kteří jsou v tomto odvětví, byli na tuto práci vyškoleni. Hlavním zdrojem pro toto téma je řecký historik Herodotos (5. století př. n. l.), který o mumifikaci referoval ve své sekci „Historie“. Tento zdroj je poněkud problematický, protože hlásil informace z druhé ruky, ale z toho, co nyní rozumíme samotnému procesu, se zdá, že jeho popis byl poměrně přesný.

Nejdražší proces trval asi sedmdesát dní a začal extrakcí mozku a dalších vnitřních orgánů — plic, jater, žaludku a střev, které, kdyby zůstaly, urychlily rozklad. Srdce bylo často ponecháno na místě, protože se věřilo, že je sídlem vzpomínek, emocí a záznamů o jejich životních skutcích. Dutiny byly vyčištěny a naplněny palmovým vínem a kořením a tělo bylo poté umístěno do natronu (přírodní sůl) na nezbytnou dobu, aby se vysušilo a ztvrdlo. Poté bylo tělo obvázáno proužky lněného plátna, které byly namočeny v pryskyřici nebo lepidle, aby se vytvořila pevná vrstva.

Tělo bylo také ozdobeno šperky, amulety a maskami, které měly zajistit ochranu a identitu zesnulého. Nakonec bylo tělo uloženo do dřevěné nebo kamenné rakve a umístěno do hrobky spolu s dalšími předměty, které by mohly být užitečné v posmrtném životě.

Mumifikace byla pro starověké Egypťany způsobem, jak uctít své zemřelé a zajistit jim věčný život. Tento proces byl ovlivněn jejich náboženskými přesvědčeními, sociálním postavením a historickými okolnostmi. Díky tomu se dochovaly mumie, které nám umožňují nahlédnout do jejich fascinujícího světa.

Mumifikace: Proces, který se vyvíjel s časem

Mumifikace nebyla statickým procesem, ale naopak se vyvíjela a měnila s časem. V různých obdobích dějin starověkého Egypta se objevovaly různé styly a techniky balzamování, stejně jako různé typy rakví a hrobek.

Například v Nové říši (1550-1069 př. n. l.) se začaly používat antropoidní rakve, které napodobovaly lidskou podobu zesnulého. V pozdní době (664-332 př. n. l.) se začaly používat kartonáže, které byly vyrobeny z vrstev papíru nebo plátna, které byly spojeny lepidlem a poté zdobeny malbami a hieroglyfy.

V ptolemaiovské době (332-30 př. n. l.) se začaly používat portréty zesnulých, které byly namalovány na dřevěných deskách a připevněny k rakvím. V římské době (30 př. n. l.-395 n. l.) se začaly používat mumifikační vosky, které byly aplikovány na obličej a ruce zesnulého, aby se vytvořil realistický vzhled.

Diskuze Vstoupit do diskuze
Přidat na Seznam.cz
Reklama
Reklama
Reklama