Václav Mertin patří mezi uznávané psychology a ve svém oboru působí už více než 50 let. V rozhovoru pro NašeTéma.cz vysvětluje, jak se proměnilo psychické zdraví dětí a proč k této změně dochází.
PhDr. Václav Mertin (74) vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v oboru psychologie. Specializuje se na rodinné vztahy, výukové a výchovné problémy dětí a dospívajících a věnuje se také problematice šikany.
V současné době spolupracuje s OSPODEM na Praze-západ a působí jako školní psycholog. Mertin pravidelně přispívá do pedagogických periodik a je také autorem celé řady odborných knih a publikací. Je známý pro svůj zájem o individualizaci vzdělávacího přístupu k dětem nebo třeba pro svůj postoj k výchově bez trestů.
Pane doktore Mertine, k jaké změně došlo v psychickém zdraví dětí? Jaká je situace nyní ve srovnání s tím, jaká byla před pěti až šesti lety?
Všechno nasvědčuje tomu, že duševních problémů a poruch u dětí přibývá. Pořád ještě trochu připomínáme covid, ale situace se patrně zhoršuje kontinuálně již delší dobu. Jen bychom také neměli zapomínat na to, že veřejnost dnes přijímá psychology i psychiatry stále „přátelštěji“, což znamená, že jejich pomoc vyhledávají sami rodiče ve větší míře, než tomu bylo dříve.
Občas také přicházejí s problémy, kterými by se dříve ani nezabývali. To je patrně jeden z mála pozitivních dopadů covidu. Vedle toho, že si více uvědomujeme význam bohatých osobních kontaktů pro podporu duševní pohody.
S čím se na vás rodiče dětí nejčastěji obracejí? Co řeší? Jaká nejpočetnější věková skupina k vám dochází?
Jen někteří psychologové jsou úzce specializovaní. U ostatních záleží na instituci, ve které pracují. Takže mohu odpovědět pouze za sebe. Pracuji v plně placené službě a řeším zejména výchovné problémy ve škole, problémy u dětí kolem rozvodu/rozchodu rodičů a sebepodceňování.
Nejpočetnější skupinu představují předškolní děti a mladší školní věk. U nich se často objevuje vztekání a výbuchy agrese.
Jaké prvotní signály mohou rodiče sledovat, aby včas rozpoznali, že dítě prožívá zvýšený stres nebo úzkost?
Rodiče své dítě dobře znají nebo by alespoň měli. Takže si všímají, že více „zlobí“, je častěji smutné, hůře spí, má problémy s jídlem, odmítá dříve oblíbené činnosti. Dítě se také méně směje než dřív.
Podstatné je, že si neuvědomují žádný srozumitelný důvod, proč tomu tak je. Někdy stačí jeden, dva příznaky, zpravidla se všechny neobjevují pospolu.
Také se asi nebudeme příliš zabývat jednorázovou reakcí dítěte – k životu přirozeně patří jak radosti, tak smutky.
Jak reagovat, když má dítě dlouhodobě nízké sebevědomí, podceňuje se nebo se neustále srovnává s ostatními?
Jako u všech charakteristik jde v první řadě o trpělivou podporu rodičů a koneckonců i učitelů. Dospělí snadno dokážou svými nevhodnými řečmi systematicky srážet sebehodnocení dítěte. A ještě jsou přitom přesvědčeni, že je otužují a že mu nastavují tolik potřebné objektivní zrcadlo.
Vědomě nesrovnávat a bohužel – škola stále srovnává. I mnozí rodiče srovnávají sourozence. Dítě ještě neví, že nikdo není dokonalý ve všem a že dnešní nedostatky v matematice nejsou pro dospělý život žádná katastrofa, když se nechce živit přímo matematikou.
Pane Mertine, jak dítěti pomoci zvládat emoce, pokud má sklony k častým afektům nebo k výbuchům vzteku?
Vzhledem k tomu, že dítě známe, dokážeme alespoň některé možné kolizní situace předvídat. Už se totiž několikrát zopakovaly. Pak můžeme dítě upozornit dopředu na to, k čemu může dojít a že je vhodnější reagovat tak a tak.
My mu ukazujeme alternativní způsoby řešení náročných situací. Naším cílem by nemělo být emoce utlumit, protože i silné emoce patří k životu, ale naučit se dávat je najevo společensky přijatelným způsobem.
Jak lze dítě motivovat ke školní práci bez používání nátlaku nebo trestů?
Poměrně snadno se to řekne, uskutečnění je obtížnější. Na předním místě je přitažlivá látka nebo alespoň zajímavé podání. Důležitou roli hraje úspěch, který bychom měli dopřát úplně každému dítěti.
Také bychom měli přestat s hloupými tvrzeními, že při učení nemohou být všichni úspěšní.
Na druhé straně mírný nátlak (ne tresty) potřebujeme občas všichni, jinak bychom některé méně příjemné činnosti odkládali a odkládali.
Co může rodič udělat, pokud má pocit, že mezi ním a dítětem dochází ke zhoršení vztahu nebo komunikace?
Nejpodstatnější zásada je, že rodič nesmí přestat přátelsky komunikovat, i když se mu odezva dítěte jeví jako nulová.
Musí hlídat chvilky, kdy je dítě vstřícnější a komunikativnější a využít je právě ke komunikaci, ke hře, ke společné činnosti, i když zrovna sám nemá úplně náladu. Současně nepřestává věřit, že dítě svým vlídným přístupem časem přesvědčí.
Jak má rodič postupovat, pokud potřebuje pomoc psychologa nebo psychiatra pro své dítě? Čekací lhůty jsou dlouhé, mnohdy i několik měsíců.
Jednodušší to může být, pokud je ochotný a schopný zaplatit. Jinak mu nezbývá nic jiného než se zapsat na čekací listinu v některé školské nebo zdravotnické instituci. A současně hledat známé. Někdy může pomoci svou „protekcí“ škola.
Jak vnímáte dostupnost dětských psychologů a psychiatrů? Kde spatřujete největší problém a proč tomu tak je?
V současné době je výrazný převis zájmu rodičů o psychologické služby nad nabídkou. Je to situace, která trvá v mírné podobě léta, v posledních dvou třech letech jsou však problémy masivní. Stát až v poslední době prohlašuje, že podpoří vysoké školy, aby mohly přijímat více studentů psychologie, ovšem efekt se může dostavit nejdříve za pět, šest let.
Existuje však nemalá kapacita psychologů ve školství, jenže pedagogicko-psychologické poradny jsme v činnosti posunuli k úřadům, takže na skutečnou pomoc je málo času. Přitom kapacita psychologů v těchto zařízeních není malá.
Doufejme, že se situace brzy zlepší, a to hlavně kvůli dětem.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: „Voláme kvůli pomoci s výpočtem důchodu.“ Šmejdi zkoušejí nový fígl
