Když se naše území stalo 15. března 1939 součástí Hitlerovy Třetí říše, spousta lidí pohanu neskousla. Našlo se hodně mladých mužů, kteří utekli a v zahraniční armádě za vlast bojovali. „Jedním z nich byl i můj příbuzný Václav Krymlák, což jsem zjistila díky jeho korespondenci s mým dědečkem Václavem Vedralem,“ říká autorka článku Helena Stejskalová.
Na vlastní pěst
Někteří z nich se dostali do britského královského letectva Royal Air Force (RAF) a zúčastnili se bitvy o Anglii. Mnozí z nich ale nejprve pomáhali okupované Francii. Francouzi Hitlerův nápor nevydrželi a 22. června 1940 kapitulovali.
Prezident Edvard Beneš v londýnském exilu v napjaté situaci jednal o přesunu našich vojáků do Velké Británie. Naše exilová vláda tehdy teprve čekala na svoje uznání, k němuž z britské strany došlo až 18. července 1940. Navíc Hitler vydal lodím zákaz opouštět francouzské přístavy. Přesun přes kanál La Manche se proto stal riskantním podnikem. Přesto se našli naši vojáci, kteří to zkoušeli na vlastní pěst. Během cesty nesměli vykouknout z podpalubí, jinak by Němci plavidlo poslali ke dnu.
Vítaná pomoc
Naše exilová vláda horečně jednala o co nejrychlejším připojení československých jednotek k těm britským. Podařilo se to brzy. Do ostré akce pod křídly 310. perutě RAF nastoupili první českoslovenští piloti 26. srpna 1940. Sami britští velitelé uznali, jak důležitá pomoc to pro ně byla. Bez zahraničních vojáků by to nezvládli.
V srpnu 1940 zemi téměř nepřetržitě bombardovalo německé letectvo a Britům se tehdy nedostávalo vlastních pilotů. Spoluvelitel perutě George Blackwood v předmluvě k Rajlichově knize podotýká, že naše letce charakterizoval „úžasný bojový duch a jejich jasně zřejmá chuť dostat se do křížku s nepřítelem“.
Vypořádání se protáhla
Kde ale sehnat finanční prostředky na výzbroj a výstroj našich vojáků? Prezidentovi Benešovi a exilovému ministrovi zahraničí Janu Masarykovi se tuto otázku podařilo rychle vyřešit. Masaryk podepsal 25. října 1940 s britským ministrem zahraničí lordem Halifaxem tzv. Dohodu mezi prozatímní vládou československou a vládou Spojeného království Velké Británie a severního Irska o československé branné moci, která přesně stanovila podmínky.
Výdaje měly být hrazeny z půjčky, schválené nakonec 10. prosince 1940. Zárukou za ni se stala část československého zlatého pokladu. Konečné vyrovnání s britskou stranou po válce vyjednával letecký maršál Karel Janoušek. Prosadil například i to, že Češi a Slováci směli na stejnokrojích nosit domovenku a jejich letouny symbolicky nesly československé označení. Výdaje měly být hrazeny z půjčky, schválené nakonec 10. prosince 1940. Zárukou za ni se stala část československého zlatého pokladu. Konečné vyrovnání s britskou stranou po válce vyjednával Janoušek. Kvůli politickému vývoji po únoru 1948 se ale jednání táhla až do roku 1982.
Chtěl bojovat
Českým a slovenským hrdinům, kteří v RAF vzlétali, patří uznání. Jsem pyšná na to, že se mezi ně zařadil i jeden z mých předků, bratranec mého dědečka Václav Krymlák. Hodně jsem se o něm dozvěděla z jeho korespondence, kterou po skončení 2. světové války vedl s mým dědečkem Václavem Vedralem, a také z materiálů, které jsem v rámci svého rodopisného bádání získala z Vojenského historického ústavu.
Cestu do RAF měl komplikovanou. Pracoval jako četník v Nové Pace a jak na webu Policie.cz uvádí Josef Kracík, 7. srpna 1939 uprchl do Polska. Dostal se na Střední východ, kde v létě roku 1941 v izraelské Haifě (tenkrát pod správou Britského mandátu Palestina) narukoval do zahraniční armády k 11. československému pěšímu praporu. Strašně moc chtěl vzít do ruky zbraň a jít hned bojovat. Vojenská administrativa se ale tehdy trochu zadrhla.
Osvobození dezertéři
Trpělivost zřejmě nepatřila k silným stránkám mého předka. Krymlák se proto rozhodl 20. září 1941 vzít věci do vlastních rukou. Doslechl se o tom, že se v Sovětském svazu formuje naše vojenská jednotka pod velením plukovníka Ludvíka Svobody, a tak s dalšími kumpány utekl. Ukradli náklaďák a vzali si na cestu zásoby.
Ačkoliv se v dnešním Severo íránském Tabrízu setkali se Sověty a hrdě se u nich hlásili do boje, neuspěli. Transportovali je 2. ledna 1942 zpátky do Haify a 27. února 1942 stanuli před vojenským polním soudem jako dezertéři. Ačkoliv jim vyměřili tresty od 8 do 12 měsíců, prezident Beneš jim udělil 25. června 1942 milost. Bojovat chtěli, nešlo o dezerci ze zbabělosti.
Krymlák s ostatními rebely se potrestali sami. Kvůli zdržení přišli o možnost zapojit se do bojů o Tobruk. O útěku mi leccos prozradily jeho poválečné dopisy, zmiňuje se o něm v rámci své odborné práce také Jan Hnělička.
Do Británie se Krymlák nakonec doplavil na lodi Mauretánie až v červenci 1943. Výcvikový kurz absolvoval 1. dubna 1944 a poté s posádkou odstartoval 3. dubna 1944 do Miami. Ačkoliv chytil pod křídly RAF až poslední fázi války, měl mimořádně pestrý osud, do kterého pořád hledám další střípky.
Čtvrtá příčka
Celkem 89 Čechů a Slováků má dnes status účastníka bitvy o Anglii. Náleží nám proto čtvrtá příčka v počtu zahraničních účastníků. Předhonili nás Poláci, Novozélanďané a Kanaďané.
Češi a Slováci svoje schopnosti uplatnili ve čtyřech stíhacích perutích, a to 310., 311., 312. a 313. Několik z nich se zařadilo i do britských perutí a jedné polské. Václav Krymlák patřil do 311. perutě, což lze ověřit na webu ministerstva obrany.
Autor: Helena Stejskalová – NašeTéma. Zdroje: Kniha – HESS, Alexander: Byli jsme v bitvě o Anglii, Naše vojsko 1993, ISBN 80-206-0416-2; RAJLICH. Kniha – Jiří: 310. stíhací peruť, Mustang 1994, ISBN 80-85831-28-7. Czech Spitfire Club. Čeští RAFáci, korespondence dědečka autorky Václava Vedrala s Václavem Krymlákem a materiály o Václavu Krymlákovi získané z Vojenského ústředního archivu.
