Známý citát říká, že kdo se nepoučil z vlastní historie, je odsouzen si ji zopakovat. Neměli bychom zapomínat ani na zlo, kterého se lidstvo dopustilo, ani na oběť, která za to byla zaplacena.
S pojmem holocaust jsem se poprvé setkala náhodou, když jsem u příbuzných na jihu Čech viděla jeden z dílů stejnojmenného amerického seriálu. Dívali se totiž na rakouskou televizi, v té naší samozřejmě neběžel. Německy jsem moc neuměla, ale i tak na mě série, v němž hrála mimo jiné i Meryl Streepová, silně zapůsobila.
Holocaust se za komunistů moc nenosil
I když se děti v hodinách dějepisu dozvídaly před rokem 1989 o koncentračních táborech a konečném řešení židovské otázky, jak ho naplánovala zrůdná nacistická ideologie, výuka byla vždy ovlivněna aktuálním výkladem dějin a také tím, jaký byl zrovna vztah komunistů k Židům. „Každý národ se pozná podle toho, jak se chová k Židům. Chtěl bych, abychom mohli po válce našim dětem a celému světu říci, že jsme ze všech sil Židům pomáhali a že jsme i v této německé hrůze zůstali slušnými lidmi,“ řekl Jan Masaryk v roce 1944. Bohužel, německou hrůzu brzy vystřídala ta komunistická.
Historik Ondřej Koutek uvedl pro Český rozhlas: „Po skončení války si většinová společnost mnohdy ani nedokázala uvědomovat a pochopit hloubku tragédie, která Židy potkávala. Ti, kteří se vraceli z koncentračních táborů, se dostali do situace, kdy měli životy v troskách. Z velké části přišli o své příbuzné, domovy byly obsazené někým jiným, a dokonce řada z nich odmítala vydat jejich předměty.“
Soňa Hupková, která se ve své rigorózní práci zabývá mimo jiné hodnocením učebnic dějepisu používaných od konce 2. světové války až do roku 1989, napsala: „Je nutné připomenout, že výuka dějepisu byla do roku 1989 poznamenaná důsledky bipolárního světa (zpolitizování výuky dějepisu, ideologizace učebního textu, neakceptace individualistického přístupu).“ Autorka důkladně prostudovala historické učebnice, které byly po roce 1948 značně ovlivněny sovětským pohledem na dějiny. Například v učebnici z roku 1955 autorka nenašla o problematice holocaustu jedinou zmínku. V o pět let mladší učebnici je celá problematika holocaustu vyjádřena jen jedinou fotografií Malé pevnosti Terezín. Ani v 60. letech se stav příliš nezlepšil a normalizace přinesla naopak spíše opětovné zhoršení. Zásadní změna přišla až po roce 1989.
Holocaust dnes
Dnes se s informacemi o holocaustu setkávají nejen žáci a studenti v hodinách dějepisu, ale také díky řadě dalších vzdělávacích akcí a projektů. Důležité jsou taky aktivity směřující k zaznamenání vzpomínek pamětníků Paměť národa neziskové organizace Post Bellum.
Organizace spojených národů vyhlásila 27. leden Mezinárodním dnem vzpomínky na oběti holocaustu. A právě v tento den se ve Veletržním paláci v Praze uskuteční inscenace „Paměť jsme my 2024“, kterou Divadlo Paměti národa ve spolupráci s nizozemským divadlem Theater Na de Dam uvádí pravidelně každý rok. Místo je to více než symbolické, protože přímo proti Veletržnímu paláci totiž bylo za protektorátu tzv. shromaždiště obětí před jejich následnou transportací do Terezína.
Zapomenout je pohodlné
Kdo se chce dozvědět informace, má obrovské množství příležitostí a zdrojů. Přesto se i dnes objevuje zpochybňování holocaustu, stejně jako jsou zpochybňovány další oběti válek, teroristických útoků i kriminálních činů jinde po světě. Jako by ani miliony židovských obětí nebyly dostatečným mementem. Pořád se ještě najde dost lidí, kterým pro odsouzení jiné lidské bytosti stačí jen původ, náboženství, barva pleti…, a ne to, o jakého člověka se jedná, co dělá, jak se chová a co zná. Nejen 27. ledna bychom se měli zamyslet a vzpomenout na utrpení, které by se už nikdy nemělo opakovat, ale vrací se stále, i když ne tak masivně jako během 2. světové války.
