Středověk můžeme nazvat krutou dobou. Bojuje se o moc a vítězí síla. Kdo se bezohledně žene za svým, většinou uspěje. Svatý Václav ale dobovým představám o tvrdém vládci neodpovídá. Podle zpráv, které se nám o něm dochovaly, byl mírný a laskavý. Přesto se stal naším národním patronem. Jak žil a jakou měl povahu?
Svatý Václav se vzdělává v náboženství
Svatý Václav (asi 907–935) je synem Drahomíry ze Stodor (†po r. 935) a přemyslovského vládce Vratislava I. (888–921). Dnes víme, že část svého útlého dětství stráví na Budči nedaleko Prahy, která se stává proslulým přemyslovským vzdělávacím centrem. Seznámí se tu s biblickými texty a žalmy. Poté jeho otec rozhodne, že další výchovu prvorozeného syna obstará jeho matka Ludmila (asi 860–921), tedy Václavova babička. U ní ještě víc upevní svoje křesťanské cítění. Ludmila je známá jako silně věřící křesťanka a totéž učí svého vnuka.
Ve svých 13 letech se ale Václav dozví o tom, že jeho otec zemřel. Z rodinných jistot mu toho mnoho nezbývá, jeho matka Drahomíra a babička Ludmila mají na politiku a orientaci našich zemí odlišné názory. Jejich soupeření skončí tím, že Drahomíra nechá tchyni uškrtit dvěma nájemnými vrahy.
Ovládá jenom malé území
Václavovi nezbývá než se poté ujmout vlády. Chová se jinak, než je u vládců té doby zvykem. Jak líčí ve své legendě mnich Kristián (†996): „Pravdomluvný byl v řeči, spravedlivý v soudu, věrný ve všem, co mu svěřeno, míru lidské dobroty překonávaje.“ Pověsti mluví o jeho zbožnosti a mravnosti. Zdůrazňují, že oddaně šíří křesťanství a zakládá kostely. Modlením ostatně tráví spoustu času. Snaží se pomáhat chudině, pečuje o matku. Jisté ale je, že Václav tehdy nespravuje ještě příliš velké území.
„Předpokládáme, že Václav ovládal pouze území středních Čech – Prahu a okolí – a ostatní česká území byla nějakým způsobem nezávislá, a snad i závislá na jiných slovanských knížatech. A možná je Václav nějak ovlivnil, většinou nepřímo. Tak ho uznali za hlavu celého území Čech, ale on to přímo neovládal,“ vysvětluje současný náboženský historik Tomáš Petráček.
Vykupuje otroky
Ať už ovládá jakýkoliv díl dnešních Čech, jeho mírná povaha a spravedlivé rozhodování o něm vytváří obraz téměř nadpozemského ideálu bez hříchů. I dobové prameny ale připouštějí, že si nějaké kratochvíle občas dopřeje. Třeba už zmiňovaná Kristiánova legenda poznamenává, že se rád občas napil vína. Na základě výzkumů historiků je dnes už dobře známo, že v době jeho vlády u nás vzkvétal obchod s pohanskými otroky (bylo tomu tak už v době Velké Moravy), který přinášel do kasy tučné zisky. Sám Václav se sice nepostaví ostře proti němu v podobě nějakého konkrétního zákazu, ale vnitřně s ním nesouhlasí. Neladí to s jeho lidským smýšlením, a proto otroky vykupuje.
Potvrzuje to historik Josef Pekař (1870–1937): „V sobotu před svátky velikonočními a svatodušními, kdy je den obecného křtu v církvi a zkoušek křtu předcházejících, nebylo-li právě křtěnců po ruce, posílal na trh a všechny hochy otrocké, jež obchodníci měli na prodej, vykoupil.“
Souboj muže proti muži
Hodně se o něm hovoří jako o mírumilovném muži, což někdy trochu vzbuzuje dojem, že vlastně nikdy pořádně nebojoval a raději se šarvátkám vyhýbal. To ovšem není pravda. Existují důkazy, že rozhodně nebyl žádným zbabělcem. Už někdy v počátcích své vlády se postaví kouřimskému vladykovi Radslavovi.
Podle Kristiánovy legendy si to s ním chce nakonec vyříkat jako muž s mužem a vyzve ho na osobní souboj. To je rozhodně odvážný krok hodný vládce, a navíc tím může ušetřit další životy svých oddaných vojáků. Nakonec se ale situace vyřeší smírem. Údajně proto, že Radslav spatří na Václavově čele zářící kříž a tváří v tvář tomuto zázraku se mu raději vzdá.
Raději uzavře příměří
Často se Václavovi vytýká, že v roce 929 s východofranckým králem Jindřichem I. Ptáčníkem (876–936) raději uzavřel příměří a rozhodl se mu odevzdávat každoroční tribut, tedy daň ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů. Za vším ale nejspíše stojí pragmatická úvaha, po které kníže došel k názoru, že by se Jindřichovu vojsku, posíleném ještě o muže bavorského vévody Arnulfa (†937), stěží ubránil. Nechce tedy riskovat zbytečné krveprolití, které by k ničemu nevedlo, jenom by připravilo o život spoustu lidí.
Tím, kdo ale trpí velkou nechutí se Jindřichovi podvolit, je Václavův mladší bratr Boleslavovi I. (asi 915–967/972). Jisté ale je, že Jindřich Václava uznává jako českého panovníka, dokonce mu podaruje velmi cenný ostatek sv. Víta.
Jméno manželky neznáme
Jak Svatý Václav vypadal fyzicky? Podle výzkumů jeho ostatků, které prováděl především antropolog Emanuel Vlček (1925–2006) byl plavovlasý a modrooký, štíhlé, zřejmě vyšší atleticky formované postavy. Fyzickou zdatnost potvrzují svalové úpony na kostech. Pyšní se také dobře dochovaným chrupem bez kazu. Pozdější Přemyslovci na rozdíl od něj vynikali spíše tmavšími vlasy, což byl nejspíše důsledek sňatků s cizími princeznami, které rozšířily genetickou výbavu.
Nabízí se logicky otázka: Jaký byl jeho vztah k ženám? Byl zřejmě pohledným mužem. Dříve se o ničem podobném nehovořilo, Václava všichni vnímali jako asketu vzdáleného jakýmkoliv světským radovánkám. Dnes už dějepisci otevřeně mluví o tom, že se pravděpodobně během svého života oženil. Je to logické, protože potřeboval následníka. Ovšem přes existenci různých teorií dnes nemáme konkrétní důkaz, ani neznáme jméno jeho manželky.
O osudu levobočka nic nevíme
Patrně také zplodil syna, snad jménem Zbraslav. „Byl přinucen obcovat s ženou a zplodit s ní syna jménem Zbraslav,“ dočteme se ve Druhé staroslověnské legendě o svatém Václavu sepsané na přelomu 10. a 11. století. Jméno ženy není známo a další prameny ji označují jenom za souložnici, Zbraslava za levobočka.
Nabízí se proto vysvětlení, že pokud Václav byl ženatý, s právoplatnou manželkou buď neměl děti vůbec, nebo zemřely velmi brzy už v raném dětství, případně šlo o dcery, které nikdo nezmínil. Nemohly samozřejmě usednout na knížecí stolec. O Zbraslavově případném osudu se ostatně také neví vůbec nic. I on mohl zemřít v útlém věku.
Názory se mění
Václavův život ukončí události po hostině v září roku 935. Pozve ho sem jeho mladší bratr Boleslav. Hodování probíhá v příjemné atmosféře a když se kníže Václav druhý den ráno vypraví do kostela na ranní mši, cítí se příjemně. Před branami ho ale zaskočí Boleslav s mečem. Se slovy, že mu chce posloužit, po něm skočí. Václav se ale ubrání. Boleslav se ocitne na zemi.
Mezitím se na Václava vrhnou Boleslavovi pomocníci a ubodají ho k smrti. Zatímco dříve se tato událost vykládala jako jasná bratrovražda, nyní už historikové nabízejí i poněkud odlišné názory. Co přesně se odehrálo 28. září 935 zůstává nejasné a vlastně i důvod, proč sem Svatý Václav dorazil.
Nečekaný vývoj událostí
„Jedna verze říká, že sem byl Václav pozván svým bratrem, aby se zúčastnil křtu; jiná říká, že přišel oslavit svátek svatého Kosmy a Damiána, který připadl na 27. září. 29. září býval Den archanděla Michaela a zajímavé je, že se o něm Václav zmínil před svou smrtí,“ vysvětluje historička Nina Nováková.
A co se mohlo stát? Boleslav nemusel přijít s úmyslem bratra přímo zabít, ale vyříkat si odlišné názory. Spory mezi nimi jistě existovaly, a nejenom o otázku tributu Jindřichovi I. Ptáčníkovi, ale i celkového směřování země a podobu vlády. Boleslav byl mnohem pragmatičtější než Václav a s jeho vládou spokojen nebyl.
Jeho smrt ale mohla být dílem souhry náhod. „Přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který nestačil prchnout do kostela, ubili,“ uvádí historik Dušan Třeštík (1933–2007). Boleslavovi družiníci tak mohli prostě jenom zareagovat na nečekaný aktuální vývoj událostí. Jiné teorie ale stále mluví o tom, že Boleslav měl všechno předem promyšlené. Právě jemu a jeho státnickým krokům se nyní přisuzuje ukotvení českého státu na mapě středověké střední Evropy.
Autor: Helena Stejskalová – NašeTéma. Zdroje: Radio Prague International, Wikimedia, Online kniha – Legenda Christiani and Modern Historiography (David Kalhous), Kniha – Mýty kmene Čechů (7.-10. století) (Dušan Třeštík, Nakladatelství Lidové noviny, 2003), Kniha – Hádanky naší minulosti 4: Noc vrahů začala kuropěním (Jiří Bílek, Group, 2003), Kniha – Počátky Přemyslovců: Vstup Čechů do dějin (530‒935), (Dušan Třeštík, Nakladatelství Lidové Noviny, 1997).
