Naše národní tradice velí, že se vyjadřujeme rádi ke všemu, co se právě děje. Vedle politiky je asi nejčastějším tématem sport v mnoha svých podobách. Letos k tomu je příležitostí víc než dost.
Zatímco cyklokros v Táboře proběhl celkem bez problémů, protože byly dvě medaile a loučila se legenda, aktuálně probíhající světový šampionát v biatlonu určitě přitáhne kritické hlasy mnohem výrazněji. Zvykli jsme si na pravidelný přísun biatlonových úspěchů, ať už přímo medailových, nebo aspoň v podobě umístění mezi deseti nejlepšími.
Jenže mistrovství začalo totálním propadákem naší kdysi úspěšné disciplíny – smíšené štafety. A gaučoví experti už na sociálních sítích jedou, že je třeba vyházet realizační týmy, začít od nuly a podobné rady. Naštěstí jsou i lidé, kteří neúspěch ve sportu neberou jako konec světa, fandí dál svým oblíbeným sportovcům a snaží se je psychicky podpořit. Všichni se ale na sociálních sítích shodují, že divácká kulisa v Nové Městě na Moravě byla úžasná, i když lilo.
Proč ty hejty?
Nikdy jsem nepochopila, proč se ke sportu vyjadřují i ti, kteří sami nesportují. Jak moc je relevantní názor někoho, kdo v životě nestál na běžkách a do biatlonového terče by se netrefil ani kanónem? Hádala jsem se kvůli tomu už se svým tátou. Ten sice sportovec byl, ale nikdy ne vrcholový. Jenže radil u televize fotbalistům, hokejistům, atletům a mnoha dalším z pozice minimálně mistra světa v daném sportu. Jeho „Jak to hraješ, ty chachare?“ slyším ještě dnes, i když tatínek už tu pár let není. Já sice také sleduji sport pravidelně, ale protože jsem na pohybové aktivity úplně levá, spíš je všechny obdivuji, i když zrovna nevyhrávají.
Proč právě my – národ pivařů s životosprávou, kterou by za zdravou neoznačil ani největší optimista, musíme neustále někoho kibicovat? Proč se spíš nezamyslíme nad tím, že mít úspěšné reprezentanty v tolika sportech, když financí jde u nás do sportu řádově méně než jinde, je pro tak malý stát spíše zázrak.
Rok plný příležitostí si zanadávat
Letos bude nad pivními půllitry napilno. Pořádáme mistrovství světa v hokeji, na fotbalové EURO do Německa je to jen kousek a pak bude taky olympiáda v Paříži. Mezitím nějaké ty tenisy, plážové volejbaly, ligy ve všech možných sportech. To se to bude nadávat na ty naše… Ale zase když vyhrají, budou to „ti naši zlatí hoši“, případně „naše zlaté holky“.
Co kdybychom se na to letos vykašlali a prostě jen fandili těm „našim“? Ať už se jim bude dařit, nebo budou na konci sil i pořadí. Nadávat můžeme třeba na politiku, na ceny a mnoho dalšího. Každý sportovec stráví neskutečné množství času snahou být co nejlepší. O to se ostatně snaží i mnoho vědců, umělců, ale i učitelů, hasičů, doktorů… Co kdybychom si začali jeden druhého víc vážit za to, co dokázal, a ne mu předhazovat to, co se nepovedlo? To by si přál naivní snílek. Já se obávám, že v hejtování nejen sportovců zase letos vyhrajeme. Jsme v tom totiž velmi dobří.
Autor komentáře: Mirka Nová – NašeTéma.
