Lidé se už pohybovali na hranici, která mohla vést k jejich vyhubení. V historii nalezneme hned několik okamžiků. Ukázkovým příkladem je výbuch sopky Mount Toba, ale výzkum publikovaný v časopise PNAS to zpochybňuje.
Na severu Sumatry kdysi dřímal supervulkán Mount Toba. Ačkoliv po něm dnes zůstalo pouze jezero, před tisíci lety se sopka projevila v plné síle. Tato událost údajně mohla vyhladit lidský druh a patrně zapříčinila vyhynutí mnoha živočišných druhů.
„K masivní sopečné erupci došlo nejspíše před 74 tisíci lety. Jedná se o největší erupci za posledních 28 miliónů let,“ uvádí Donald R. Prothero v knize When Humans Nearly Vanished (Když lidé téměř zmizeli). Výbuch pokryl popelem část Indonésie, Indie a Indického oceánu. Tato událost vedla k narušení klimatu ve většině částech světa. Obloha potemněla, teploty klesly a rostliny přestávaly růst.
Opravdu lidský druh mohl vymřít?
Změny, které po výbuchu sopky nastaly, se těžce podepsaly na fungování přírody, ale i na existenci lidí. Sopečný odpad, tedy popel a plyny, blokoval přístup slunečních paprsků, klima tak zaznamenalo znatelné snížení teplot. George Weber v odborném článku Toba Volcano uvádí, že zhruba na deset let nastala sopečná zima.
Teorie, která byla výrazně přijímána hlavně během 90. a 20. století, předpokládala, že výbuch Toby většina lidí žijících v Evropě a Asii nepřežila. Zůstala pouze malá skupina lidí, kteří se jen mírně geneticky odlišovali. Lidský druh mohl být zredukován až na několik tisíc jedinců.
Podle antropologa Henryho Harpendinga se potomci těchto předků moderních lidí rychle vzchopili. „Usadili se v izolovaných, odlehlých oblastech, kde jejich populace rostla – nejprve pomalu, ale před 50 000 lety se adaptovali tak dobře, že se množili po stovkách a tisících. To vytvořilo dramatickou sérii samostatných populačních explozí po celém světě a připravilo půdu pro vznik plně moderních lidí,“ uvedl antropolog Harpending pro vědecký časopis Science.
Tato tvrzení podpořili další odborníci. V roce 1998 ve výzkumech pokračoval antropolog Stanley Ambrose, který ve své studii rovněž hovořil o nízké variabilitě lidí. Nakonec přežili jen ti nejsilnější. A ti se stali základem pro rozšíření lidské rasy. Aby se udrželi naživu, získali další vlastnosti a osvojili si nové dovednosti, došlo tak ke vzniku nových nástrojů. Ambrose ve výzkumu uvádí: „Růst populace začal nejdříve v Africe a později v Eurasii a předpokládá se, že byl způsoben vynálezem a rozšířením účinnější technologie z mladší doby kamenné, která se vyvinula v rovníkové Africe.“
Výzkumy přichází s opačným názorem
Podle novějších poznatků však mohlo být všechno jinak. Výzkum publikovaný v časopise PNAS naznačuje, že lidská populace byla před účinky výbuchu sopky do určité míry ochráněna a některé části světa nemusely být nijak výrazně postiženy. „Naše výsledky naznačují, že jsme možná nehledali správné místo, abychom viděli klimatickou odezvu. Afrika a Indie jsou relativně chráněné, zatímco Severní Amerika, Evropa a Asie nesou hlavní tíhu ochlazení,“ uvedl vedoucí studie Benjamin Black z Rutgers University.
Autoři výzkumu vytvořili 42 simulačních klimatických modelů, v nichž různě měnili podmínky, průběh a sílu erupce. Mohli tak posoudit, v jakém rozsahu došlo ke klimatickým narušením. Závěry naznačují, že na jednotlivých územích docházelo k výrazně odlišným klimatickým změnám. Na severní polokouli se ochladilo nejméně o 4 stupně, v jiných částech pak dokonce až o 10 stupňů.
„Naše práce není jen forenzní analýzou následků Toby před nějakými 74 000 lety, ale také prostředkem k pochopení nerovnoměrnosti účinků, které mohou mít tak velké erupce na současnou společnost. V konečném důsledku to pomůže zmírnit environmentální a společenská rizika budoucích sopečných erupcí,“ doplňuje spoluautorka studie Anja Schmidt z Cambridgeské univerzity.
Zdá se, že se názory v průběhu desetiletí zřetelně rozcházejí. Zatímco v 90. letech se mluvilo o vyhynutí lidí i živočichů, pozdější zprávy prezentují opačný názor.
Například východní Afrika patrně nebyla vůbec ovlivněna. Studie zveřejněná v časopise Journal of Human Evolution popisuje výzkumy jader sedimentů vyvrtaných z jezera Malawi. Závěry říkají, že nedošlo k mohutnému ochlazení ani vymírání rostlinných druhů a obrovská exploze nijak zvlášť východní Afriku nezasáhla.
„Toto je první výzkum, který poskytuje přímé důkazy o účincích erupce Toba na vegetaci těsně před a těsně po erupci. Výbuch Toby neměl žádný významně negativní dopad na vegetaci rostoucí ve východní Africe,“ podotýká hlavní autor studie Chad L. Yost.
Ať už to bylo jakkoliv, výbuch vulkánu Mount Toba patří mezi největší sopečné katastrofy v dějinách lidstva. Studium sopečných erupcí je však důležité, neboť může sloužit i k pochopení těch, které by teprve mohly nastat. Událost takového rozměru nás snad znovu už nečeká.
Autor: Pavla Krejčí.
