Právě jsem podruhé přečetl knihu „Když tělo říká ne“, v níž autor Gabor Maté v příbězích o nemocích a jejich vzniku hovoří o přenosu stresu mezi generacemi, což vede k vytvoření tzv. transgeneračního traumatu.
Zatímco mnoho dětí své rodiče obviňuje z mnoha věcí, které udělaly nebo neudělaly a kvůli kterým nyní musí navštěvovat psychologa, je důležité neházet vinu a odpovědnost na naše rodiče – protože oni třeba nepoznali nic jiného, vzhledem k tomu, že se všichni učíme od svých rodičů. Jak autor uvádí, úzkostný rodič pravděpodobně vychová úzkostné dítě, které se stane úzkostným rodičem a bude samo vychovávat úzkostné dítě.
Jinými slovy, chyby, kterých se jako rodiče dopouštíme, ve skutečnosti děláme, protože stejný výchovný styl se předává z generace na generaci. Dnes díky dostupnosti knih, vzdělání a psychologů a také posílení povědomí o duševním zdraví dokážeme zastavit sérii traumat, která jsme zdědili po rodičích, ale jde o složitý proces.
Naši rodiče jsou naším vzorem, kterým utváříme svět, jsou našimi prvními učiteli a vytvářejí obraz naší rodiny a dynamiky vztahů. Pokud otec matku nerespektoval a ona se stáhla do sebe, dítě bylo poučeno, že je to normální, když otec dělá rámus a že se pak má stáhnout. Pak si dítě najde partnera, který křičí, protože křik je láska na nevědomé úrovni.
Pokud matka na vyžadovala jedničky a dítěti na trojkách řekla, jak ji zklamalo, dítě si spojí lásku s úspěchem a očekáváním druhých a každý neúspěch povede k nedostatku sebevědomí. Potom dítě předá váš obraz úspěchu další generaci.
Mnoho z toho, co jsme zdědili od našich rodičů, je přítomno na této nevědomé úrovni. Děláme věci automaticky, aniž bychom příliš přemýšleli, protože tato naprogramovaná automatická navigace je v nás zakořeněná.
Pokud na své dítě vztekle křičíte, když něco dělá, děláte to proto, že jste se tak naučili bránit se před pocity, které jste měli jako dítě. To určité chování vašeho dítěte ve vás vyvolalo pocity zoufalství, osamělosti, odmítnutí a vy sami reagujete tak, že jste konečně vyslyšeni. A místo toho, abyste se v tu chvíli do dítěte vcítili, propadnete vzteku, frustraci nebo panice.
Není možné se na své dítě nezlobit, ale je možné a dobré nedělat to, co kdysi dělali vaši rodiče – naplácat dítěti na zadek, nafackovat mu, z plných plic na něj křičet a říkat mu, ať se stydí. Protože to všechno jsou činy ponížení. Jste silnější a žijete nad dítětem.
Myslíš si, že jsi dopadl dobře, i když tě kdysi rodiče trefili? Dokonce se bráníte těm ranám, které vám dali vaši rodiče, i když byly bolestivé, ale teď si myslíte, že z vás udělaly lepšího člověka?
Děti mají tendenci idealizovat své vlastní rodiče a dospělí si nějak často myslí, že dopadli skvěle. Ale když křičíte, bijete nebo urážíte děti, je to něco, co dělají super lidé?
Pokud si myslíte, že násilí je opravdu způsob, jak si vybudovat respekt, jste trochu na omylu. To, co je zavedeno, je strach, tedy stres. Děti se bojí, že budou znovu bity a naučí se to před vámi nedělat, ale to neznamená, že se něco naučily a vaše rány budou pravděpodobně předávat dál, aby si vybily frustraci – zbijí někoho ze svých vrstevníků nebo později v životě svého partnera nebo své děti. Protože se to naučilo od vás.
Když vás dítě rozzlobí, můžete zvýšit hlas. Ale můžete se také nadechnout a přemýšlet, proč vás to tak rozčiluje? Protože většinou výbuchy vzteku přicházejí kvůli nějaké maličkosti. Říká se „hrnec přetekl“. Ale proč jste ten hrnec v průběhu času neodlili, na co jste čekali?
Když na dítě křičíte, můžete se později v klidu omluvit za svou reakci a vysvětlit dítěti, že se nezlobíte na něj, ale na to, co se stalo. Tato omluva bude dobře fungovat, protože když na dítě křičíte, myslí si, že je špatné a že si vaši lásku nezasloužilo, což není pravda.
I já jsem byl svědkem nepříjemných situací a nemohl jsem pomoci.
Není nic horšího, než když kvůli rodičům dítě pláče. Síla omluvy je velmi důležitá, protože učí dítě, že každý dělá chyby a že se člověk nemá stydět to přiznat.
Když vás dítě rozzlobí a vy křičíte, vězte, že problém je ve vás, ne v dítěti. Pokud ho udeříte, doporučuji vám, vyhledejte pomoc.
Jsem si vědom toho, že mnoho matek se na Facebooku této větě zasměje a vykřikne „Ach, ano, teď je potřeba se dětem omluvit, hahaha, vy rozmazlení spratci, měla bych vyhledat pomoc, podívejte se na tu šílenou ženskou, dostávali jsme kopačky do zad a podívejte se na nás….“ Víte, jaké komentáře mám na mysli. A komentáře neznámých a nepodstatných lidí mě nezajímají. Když uvědomím jen jednu mámu, že bít dítě není dobré, jedno dítě bude šťastnější a možná i dítě toho dítěte.
Nevypadáte dobře, když na děti křičíte, když je bijete, nebo když se smějete ostatním na Facebooku. Jste jen velmi smutní a frustrovaní, takže zesměšňování vám přijde jako východisko. Posmívat se není hezké, vím, že to víte.
Všichni k sobě můžeme být lepší, nebo se o to můžeme alespoň pokusit.
