Psycholožka a spisovatelka Tereza Sladká nezahálí. Založila projekt TěhoDuše zaměřený na podporu těhotných žen a novopečených maminek a vydala tři populárně naučné knihy o psychologii. V říjnu 2025 jí vyšla prozatím poslední kniha V pasti myšlenek. V rozhovoru pro NašeTéma.cz otevřeně popisuje svou spisovatelskou dráhu i práci psycholožky.
„Těhotenství není jen Instagram fotka s bříškem a úsměvem.“
Založila jste projekt TěhoDuše podporující ženy během těhotenství. Co Vás k tomuto rozhodnutí přimělo a jak projekt funguje v praxi?
To vzešlo přímo z mé vlastní zkušenosti s prenatálním systémem u nás v ČR. Vadilo mi, že se celou dobu řeší jen fyzická stránka – tlak, váha, hodnoty v moči, glykémie… Ale na psychickou stránku jakoby nezbýval čas ani prostor.
Já sama jsem si v průběhu těhotenství kolikrát sáhla na dno, a to jsem otěhotněla záměrně a měla veškerou podporu od mého okolí. Často jsme ale měla pocit, že je se mnou něco špatně a že jsem divná – protože jsem přece prožívala „to nejkrásnější období v životě“ – a přesto jsem byla vyčerpaná, unavená, vyděšená, vyčerpaná…
Nějak mi to celé nedávalo smysl a zajímalo mě, jestli jsem jediná, kdo to tak cítí. A tak jsem začala číst výzkumy, zjišťovat data, a byla jsem v šoku. Každá pátá těhotná žena má úzkosti, každá osmá depresi. To jsou čísla, která by se podle mě neměla přecházet! Obzvlášť když víme, že psychické zdraví matky má prokázaný vliv na vývoj plodu, průběh porodu, zvládnutí šestinedělí a i na to, jak si pak bude žena věřit jako „novopečená maminka“.
Shodou okolností mi teď 10. prosince vychází kniha Mámou v procesu, kde popisuji svůj příběh – celé těhotenství od dvou čárek na testu, přes porod až po šestinedělí s novorozencem. Autenticky, upřímně, bez příkras. Myslím, že to může být uklidňující čtení pro mnoho žen, které se možná cítily nebo stále cítí v těhotenství nepochopené, divné, osamocené. Ale stejně tak to může být inspirativní pro lékaře a další odborníky, kteří chtějí nahlédnout do prožívání ženy, kterou normálně potkají jen na deset minut v ordinaci.
Ale zpátky k vaší otázce: v praxi TěhoDuše nabízí služby jak pro těhotné ženy a jejich partnery, tak pro odborníky. Hodně se věnujeme prevenci a vzdělávání – pořádáme kruhy pro ženy, kde můžou sdílet své pocity a nebýt samy, individuální konzultace pro ženy, supervize pro odborníky. Jsme teprve v začátcích, sháníme financování, jednáme s pojišťovnami i gynekology, distribuujeme letáky po ordinacích…
Máme velký sen – doufáme, že časem dokážeme udělat nějakou systémovou změnu. Aby se péče o duševní zdraví řešila u každé těhotné ženy stejně samozřejmě, jako se dnes řeší krevní tlak. To je náš cíl.
S jakými problémy se ženy během těhotenství dle Vašich zkušeností nejčastěji potýkají?
Během konzultací i skupinových setkání nejvíc slyším o strachu z porodu – to je opravdu velmi časté. Podobně často se objevuje obava „budu dobrá máma?“. Ženy často prožívají obrovskou zodpovědnost, poprvé rozhodují “za někoho jiného” a “jde o život”.
Častým tématem je i tlak okolí. To „musíš být šťastná, vždyť čekáš miminko“ je strašně vyčerpávající, když se zrovna necítíte dobře, máte nevolnost, bolesti, strach nebo pochybnosti, že jste udělala největší chybu v životě. Těhotenství není jen Instagram fotka s bříškem a úsměvem.
Jak může okolí nastávajícím maminkám pomáhat místo toho, aby jim – byť nechtěně – škodilo?
To je skvělá otázka. Hlavně by pomohlo, kdyby okolí přestalo tlačit s radami typu „buď šťastná“, „za nás se to dělalo takhle“, „to přece zvládneš“ nebo „hlavně mysli pozitivně“. Ty rady jsou sice míněné dobře, ale často působí spíš kontraproduktivně. Žena pak má pocit, že s ní něco není v pořádku.
Velkým problémem je také izolace a samota – což je společenský problém. Proto děláme třeba ty kruhy pro ženy, kde mohou mluvit o všem, co prožívají, a zjistit, že v tom nejsou samy.
A pak jsou tady sociální sítě, kde na budoucí maminky útočí rozporuplné informace ze všech stran. Třeba ten obrovský tlak na „dokonalý“ přirozený porod bez jakýchkoli zásahů. Ale pak žena přijde do porodnice a realita je mnohdy úplně jiná… To může vést k pocitům selhání a někdy dokonce k porodnímu traumatu, které jsou naprosto zbytečné, ale velmi, velmi časté.
Nejlepší pomoc je vlastně velmi prostá – naslouchat. Nebrat její obavy na lehkou váhu. Nechat ji mít i negativní emoce a nenutit ji do štěstí. Říct jí, že těhotenství nemusí být jen období blaženosti, a že je normální mít i těžké chvíle. A že pokud byste pro ni mohli něco udělat, stačí kdykoli říct. To je opravdová podpora.
Sama jste maminkou. Jak se Vám daří skloubit péči o dítě s prací a s psaním knih?
Mám obrovské štěstí na úžasně podporujícího manžela, který šel před pár měsíci na rodičovskou dovolenou. Takže já můžu pracovat, psát, budovat TěhoDuši. To je neuvěřitelná výhoda a privilegium, které si moc vážím.
Ale i přesto je to pořád fuška! Chci být dokonalá máma i dokonalá „pracantka“, ale prostě to nejde tak snadno dohromady. Můj vlastní perfekcionismus mi v tom často nepomáhá.
Časově to nějak zvládám, ale vnitřně je to opravdu těžké. Znáte to – výčitky svědomí fungují na obě strany. Když pracuji, říkám si, že bych měla být víc se synem. A když jsem celý den se synem, mám pocit, že zanedbávám práci. Snažím se s tím pracovat, hledat tu rovnováhu, ale je to proces. Pořád se to učím. A kdo ví, jestli to vůbec někdy dotáhnu úspěšně k nějaké mé vnitřní spokojenosti.
Je nějaký zážitek z praxe, který Vám utkvěl v paměti a jste ochotná ho sdílet?
Vzpomínám si na jednu klientku, která ke mně přišla těhotná s druhým dítětem. Seděla naproti mně a první věta, kterou řekla, byla: „Bojím se, že to bude zase jako napoprvé.“
Po prvním porodu prožila poporodní depresi. Těžkou. Říkala mi, že ty první měsíce má jako v mlze – nefunkční, plná úzkosti, se strachem vůbec se dotknout vlastního dítěte, aby mu neublížila. Cítila se jako špatná matka, byla zahanbená, nikomu se nesvěřila. Dokonce měla napsané “dopisy na rozloučenou”. A teď čekala druhé miminko a ten strach ji doslova paralyzoval.
Začaly jsme pracovat na tom, co může ovlivnit – vytvořily jsme krizový plán, identifikovaly varovné signály, sepsaly si podporu (kdo jí může pomoct, na koho se obrátit). Mluvily jsme o tom, že tentokrát ví, co hledat, na co si dávat pozor, že má zkušenost, že není sama. Že je statečná, že žádá o pomoc dopředu, což je obrovská síla.
A po porodu? Jednou jsme se potkali, měla mírné výkyvy nálad – což je naprosto normální po porodu. Ale ne depresi. Dokonce říkala, že si ty okamžiky s miminkem dokáže občas i užít, což u prvního dítěte nezažila.
To je na té práci to nejkrásnější – být s ženami v tom zranitelném období a vidět, že to funguje. Že když se o sebe žena postará, může to dopadnout úplně jinak.
Moc bych si přála, aby to věděla každá těhotná žena, aby se k ní dostaly tyto informace a dostalo se jí pomoci.
„I nadané dítě může mít špatné známky.“
Věnujete se dětské poradenské psychologii. Jak jste se dostala k psychologii jako takové a proč jste si vybrala zrovna toto zaměření?
Vlastně to bylo docela náhodou. Moje máma je taky psycholožka, táta zase pracuje v IT. Před maturitou jsem dlouho nevěděla, co chci dělat, tak jsem se přihlásila na obojí – jak na psychologii, tak na informační technologie. K mé smůle mě vzali tam i tam, což mi v rozhodování moc nepomohlo!
Nakonec jsem si řekla, že zkusím psychologii, protože jsem nechtěla sedět celý den u počítače. Což je samozřejmě vtipné, protože teď u něj většinou stejně sedím. No, jako slepý k houslím…
Ale zpětně vidím, že to dávalo velký smysl. S dětmi pracuji v podstatě od svých třinácti let, kdy jsem začala jezdit jako vedoucí na tábory a dělat kroužky. Hrozně mě bavilo tvořit pro ně program s přesahem, dělat zpětné vazby, reflexe. Měla jsem k tomu vždycky svým způsobem blízko, jen jsem to ještě tenkrát neuměla nějak pojmenovat nebo si to uvědomit.
Jak se práce psycholožky s dospělými (maminkami) liší od práce psycholožky s dětmi?
Zásadní rozdíl je v motivaci. Dospělí chodí na konzultace, protože sami chtějí – hledají pomoc, řešení. Děti většinou chodí, protože to chtějí dospělí okolo nich – rodiče, učitelé.
A ne vždy ti dospělí chtějí měnit sebe. Často přijdou s tím, že chtějí, abych změnila dítě. „Napravte mi ho.“ Ale tak to nefunguje. Práce s dětmi je vždycky práce s celým systémem – s rodinou, školou.
Ale musím přiznat, že už s dětmi moc nepracuji. Fakt jsem se přeorientovala hodně na dospělé, hlavně na ženy v těhotenství a v mateřství. To je teď moje hlavní náplň.
Ve své diplomové práci jste se věnovala tematice nadaných dětí. Jak vypadá současná situace se vzděláváním a péčí o nadané děti v rámci ČR? Vypozorovala jste za poslední dobu nějaké trendy?
To je taky moc dobrá otázka, ale bohužel nemám úplně aktuální informace. Před narozením syna jsem byla školní psycholožka na základní škole Těptín, kde jsme na práci s nadanými dětmi hodně dbaly. Měly jsme pro ně speciální opatření – podobně jako pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Protože i nadané děti jsou vlastně děti se speciálními potřebami, jen jiného typu.
Nevím, jestli se systémově děje něco nového. Vím, že někde zkoušejí speciální třídy pro nadané, ale ukazuje se, že to moc nefunguje. Někde to vůbec neřeší.
Často vidím problém v tom, že učitelé si pletou nadané dítě s dítětem, které má samé jedničky. Ale o tom to vůbec není! Nadané dítě může být taky pěkný rošťák, může mít problémy s chováním, může mít špatné známky, třeba proto, že se ve škole nudí. Myslím, že by to chtělo mnohem víc osvěty.
Ale jak říkám, už se v tom tématu dva roky aktivně nepohybuji, takže opravdu nevím, jak to vypadá dnes.
Kromě práce organizujete tábory. Jak se Vám daří zkušenosti z psychologické praxe použít v tomto směru?
Každý rok pořádáme tábor pro teenagery ve věku 13-18 let. Používáme metody zážitkové pedagogiky a snažíme se jim skrz ni něco předat – ne direktivně, ale skrz prožitek, hru, reflexi.
Loni jsem byla hlavní vedoucí, letos pojedu jen „na místo“ pomoct, právě kvůli TěhoDuši a všemu, co se teď okolo mě děje. Loni jsme třeba řešili téma sociálních sítí. Měli jsme tam jednu krásnou aktivitu, kdy seděli sami v lese v noci se svíčkou, dostali od nás otázky k zamyšlení a přemýšleli. A oni si najednou uvědomili, jak moc je to ovlivňuje, jak se cítí, když nedostanou „lajky“, jak se porovnávají s ostatními.
Bylo úžasné vidět, jak se jim jakoby rozsvítilo v hlavě. Začali sami od sebe mluvit o tom, jak se cítí, když scrollují Instagramem, jak to ovlivňuje jejich náladu, sebevědomí. A co je nejlepší – sami si určovali, co s tím chtějí dělat, jak chtějí sociální sítě dál používat. My jsme jim nic nenařizovali.
Je to složité na popsání, ale princip je v tom, že skrz hru, dramatické situace, dobrodružství mají naši účastníci možnost přemýšlet o jim blízkých tématech. Není to o tom, že bychom jim kázali. Je to o tom, že oni sami prožijí něco, co je přivede k zamyšlení – sami si určují, co je správně, jak chtějí žít.
Připadá mi to skvělé, protože teenageři jsou opravdu náročná cílovka, ke které se nedá úplně snadno dostat. Od málokoho si nechají něco předávat – a už vůbec ne direktivně. Ale od nás ano, protože si nás vybrali, důvěřují nám…
A fakt vidím, jak je to posouvá. Jak můžeme být jejich průvodci v tématech, která jsou pro ně důležitá. To je nádherný pocit.
„Buďte k sobě laskaví.“
Co Vás přivedlo ke spisovatelské dráze? Měla jste už v dětství či během dospívání sklony psát?
Jo, už od dětství jsem si říkala, že chci psát. Ale nějak jsem na to v dospívání a na vysoké zapomněla, měla jsem jiné priority.
Od začátku vysoké školy jsem ale psala články pro web Psychologie.cz. A pak mi jednou úplně nečekaně napsala paní z nakladatelství Grada, že se jí líbí moje články a jestli bych nechtěla napsat knihu.
A já že jo! Vůbec jsem to nečekala, bylo to jako splněný sen, o kterém jsem ani nevěděla, že ho ještě mám. A začalo to.
Vaše dosavadní knihy se věnovaly tomu, jak vyjádřit své myšlenky, jak se nenechat jimi pohltit a jak čelit negativním komentářům. Když byste měla shrnout ty nejdůležitější zásady, které lidem pomohou, jaké by to byly?
To asi nejde shrnout do pár vět, jsou to dvě knihy v součtu zhruba na 300 stran.
Ale když to zkusím: Všechno se dá naučit. Opravdu. Práce s myšlenkami, s emocemi, s komunikací – to všechno jsou dovednosti, které můžeme trénovat. Chce to čas, praxi, trpělivost.
A pak – buďte k sobě laskaví. Když s něčím bojujete, když se vám něco nedaří, když děláte chyby – je to normální. Žádný učený z nebe nespadl. Zkuste k sobě mluvit tak, jak byste mluvili k nejlepšímu příteli. Tomu byste přece taky nevyčítali, že ho něco trápí, že mu něco nejde a tak dále.
Jak dlouho Vám trvá napsat jednu knihu? Je delší přípravná fáze anebo psaní samotné?
To je u každé knihy jiné. Některé napíšu za pár měsíců. U mě většinou probíhá příprava a psaní zároveň – čtu, inspiruji se, píšu, vracím se, upravuji. Je to takový organický proces.
Třeba ty populárně naučné knihy od Grady byly relativně rychlé – pár měsíců od myšlenky po odevzdání rukopisu.
Ale teď píšu pro nakladatelství Euromedia knihu o psychickém vývoji dětí od početí do tří let, a to je úplně jiná kategorie. Mám před sebou přes 350 odborných výzkumů, které zpracovávám. Chci, aby to bylo opravdu odborné, podložené daty, ale zároveň aby to nebyl další „manuál“ s tlakem na rodiče ve stylu „musíte dělat tohle a tohle“.
Chci předávat fakta, ale laskavě, s respektem k individuálním potřebám rodin. Vysvětlit, co se děje, proč se to děje, ale nenařizovat, jak to mají dělat. To je strašně náročné.
Píšu to už od června a pořád nejsem u konce. Každý výzkum musím třikrát otevřít, ověřit, že všechno sedí. A pak to napsat čtivě, jednoduše, srozumitelně. Je to hrozná práce! Ale do března to musím odevzdat, tak to snad stihnu. Zrovna jsem ve fázi revizí, dotahování detailů, kontroly zdrojů. Je to opravdu hodně práce – každý výzkum otevřít, ověřit, že citace sedí, že jsem to správně pochopila a interpretovala… A pak to všechno spojit do čtivého celku.
Měla by vyjít na podzim příštího roku. Doufám, že to bude kniha, která rodičům skutečně pomůže. Bez tlaku, bez nařizování, ale s respektem a porozuměním.
„Je normální požádat o pomoc.“
Když zrovna nepracujete, čemu se ráda věnujete ve volném čase?
Synovi, manželovi… Ale ne, teď toho volného času moc nemám, to je pravda.
Dřív jsem dělala profesionálně sport, teď si dám občas jógu, chodím tancovat, když je příležitost. Ale hlavně se snažím nacházet potěšení v tom novém maminkovském životě.
Třeba mě dřív vůbec nebavily procházky. Připadalo mi to jako ztráta času. A teď chodím skoro denně s kočárkem, a vlastně si to užívám. Vnímám přírodu, lidi kolem, koukám na syna…
Snažím se být přítomná v tom, co právě dělám. I když je to „jen“ procházka. Někdy mi to jde, někdy ne.
Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Našla jsem, že od roku 2026 plánujete nastoupit do psychoterapeutického výcviku.
Ano, to bych ráda. Uvidíme, co to přinese, jak se to bude vyvíjet. Psychoterapeutický výcvik je dlouhý a náročný, ale myslím, že to je další přirozený krok v mé profesní cestě.
Kromě toho bych ráda pokračovala v kariéře spisovatelky. A jeden velký sen – napsat nějakou pořádnou beletrii. Už mám nápad, už to ve mně zraje. Tak uvidíme, jestli si na to najdu čas a odvahu.
Je na závěr něco, co byste ráda vzkázala čtenářům?
Buďte k sobě laskaví. To je asi to nejdůležitější, co můžu říct. Nemusíte být dokonalí – ani jako rodiče, ani v práci, ani v ničem.
A pokud procházíte těžkým obdobím, pokud máte pocit, že to nezvládáte, že s vámi něco není v pořádku – vězte, že je normální požádat o pomoc. Péče o duševní zdraví není luxus. Je to nutnost, je to investice do sebe sama.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Chci v oblasti prevence dokázat to, co Musk ve vesmíru, říká Tůma z Revolution Train
