I když generační propast tu byla vždy, asi nikdy nebyla tak hluboká jako dnes. Od dob, kdy vyrůstali mileniálové, se svět natolik změnil, že vše, na co s nostalgií vzpomínají, je pro jejich děti nepředstavitelné. „Některé věci se ale nemění,“ říká spoluautorka komentáře Magdalena Boukhemisová.
Jasně si pamatuji, jak jsem si přál roztrhané džíny a už nevím, jestli byla striktně proti moje máma, nebo babička. Obě ale vyrůstaly v době, kdy bylo cokoli roztrhaného synonymem chudoby a nepořádku. Proto pro ně bylo nepochopitelné, že by někdo chtěl vyhazovat peníze za něco, co vypadalo zničeně. Takže jsem se při svém pokusu o první krůčky v souladu s módními trendy poprvé ve svém životě setkal s praktickým příkladem generační propasti.
Generační propast
Toto slovní spojení označující rozdíly v postojích, hodnotách, preferencích, způsobech myšlení a chování mezi různými generacemi je pravděpodobně staré jako společnost sama. Ale nikdy v minulosti nebyla tak hluboká jako dnes. Platí to nejen v módě, ale v podstatě ve všem, včetně trhu práce. I na něm je dnešní společnost tvořena dvěma generacemi, které se zdají, jako by každá pocházela z jiné planety.
Od času dospívání mileniálů, známých také jako generace Y (lidé narození přibližně od roku 1980 do roku 2000, pozn. red.), do doby, kdy začali sami vychovávat vlastní děti, se svět naprosto změnil. Vše, na co my mileniálové s nostalgií vzpomínáme, je pro naše potomky zcela nepředstavitelné. Už nejde jen o odlišné názory na styl, ale o úplně jiné uvažování.
Navíc generace Z (lidé narození cca od roku 2000 do roku 2010, pozn. red.) zkoumá dnešní svět jako moderní „archeologové“ a své objevy prezentuje jako něco zcela běžného. Vůbec si nedokážou představit svět bez přítomnosti technologických vymožeností a sociálních sítí, jako je TikTok či Instagram. Ani v MHD někteří neberou na nikoho ohledy a jejich mobily řvou přes celý autobus. Vše dokumentovat a ihned sdílet prostřednictvím mobilů je ostatně také běžný trend. Rodiče a prarodiče se s nimi marně snaží držet krok.
Komunikace
Komunikace je kapitola sama pro sebe. Rodiče nás ještě v devadesátkách mohli kontaktovat, jen když jsme jim nechali telefonní číslo kamaráda, u kterého jsme se chystali přespat. Více než dvě desetiletí poté, co jsem dostal svůj první mobilní telefon, stále znám nazpaměť číslo své nejlepší kamarádky z dětství. Vytáčel jsem ho téměř denně a bylo napsané i na lednici, aby máma mohla kdykoli zkontrolovat, zda jsem opravdu u kamarádky Lenky. Mimochodem, opravdu by mě zajímalo, kolik členů z generace Z dokáže odpovědět, proč se říkávalo „vytočit“ něčí číslo.
Redaktorka Magdalena mě doplnila, že ona v roce 1990 znala zpaměti u svého amerického kamaráda čísla telefonů a faxů domů i do práce. A že to byla pěkně dlouhá čísla. Dneska už jí dělá problém si vzpomenout na číslo svého vlastního mobilu.
Telefonní čísla důležitých lidí jsme znali nazpaměť. To bylo nejlepším ukazatelem toho, jak je pro nás někdo v našem životě důležitý. V každé domácnosti byl seznam telefonních čísel, do kterého jsme si ručně zapisovali zásadní čísla. Samozřejmě jsme doma měli i tištěný telefonní seznam vážící několik kilogramů. To, že se ještě v 90. letech čekalo na pevnou telefonní linku několik let, si nedokáže z dnešních mladých představit vůbec nikdo.
Kromě toho, že jejich zapamatování bylo skvělým cvičením pro naše mozky, bylo to také nesmírně praktické, zvláště když se objevily bezdrátové telefony, protože to poslední, co jsme chtěli udělat, bylo jít k telefonnímu seznamu nebo hledat notebook, který se objevil stejně náhle jako telefon.
Technologie devadesátek
Tehdy jsme hodiny sedávali u rádia, abychom slyšeli (a nahráli si) písničku, kterou milujeme. Ok, cédéčka byla jen o něco později, ale naše kapesné nebylo tak štědré, abychom si mohli dovolit všechno, co jsme jako děti chtěli. Řešením byly prázdné kazety, na které jsme nahrávali mixy našich oblíbených skladeb. Pamatuji si na časy, kdy jsem celé hodiny seděl s prstem na tlačítku „REC“, abych si svou oblíbenou písničku mohl nahrát. Modlil jsem se, aby mi moderátor v rádiu nezačal do nahrávky mluvit.
Sledovali jsme nové filmy v kinech a půjčovali si je z videopůjčovny. Dobře, kina stále existují, ale na rozdíl od filmů, které je dnes možné sledovat na Netflixu nebo Voyo téměř okamžitě po premiéře, jsme byli tehdy zvyklí na některé tituly čekat i měsíce, než jsme je mohli vidět doma. Většinou jsme o nich slyšeli se zpožděním, zatímco dnešní upoutávky jsou online. Když jsme ve videopůjčovně zjistili, že film, na který jsme se chtěli podívat, už je k dispozici, zaplavilo nás štěstí rovné výhře 10 milionů v loterii. Naši radost mohlo pokazit jen zjištění, že páska není přetočená na začátek.
Abychom zjistili přesný čas, bylo také nutné telefonovat, a to na speciální číslo 14112. Dnešní generaci se stačí podívat na displej smartphonu nebo notebooku. To, co ukazovaly ručičky hodin na zápěstí a na zdi, jsme vždy brali s rezervou, protože jsme je mohli zapomenout natáhnout, případně se mohla vybít baterie a čas přesný nebyl. Důvěřovali jsme zprávám v televizi a rádiu, které se vysílaly vždy ve stejnou dobu, ale nejjistější způsob byl si zavolat na 14112.
Každá letní nebo zimní přestávka v podobě prázdnin a dovolené znamenala odloučení od nejlepších přátel. Dnes můžeme každou chvíli oslovit osobu, se kterou jsme spojeni, sto způsoby. Můžeme poslat zprávy přes WhatsApp, Viber, Signal a jako SMS. Dále zavolat přes Facebook, Instagram, TikTok nebo platformu X. Můžeme někomu zavolat, ale také se na něj podívat v reálném čase, i když je třeba na druhé straně světa.
Pro Generaci Z jsou všechny tyto možnosti něčím, co je chápáno jako normální a samozřejmé, ale mileniálové si stále dobře pamatují, jak netrpělivě čekali na návrat z letní dovolené, aby mohli svým nejlepším přátelům říct o všech dobrodružstvích a novinkách. Jedinou jinou možností než telefonáty, které nebyly vůbec levné, bylo tehdy psaní dopisů a posílání pohlednic.
Nevěděli jsme, jak budou fotografie vypadat, dokud jsme film nevyvolali. Dnešní generace umí nafotit stovky fotek, dokud nepořídí tu, se kterou jsou všichni spokojeni. V minulosti jsme fotili velmi střídmě, protože filmy a jejich vyvolávání bylo drahé.
Jak fotky dopadly? To jsme se dozvěděli až po vyvolání. Ve fotolabu jsme zaškrtávali „jen dobré“, takže občas z celého filmu bylo nakonec jen několik fotek. Žádná kontrola na displeji. Možná jsme neměli zdaleka tolik fotek jako dnes, ale měli jsme je pečlivě uschované a uspořádané do fotoalb, která si dodnes s úsměvem na tváři prohlížíme.
Sendvič a salám Vysočina
Přestože předchozí a současné generace vyrůstaly ve zdánlivě zcela odlišných světech, stále mají některé věci společné – dnešní děti mají stejně jako v minulosti radost například z dobrého sendviče se salámem. Tedy někdy. Na dnešní oslavy často kupujeme i salám pro vegany a objednáváme sushi, i když to sami úplně nemusíme.
Za nás byl třeba salám Vysočina u toho, když jsme cestovali na letní dovolené trabanty, do kterých se zázračně vešlo vše, co jsme potřebovali. Chleba se salámem byl u toho, když jsme trávili slunečné dny hraním venku a zatažené dny u Tetrisu.
Vysočina byla také u toho, když jsme fotili narozeniny fotoaparáty se špatným bleskem a když jsme cestovali autobusem na Máchovo jezero. Tento salám byl u všech důležitých okamžiků našeho života, takže nemůže chybět ani na oslavě našich půlkulatin nebo kulatin.
Ale existuje riziko, že nám někdo z mladších hostů dá pro změnu přednášku na téma, jak strašně nezdravé to je a jak jsme děsně neekologičtí, když jíme maso. Trochu vidím sebe, když jsem se hádal o potrhané džíny.
Mrkáme na sebe s kolegyní a jdeme si dát zcela nezdravý chlebíček se salámem a pořádné černé kafe. Život máme jen jeden.
Autor: Jan Votruba, Magdalena Boukhemisová.
