Dnes již legendární šéf pražské mordparty Jiří Markovič se podílel na mnoha případech, včetně spartakiádního vraha Jiřího Straky nebo Ladislava Hojera. Opomenout nelze ani vraždy spáchané v 80. letech Zdeňkem Vocáskem, jehož žádostí o podmínečné propuštění se opět zabývá soud.
Kdo to je Zdeněk Vocásek
Zdeněk Vocásek se narodil 25. května 1961 do vinohradské cirkusové rodiny, s otcem měl napjaté vztahy. Do vínku mu nebyla dána vysoká inteligence, a tak se mu nepodařilo dokončit obor podlahář, na který byl po zvláštní základní škole přijat.
V době svého zadržení byl Vocásek zaměstnancem pražských Dopravních podniků, kde pracoval jako hlídač-psovod. Jeho vztah ke psům se zvláštním způsobem prolíná celým jeho životem, ostatně i jeho otec se zabýval jejich drezúrou. Jak se později bohužel ukázalo, ke psům se choval řádově o mnoho lépe než k lidem, k nimž byl často bezohledný a prokázal naprostou neúctu k lidskému životu.
Z dopisů, které Vocásek po zatčení psal matce i tehdejšímu městskému prokurátorovi, lze vyčíst nejen to, jak jednoduše přemýšlel a s jakými hrubkami psal, ale i jeho jediný zájem, a to fenka se štěňaty, kterou „venku“ za sebou nechal.
Zdeněk Vocásek si později změnil své příjmení na Navrátil, pro účely tohoto textu je však jeho příjmení ponecháno v původní podobě.
Quido Frank
První lednové dny roku 1987 byly poznamenány násilným činem, jehož obětí se stal nevidomý Quido Frank, kterému se pro jeho širší ústa říkalo také Žabák, měl ale i přezdívku Jarda. Dříve patřil ke známým pražským postavám a působil jako vekslák. Žil na vysoké úrovni, ale úspěch mu překazila stále se zhoršující oční vada, která vedla nejen ke ztrátě zraku, ale i jeho postavení.
U ostatních se Frank netěšil velké oblibě, byl poměrně vulgární a choroba mu na vlídnosti také příliš nepřidala. Měl za sebou dokonce i protialkoholní a psychiatrickou léčbu. V době činu bylo Frankovi 48 let a byl v invalidním důchodu. Nosil tmavé brýle a také slepeckou hůl, pomocí níž se orientoval zejména při pohybu na ulici.
První dokonaná vražda
K Frankovi domů docházela pečovatelka, s níž měl díky své povaze časté spory, poslední dokonce na Nový rok. Dne 5. ledna 1987se za ním opět vypravila, ale našla ho doma již bez známek života. V bytě nejprve hledala peníze, který jí Frank měl dlužit, a až poté zavolala záchrannou službu.
Přivolaný lékař již jen konstatoval násilnou smrt a do práce se pustili kriminalisté, kteří ohledali místo činu a hledali i ty nejmenší důkazy, které je mohly přivést na stopu pachatele. To ovšem ve Frankově bytě, což byla podkrovní mansarda, která připomínala vetešnictví, rozhodně nebylo snadné a zabralo to mnoho hodin mravenčí práce.
Frank byl nalezen na podlaze, v poloze na zádech, s hlubokými ranami na hlavě, které byly tak razantní, že došlo ke vpáčení lebečních kostí. Na místě se našly mimo jiné i rozbité půllitrové sklenice z masivního skla. Pitva později ukázala, že pravděpodobným vražedným nástrojem bylo jak kladivo, tak i ony nalezené půllitry. Důležitou stopou, kterou neopatrný pachatel na místě činu zanechal, byl otisk dlaně se stopami krve.
Policii pomohla náhoda
Frankova povaha a také pestrá minulost znamenala pro kriminalisty těžký oříšek, protože bylo potřeba vyslechnout značné množství osob a prověřit řadu okolností. Ještě v dubnu 1987 se konkrétní jméno pachatele vraždy Quida Franka jasně nerýsovalo, ačkoliv bylo zřejmé, že to bude pravděpodobně někdo z jeho okolí.
V noci 5. dubna zastavila policejní hlídka muže, v jehož blízkosti stály kufry, které vypadaly jako odložené. Muž měl na oděvu krev, v zavazadlech byly mimo jiné nalezeny cizí doklady, vystavené na jméno František Koudelka, a také nůž od krve.
František Koudelka
Na adrese uvedené na dokladech později policisté nalezli tělo starého muže, který evidentně zemřel násilnou smrtí. Na jeho těle byla řada bodných ran způsobených nožem.
Vocásek znal Koudelku z restaurace, ten ho později pozval domů, kam měly přijít i nějaké ženy. Oba muži se posilňovali alkoholem a když se dámská návštěva nedostavila, chtěl Vocásek podle svých slov odejít, v čemž mu měl Koudelka bránit, a proto ho Vocásek napadl nožem.
Vše se propojilo
Při dalším vyšetřování se ukázalo, že krvavý otisk z Frankova bytu byl z Vocáskovy dlaně a kriminalisté tak měli rázem před sebou dvojnásobného vraha. Ve svém přiznání Vocásek uvedl, že šel i se svou fenkou k Frankovi na Nový rok, ten ho měl napadnout střepy z půllitrů a Vocásek se bránil poblíž ležícím kladivem. Nakonec na slepce zaútočil ještě šroubovákem, kterým mířil na břicho a pravé oko. V bytě přespal a vůbec mu nevadilo, že tam leží Frankovo tělo, jen se podle svých slov snažil sesbírat střepy, aby se o ně fenka nezranila.
Pokud jde o Zdeňka Vocáska, linie jeho vztahu ke psům se osudově protnula právě s osobou Quida Franka, protože díky psům se oba seznámili. Občas se vídali a Vocásek byl již před činem několikrát ve Frankově bytě.
Vražda Franka a Koudelky sice znamenaly konec Vocáskovy násilné trestné činnosti, nešlo však o jediné případy, které měl na svědomí. Ukázalo se, že tři roky předtím napadl a těžce zranil jiného muže, kterého znal jak z bydliště, tak také z restauračního zařízení. V roce 1984 bylo vyšetřování uzavřeno jako nešťastná náhoda, ale pravda o tři roky později nakonec vyšla najevo.
Smutné bylo, že oběť napadení se potýkala s následky závažných zranění, a nakonec zemřela o čtvrt roku později na onkologické onemocnění. Z Vocáskova přiznání vyplynulo, že dotyčného staršího muže napadl kladivem ve spánku a nedal mu tak žádnou šanci se bránit.
V rukou psychiatrů a soudu
Odborníci u Vocáska nezjistili žádnou duševní chorobu, měl ale psychopatické rysy, sníženou sociální adaptabilitu a objevovaly se u něj i prvky narcismu a hysterie.
U soudu v červenci 1988 sice Vocásek všechna obvinění popřel, včetně svého předchozího přiznání, přesto však soud považoval jeho skutky za prokázané a vynesl rozsudek, a to trest smrti oběšením. Po podaném odvolání potvrdil tento verdikt také Nejvyšší soud. Sám Vocásek uvedl, že ho uloženy trest překvapil, očekával sice vysoký trest, ale v žádném případě ne trest smrti.
Z popravy doživotí
Ještě po Sametové revoluci v listopadu 1989 požádal Vocásek o prezidentskou milost, která byla zamítnuta, a v prosinci měl být popraven. V té době mu bylo 26 let. Vzhledem k novým pořádkům však k popravě nedošlo, v lednu byl její výkon pozastaven a po zrušení trestu smrti v dubnu 1990 se ze Zdeňka Vocáska stal doživotní vězeň.
Vocásek i nadále v průběhu let žádal jak o milost, tak o obnovu řízení, a když byly splněny zákonné podmínky, tak také o předčasné propuštění z výkonu trestu. Naposledy se jehož žádostí o podmíněné propuštění zabýval Okresní soud v Mostě, který v září tohoto roku návrhu vyhověl.
Proti tomuto rozhodnutí však podala stížnost státní zástupkyně a věc má nyní na stole Krajský soud v Ústí nad Labem. Je tak reálně možné, že se Zdeněk Vocásek po téměř čtyřech desetiletích strávených za mřížemi vrátí do světa, který se však za tu dobu diametrálně změnil.
Zdeněk Vocásek o sobě
Zdeněk Vocásek se podle svých slov změnil, obrátil se k Bohu a zajímá se o reálný svět, aby v něm mohl po svém propuštění fungovat.
V tom mu má pomoci také spolek, který má v náplni činnosti mimo jiné také pomoc vězňům a jejich blízkým a který se za něj zaručil. Pomoc například s bydlením nabídla také Církev adventistů sedmého dne.
Kriminalisté o Vocáskově možném propuštění
Sám Vocásek se zpětně ke svým činům nevyjadřuje, s tím, že to má zůstat v minulosti. Podle odborníků z oboru psychiatrie je typické, že tito pachatelé nemyslí ani zpětně na ty, kterým svými činy vzali brutálním způsobem život. Oběti nehrají ani po letech v životě a mysli řady vrahů žádnou podstatnou roli, natož aby byly prioritní.
Vraždy se stávají jakýmsi omylem, který se stal dávno, za určitých okolností, často jsou omlouvány například účinky alkoholu, nižším věkem v době jejich spáchání nebo dokonce vinou na straně obětí.
Jiří Markovič o Vocáskově případném propuštění na svobodu v roce 2008 jako šéf pražského oddělení vyšetřování vražd napsal: „Nosí v sobě nepochybně něco, co v současném vězeňském stereotypu a drilu usnulo. Můžeme ale vědět, jaká bezvýznamná příhoda ono něco zas probudí?“
Markovičův kolega Josef Lottes uvedl k osobě Zdeňka Vocáska tento postřeh: „Provedení vražd bylo drastické, využil i určité bezmocnosti obětí, kde se v jednom případě jednalo o starého muže a v druhém o muže nevidomého.“
Bývalý operativec pražské mordparty Jan Štoček se k dané věci vyjádřil takto: „Tihle lidé jsou vždycky nebezpeční. Nikdy nevíte, co se mu urodí v hlavě za plán. Když zabil jednou, zabil podruhé, proč by nezabil i potřetí? Dnes je mu přes šedesát a je vlastně docela zachovalý.“
Nezbývá tak než doufat, že krajský soud přihlédne ke znaleckým posudkům, které má k dispozici a rozhodne tak, aby byla zohledněna zejména aktuální společenská nebezpečnost Zdeňka Vocáska, respektive dnes již Navrátila.
Zdroj: autorský text na základě následujících publikací a materiálů:
- Kniha Lovec přízraků – Vraždy, které šokovaly republiku (2008, J. Markovič a V. Šulc)
- ceskatelevize.cz, cnn.primanews.cz
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Kalifornii svíral 2 roky strach kvůli zavražděným studentkám, zatčen byl přítel policistů, Ed Kemper
