Staynerovi žili spokojeně v Kalifornii až do únosu jejich malého syna. Po více než 7 letech se ze zajetí, ve kterém byl držen pedofilem, sice vrátil, tím však rodinná tragédie zdaleka neskončila.
Rodina Staynerových
„Žádný jiný příběh neměl větší vliv a nepřinesl více důležitých lekcí a výzev pro rodiny a instituce, než příběh Stevena Gregoryho Staynera,“ píše Mike Echols v úvodu své knihy I Know My First Name Is Steven, která zachycuje skutečný příběh ze 70. a 80. let, a z které vychází i následující text. Echols pracoval v sociálních službách a později se stal žurnalistou, rodinu osobně znal a dostal jejich důvěru k sepsání jejich osudu.
Stevenovi rodiče, Delbert a Kay, se usadili na skromné farmě poblíž malebného kalifornského městečka Merced. Rodina byla poměrně početná, Steven měl staršího bratra Caryho a tři sestry, Cindy, Jody a Cory.
Steven, který dostal prostřední jméno Gregory, se narodil 18. dubna 1965 a až do osudného prosincového dne roku 1972 prožíval normální dětství. Byl to živý kluk, který sledoval tátu na každém kroku a nesměl u ničeho chybět.
Konec rodinné pohody
V roce 1971 byli Staynerovi okolnostmi donuceni farmu opustit a přestěhovat se přímo do Mercedu. Steven si navykl chodit každé ráno do školy spolu s Jody a Cindy a odpoledne se ze školy vracel sám. S rodiči to měli nastavené tak, že odpolední program mimo domov s nimi musel mít předem domluvený.
Když 4. prosince 1972 děti odešly do školy, všimla si Kay, že na bílé stěně garáže je pořád vidět Stevenovo jméno, vyvedené tiskacími písmeny jeho rukou. Pomyslela si, že Del Stevena nejen nepotrestal, ale ani po něm nevyžadoval, aby nápis smyl.
Odpoledne jeli rodiče vyzvednout Jody a Cindy do školy a když se Steven doma neukázal, byli zklamaní, že nedodržel slovo a vydal se zřejmě po vyučování bez dovolení za kamarádem.
Když se však Steven nevrátil ani později a telefonáty ukázaly, že nikde na návštěvě není a ani nebyl, obrátili se vystrašení rodiče na policii.
Marné pátrání
Místní policisté rozeslali Stevenův popis a fotografii ostatním stanicím a prohledávali všechna místa, kde by se mohl vyskytovat. Zjistili, že byl naposledy spatřen, jak jde podél cesty směrem k domovu, stejně jako každý jiný školní den.
V následujících dnech se pátrání rozšířilo do dalekého okolí a policisté se samozřejmě zabývali i vztahy v rodině. Bylo totiž zřejmé, že nejde jen o prostý případ dítěte, které se zatoulalo a ztratilo. Pro Dela bylo obzvlášť bolestné, když ani on nebyl v první fázi vyloučen z okruhu podezřelých, kteří mohli jeho Steviemu ublížit.
Největším problémem v pátrání, do kterého se v různé formě zapojila i řada místních občanů, byl naprostý nedostatek stop. Vyšetřování ve Stevenově okolí nepřineslo žádné poznatky, které by vedly k možné osobě pachatele, a nebyli ani žádní svědkové okolností chlapcova zmizení.
Dopad na rodinu
Nejprve dny, pak týdny, měsíce a nakonec až nekonečné roky vzpomínání na Stevena a neustálé pátrání po tom, kde by mohl být, si vybralo daň i na celé rodině.
Hned po oné události zaťala Kay zuby, protože věděla, že se nesmí sesypat a musí tady být pro své ostatní děti. Nadále se o ně vzorně starala, ale byla na ně i přísnější, nerada je kamkoliv pouštěla a nová opatření těžce nesl hlavně nejstarší Cary.
Navíc, navzdory tomu, kolik od tragické události uplynulo času, se rodiče se Stevenovou ztrátou nikdy nesmířili, nadále vynakládali velké úsilí, aby zjistili, co se stalo, a na ostatní děti jim samozřejmě nezbývalo příliš času.
Ztráta milovaného syna Dela zatvrdila a společných chvil a aktivit s dětmi začalo rapidně ubývat. Ačkoliv to Stevenovi sourozenci do určité míry chápali, přesto však méně rodičovské pozornosti vnímali a trpěli tím.
Když přišel čas přemalovat zdi garáže, byl na Stevenovu památku zachován i jeho neuměle vyvedený podpis jako připomínka, že rodina bývala sedmičlenná. Přes absenci vodítek vedoucích k nalezení syna však rodiče nepřestávali věřit, že se jednou vrátí domů.
Co se vlastně stalo
Kousek od benzinové stanice zastavil onoho prosincového dne Stevena na jeho cestě ze školy neznámý muž sympatického vzezření, který držel nějaké náboženské brožurky. Řekl, že vybírá příspěvky na charitu a zeptal se, jestli by Stevenova máma také nepřispěla. Když kývl, vyjelo zpoza rohu bílé auto. Muž nastoupil dopředu k řidiči a důvěřivý Steven si sedl dozadu, s tím, že jim ukáže, kde bydlí.
Když minuli jeho ulici, namluvili mu, že nejprve zajedou k nim domů a odtud jeho mámě zavolají. V tu chvíli Steven ještě netušil, že sedl do auta nebezpečnému pedofilovi Kennethu Eugenu Parnellovi a jeho poněkud prostému pomocníkovi Ervinu Edwardu Murphymu a že se domů vrátí až za dlouhých 7 let.
První dny po únosu
Jak pozdější vyšetřování ukázalo, Parnell už nějakou dobu toužil unést malého chlapce, který by s ním na jednu stranu žil jako jeho syn a na druhou stranu by ho měl kdykoliv k dispozici pro ukojení jeho pedofilních představ.
Hned první den zavezl Parnell Stevena do malé omšelé chaty, která se nacházela v kolonii karavanů, kde ho již první noc orálně zneužil. Druhý den si vynutil totéž i od Stevena a vše se od té doby opakovalo každý den. Parnellovi hrál do karet Stevenův vrozený respekt k dospělým a také důvěřivá povaha.
Jak později sám Steven vzpomínal, Murphy mu nikdy neublížil a je vůbec otázka, jestli si plně uvědomoval, co je Parnell zač. Pomáhal mu zřejmě proto, že si myslel, že mu poskytuje přátelskou službu a byl rád za společnost jeho i hocha.
Ze Stevena se stal Dennis
Parnell vymyslel ďábelský plán, který díky Stevenově důvěřivosti zafungoval. Řekl mu, že se ho rodiče vzdali, soud mu ho svěřil jako syna, s tím, že se bude nově jmenovat Dennis a má ho oslovovat jako tátu. Navíc mu ostříhal a obarvil vlasy.
Steven se tomu sice vnitřně bránil, ale nakonec rezignoval, protože mu bylo teprve 7 let. Jak ale později řekl, na svou pravou rodinu nikdy nezapomněl.
Necelé dva týdny po únosu, bez ohledu na Stevenův dětský věk, dal Parnell plný průchod svým zvráceným touhám a chlapce znásilnil.
Další Stevenovy roky byly ve znamení nejen stálého zneužívání, ale také častého stěhování, protože Parnell z opatrnosti měnil místa pobytu a Steven tak často musel nastupovat do nové školy.
Parnellova změna
Jak se Steven vyvíjel a ztrácel chlapecké rysy, začal o něj Parnell ztrácet zájem a s novým rokem 1980, kdy bylo Stevenovi 14 let, úplně přestal se sexuálními útoky vůči jeho osobě.
Parnell se však začal intenzivně zabývat myšlenkami na únos dalšího malého chlapce, a jak se později ukázalo, začal přemýšlet i o tom, jak se zbavit nepohodlného Stevena.
Malý Timmy
Parnellovu pozornost upoutal pětiletý blonďáček Timmy White, kterého 14. února 1980 unesl za bílého dne poblíž jeho školy ve městě Ukiah.
Po ztraceném chlapci se brzy rozběhlo pátrání, ale obdobně jako v případě Stevenova únosu nebyli žádní svědkové, kteří by okolnosti Timmyho zmizení mohli jakkoliv popsat nebo objasnit. Stejně jako kdysi Stevenovi, i Timmymu Parnell obarvil vlasy, aby zamezil jeho případné identifikaci.
Když byl Parnell v práci a Steven ve škole, zůstával Timmy v bytě sám, ale bál se cokoliv podniknout, protože měl z Parnella strach. Naštěstí se Parnell prozatím zdržoval jakýchkoliv sexuálních aktivit ve vztahu k Timmmymu, možná kvůli jeho nízkému věku.
Útěk na svobodu
Steven zpočátku na Timmyho, kterému Parnell věnoval tolik pozornost, poněkud žárlil. Parnell sice nebyl Stevenův otec a navíc ho léta zneužíval, přesto však pro chlapce představoval alespoň nějakou rodinu.
Stevenovi však bylo jasné, že Parnell dříve nebo později začne Timmyho zneužívat a rozhodl se, že to nedopustí.
1. března 1980 večer se Steven spolu s Timmym vykradli z ranče, kde žili, a Steven se srdcem v krku zastavil na silnici projíždějící auto. Muž za volantem jim řekl, že je zaveze do města Ukiah, což Steven přijal, ale později řekl, jak to pro něj bylo těžké, protože měl hrůzu z toho, že je i tento muž unese a ublíží jim.
Poblíž stanice si jich všimli policisté a zastavili je. Jaké bylo jejich překvapení, když se ukázalo, že malý chlapec je hledaný Timmy White!
Mé jméno je Steven
Pokud jde o Stevena, byli policisté nejprve obezřetní, protože nebylo zřejmé, jestli nemá na únosu Timmyho nějaký podíl. Řekl jim sice o Parnellovi, ale nic bližšího, protože měl pocit, že by tak jediného rodiče, kterého reálně poslední léta měl, zradil.
Nakonec Steven Parnellovo jméno i bydliště policistům sdělil a na stanici ho poté i identifikoval. Mezitím dorazila také Timmyho šťastná matka, aby si konečně vzala svého chlapce, který byl naštěstí v pořádku, zase k sobě domů.
Když se Steven uklidnil, řekl policistům své jméno a příběh, který si telefonicky ověřili v Mercedu a dali vědět také jeho rodině, že se našel a vrací se domů.
Návrat
Rodiče i sourozenci přivítali Stevena s nadšením a s nimi i celý Merced. Pro nikoho však jeho návrat nebyl snadný, Steven zmizel jako poddajný sedmiletý chlapeček a vrátil se jako sebejistý mladík, který byl vychováván úplně jinak a navíc měl svou hlavu.
Ve škole čelil šikaně a doma bojoval s tím, že v něm rodiče na jednu stranu pořád viděli dítě a na druhou stranu se jemu a otci nedařilo opět navázat onen velice blízký vztah, který k sobě dříve měli.
Parnell byl nakonec odsouzen jen k 7 letům za únos chlapců, z nichž si nakonec odseděl jen 5. Pokud jde o Stevenovo zneužívání, za to Parnell, jakkoliv je to neuvěřitelné a odporující spravedlnosti, souzen nebyl. Důvodem byla skutečnost, že k těmto činům došlo z větší části mimo jurisdikci okresu, kde byl souzen, a zčásti už byly promlčeny.
Naděje a smutný konec
Přes všechny peripetie spojené s návratem pod tolika letech se Stevenův život začal ubírat dobrým směrem. Oženil se, měl práci, narodil se mu syn a dcera a věnoval se osvětě v otázkách bezpečnosti dětí.
V září 1989 se Steven, který jel na motorce, stal bohužel obětí autonehody. Jeho pohřbu se vedle mnoha dalších hostů zúčastnil také Timmy White.
zdroj: autorský text
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Kalifornii svíral 2 roky strach kvůli zavražděným studentkám, zatčen byl přítel policistů, Ed Kemper
