Hrad Zvíkov patří mezi nejtajemnější i nejstrašidelnější hrady v ČR. Jeho historie a pověsti totiž vypráví o záhadách, které nedají spát badatelům ani laikům. Jeho zdi obestírá strach i zvláštní energie.
U soutoku řek Vltavy a Otavy se na skalnatém ostrohu vypíná malebný hrad Zvíkov. Na první pohled sice působí pohádkově, jeho zdi však skrývají příběhy, které poutají pozornost, zároveň ale také vyvolávají mrazení v zádech. A právem.
Ačkoliv se o vzniku tohoto místa mluvilo už za krále Přemysla Otakar I., hrad Zvíkov z velké části vznikal až za vlády dalších panovníků, Václava I. a Přemysla Otakara II. Hrad Zvíkov své jméno dostal právě díky své poloze nad dvěma řekami, jejichž zvučení doléhalo na vrcholek skály, kde byl hrad vystavěn.
V tehdejších dobách slovo zvuk znělo „zwiek“, vzniklo tak pojmenování „Zwiekov“. Se sílící germanizací však hrad dostal německé pojmenování „Klingenberg“ (česky Zvučící hora).
Selhávající technika
Podle pověstí ve hradní věži sídlí rarášek, který provádí lumpárny nejen návštěvníkům, ale i filmařům, kteří na Zvíkov zavítají. Své o tom ví například režisér Dušan Klein, který zde se štábem natáčel seriál Strážce duší. Na kameru se jim podařilo zachytit podivný stín, ten však záhadně zmizel. A bylo po důkazu.
Ostatně záhadné okolnosti provázely natáčení i dalších projektů. Během tvorby jednoho dokumentu o hradu se filmařům ve věži stále dokola vybíjely baterie, byť měly mít ještě dlouhou výdrž. Filmování pohádky Marie Růžička pro změnu ztroskotalo úplně, jelikož se záběry ve věži nepodařilo natočit kvůli neustálým problémům. Zkrátka vypadá to, jako by si nikdo nepřál, aby byly prostory hradu zachyceny a předávány dál.
Výčet filmů, které byly na Zvíkově natočeny, je skutečně obsáhlý. Z těch známějších jsou to např. Lotrando a Zubejda, Láska na hlídání, Hon za svobodou, Maharal – Tajemství talismanu, Bathory či Jan Žižka.
Záhadná věž na hradě Zvíkov
Jedna z báchorek rovněž praví, že ten, kdo se v hradní věži, také zvané Markomanka, pokusí přespat, do roka zemře. Inu, patrně není radno se zde zdržovat více než po dobu nezbytnou. Záhadologové se dodnes přou, zda zde působí zlo, magické síly, nebo je vše pouze vybájeno lidskou myslí. Nelze však popřít, že se Zvíkov ukazuje ve velmi tajemném světle.
Původ věže je ovšem možná mnohem starší, než je datován samotný hrad. Byla vystavěna ve stylu německé gotiky, takže se od ostatních částí hradu výrazně odlišuje. Odborníkům však nejvíce nedají spát určité úkazy. Na jejích venkovních zdech zedníci zanechali tajemné značky, o jejichž původu se vedou dlouhé spekulace. Nelze je přirovnat k žádnému známému písmu, nicméně jejich vizuál je podoben germánským runám. Poukazuje se tak na spojení s mytologií i keltskými obyvateli, kteří na tomto území kdysi dávno měli přebývat. Existuje nespočet teorií o původu značek, pokud ale půjdeme po ose stavitelské, lze je považovat za znaky kameníků, kteří se jimi prokazovali.
Prazvláštní energie
Neméně mystickou atmosféru lze zažít v Korunní síni, v níž se nacházejí dlaždice, ze kterých má údajně prýštit silná energie. Citlivější jedinci zde mohou mít negativní pocity, případně se cítí na omdlení. Naopak v hradní věži mnozí pociťovali pozitivní energii, kterou přirovnávali k jiskření elektřiny. Vnímání energií na hradě má však souviset především s povahou člověka, podle níž cítí jinou škálu emocí.
Nám se sice zlobivého skřítka potkat nepodařilo ani se nám nestalo nic záhadného nebo děsivého, nelze však popřít, že má Zvíkov opravdu zvláštně kouzelnou atmosféru. A na některých místech se opravdu můžete cítit nezvykle. Zůstává tak řada nezodpovězených otázek. Hrad Zvíkov tak zřejmě navždy zůstane zahalen tajemstvím.
Autor: Pavla Krejčí – NašeTéma. Zdroje: Kniha – PAVEL, Josef. Pověsti českých hradů a zámků. Praha: XYZ, 2018. ISBN 978-80-7597-129-6. Kniha – SOUKUP, Josef; WIRTH, Zdeněk. Zvíkov. Památky archeologické a místopisné. 1909. Kniha – Ottův slovník naučný. Dvacátý sedmý díl. Praha: J. Otto, 1908. Kniha – SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze české: 11.díl Prácheňsko. Praha: Tiskem a nákladem knihtiskárny Františka Šimáčka, 1897.
