Když se Edmund Kemper v roce 1973 sám udal, byl to i pro policisty šok. Chodil s nimi do baru a se svými 206 cm výšky a více než 135 kg váhy to pro ně byl prostě Velký Ed. Měl IQ 145, všeobecný rozhled, zájem o policejní práci, příjemný hlas i úsměv. Na konci složitého vyšetřování mu bylo prokázáno 10 brutálních vražd, s nimiž začal již ve svých 15 letech, kdy zastřelil své prarodiče.
Edmundovo dětství
Edmund Emil Kemper přišel na svět 18. prosince 1948 v USA, ve městě Burbank v Kalifornii a už od narození bylo zřejmé, že bude jednou mimořádně vysoký. Jeho rodiči byli Edmund, veterán z 2. světové války, a Clarnell. Kromě Edmunda měli rodiče ještě dvě dcery.
Už od raného dětství bylo zřejmé, že s Edmundem není něco v pořádku, ale bylo po válce a varovným signálům v chování dětí tehdy odborníci ještě nevěnovali takovou pozornost, jako dnes. Měl zvláštní záliby, mezi které patřila například hra, kdy předstíral, že umírá na elektrickém křesle.
Brzy se u něj objevilo něco, co charakterizuje celou řadu dospělých sociopatických či psychopatických osobností, a to týrání zvířat již v dětském věku. První kočku Edmund ve svých 10 let pohřbil zaživa, poté ji vykopal a její uřezanou hlavu nabodl na klacek. O tři roky později zabil druhou rodinnou kočku, rozřezal ji a několik kousků si vzal do svého pokoje.
Nesnesitelná matka
Po rozvodu rodičů, který Edmund nesl velice těžce, protože byl citově vázán na otce, byl nucen se ve 13 letech přestěhovat se sestrami a matkou do Montany, odkud pocházela.
Clarnell byla dominantní, neměla daleko ke křiku, nadávkám a ranám, potýkala se se závislostí na alkoholu a domácí prostředí tak bylo velice výbušné. Možná ale šestým smyslem vytušila, že její syn má temnou stránku, protože ho ze strachu o dcery často zamykala ve sklepě. Kemper ji později popisoval jako nemocnou, zlou a patetickou ženskou, kterou nenáviděl, ale zároveň ji toužil milovat.
Prarodiče jako první oběti
Edmund se nakonec přestěhoval do Kalifornie, na farmu ke svým prarodičům, kde ale situace nebyla o mnoho lepší. Jak to sám později popsal, babička měla rovněž dominantní povahu a považovala se ve všech ohledech za schopnější než muži, což dávala submisivnímu manželovi i Edmundovi neustále najevo.
V roce 1964, kdy mu bylo 15 let, Edmund babičku zezadu zastřelil několika ranami z pušky, protože, jak později přiznal, byl zvědavý, jaké to bude. Poté počkal na dědečka, který se vracel z obchodu, a na příjezdové cestě zastřelil i jeho. Na radu matky, které poté zavolal, ohlásil svůj čin na policii a počkal na místě.
Sám později již ve vězení při rozhovoru řekl, že v té době se dostával do takové tenze a býval tak paranoidní, že by mu k násilnému útoku stačil jen křivý pohled kolemjdoucího člověka. Podle Kempera bylo dobře, že tehdy nežil ve městě, protože by se pravděpodobně v 15 letech stal masovým vrahem.
Pod dohledem lékařů
Po vraždě prarodičů byl Edmund vyšetřen a byla u něj diagnostikována paranoidní schizofrenie. Byl umístěn na uzavřené oddělení státní nemocnice v Atascaderu, které bylo určeno pro odsouzené s mentálními poruchami.
Lékaři se s původní Kemperovou diagnózou neztotožnili, kdy například došli k závěru, že nemá bizarní myšlení ani halucinace, trpí pouze poruchou osobnosti a je pasivně agresivní. Choval se vzorně, psychiatři oceňovali jeho inteligenci a dokonce mu dovolili studovat odbornou literaturu a podílet se i na jejich práci při vyšetřování odsouzených. Tady velice rychle pochopil, jak je potřeba v testech odpovídat a jak reagovat, aby úspěšně prošel.
Na svobodě
Když bylo Edmundovi 21 let, byl z Atascadera propuštěn jako vyléčený a navzdory varování lékařů, kteří o jeho domácích poměrech věděli, se měl vrátit zpět k matce. Ta měla práci ve městě Santa Cruz, na Kalifornské univerzitě, což později její syn využil.
Kemper se zapsal na státní vysokou školu a měl velký zájem stát se policistou, ale kvůli své výšce nebyl přijat. Přesto však i nadále vyhledával společnost těch, kterým chtěl být kolegou, a chodil do stejného baru jako členové místní policejní stanice.
Poté střídal různé práce, přestěhoval se do městečka Alameda a když dostal finanční kompenzaci za zranění při dopravní nehodě, koupil si Ford Galaxie. V něm se projížděl po okolí a začaly ho zajímat skupiny studentek a mladých žen. V té době bylo módní stopování a Ed často nějakou dívku svezl, aniž by jí ublížil. Zároveň si však začal pořizoval výbavu na cesty, v níž nechyběla policejní pouta, velké plastové pytle a nože.
Vrah studentek
„Co-ed Killer“ neboli vrah studentek, to je jedna z přezdívek, kterou Edmundovi vynesly jeho skutky spáchané v letech 1972 a 1973, kdy při stopování unesl a zavraždil šest mladých dívek studujících nejen na univerzitě, ale také na střední škole.
Poněkud smutným faktem je, že u masových nebo sériových vrahů se více pozornosti odborníků i veřejnosti upíná k pachateli než k jeho obětem. Na druhou stranu ale odborníky vede snaha o co nejlepší poznání motivů a spouštěčů jednání těchto osob, což může významně pomoct jak při vyšetřování obdobných činů v budoucnosti, tak i při včasném odhalování varovných signálů, kdy je možno tragédii ještě zabránit.
Jména dívek, které bohužel mávly na Eda a využily svezení v jeho voze, by nikdy neměla být zapomenuta. Byla to Mary Anne Pesce, která stopovala s kamarádkou Anitou Luchessa a Edmund je obě zabil, po nich následovala jeho nejmladší oběť, teprve patnáctiletá Aiko Koo. V roce 1973 ukončil Edmund život Cindy Schall, Rosalind Thorpe a Alice Liu.
Vražedné metody a dehonestace těl
Pokud jde o modus operandi, Mary Anne Pesce byla ubodána a poté uškrcena, zatímco Anita Luchessa byla zavřena v autě a s hrůzou čekala, kdy se jejich únosce vrátí, zatímco se bála o život kamarádky. Když se Kemper znovu objevil se zakrvácenýma rukama, usmrtil ji stejným způsobem. Těla obou dívek odvezl do svého bytu, pořídil si jejich fotografie a sexuálně se na nich ukájel. Poté je rozčtvrtil a k sexuálním aktivitám využil i jejich hlavy.
Pokud jde o mladičkou Aiko, nadějnou tanečnici korejského původu, nejprve ji v autě škrtil, dokud neupadla do bezvědomí, poté ji znásilnil a uškrtil. S jejím tělem poté naložil obdobným způsobem jako s těly Mary a Anity.
Okolí univerzity obchází hrůza
Na přelomu let 1972 a 1973 se Edmund opět nastěhoval k matce, to mu však nijak nezabránilo v tom, aby pokračoval v realizaci svých vražedných představ. Jeho další obětí byla Cindy Schall, kterou zastřelil a v kufru auta odvezl do matčina domu. Ačkoliv již neměl k dispozici soukromí vlastního bytu, paradoxně se těla Cindy zbavil až po několika dnech. Mezitím je opět rozčtvrtil a hlavu nakonec zakopal na zahradě pod okno matčiny ložnice tak, aby oči směřovaly vzhůru, protože, jak později vysvětlil, matka vždy chtěla, aby k ní lidé vzhlíželi.
Rosalind Thorpe a Alice Liu se sice neznaly, potkal je však společný osud, kdy jedna po druhé zastavila mávnutím Kempera a on je nabral ke společné jízdě. Protože zabitých studentek přibývalo, bylo mladým dívkám doporučováno, aby nestopovaly a nenechávaly se svézt neznámými muži, ale Edmund měl díky matce na autě univerzitní nálepku, což ve studentkách samozřejmě vzbuzovalo důvěru. Navíc byl usměvavý a nosil brýle, což mu dodávalo na serióznosti. V autě nejprve zastřelil Rosalind a poté byla na řadě Alice. Ještě v autě jim oddělil hlavy a do pokoje vynesl jen těla, s nimiž naložil obdobně jako v předchozích případech.
Matka nesměla přežít
Jak se později odborníci shodli, významným negativním faktorem, který měl vliv na Edmundovo jednání, byla jeho matka Clarnell. Všechny dívky, které Edmund zabil a s jejichž těly naložil téměř nepopsatelným způsobem, znamenaly jen předzvěst jeho vyrovnání účtů právě s ní. Jak navíc později u soudu zaznělo, Kemper si již od svých 8 let ve své fantazii představoval, že matku zabije.
V dubnu 1973 ji po jedné z večerních konfrontací ubil kladivem a podřízl jí hrdlo. Jeho léty nahromaděný vztek se projevil tak, že matčinu odřezanou hlavu postavil na poličku a následující hodinu po ní házel šipky a křikem jí vracel všechny urážky, kterými ho dříve zahrnovala. Nakonec její hlasivky hodil do drtiče odpadu a jak později sám řekl, její tělo zneužil.
Poté šel na drink a zavolal matčině kamarádce Saře Taylor Hallett, aby se k nim zastavila na večeři. Po příchodu ji uškrtil, tělo schoval do skříně a dům opustil.
Útěk a rezignace
Odjel do Puebla v Coloradu, s autem plným zbraní a munice, protože byl přesvědčen, že po něm policie okamžitě vyhlásí pátrání a v relativním bezpečí bude co nejdál.
Nic se však nedělo a jak později řekl vyšetřovatelům, vše pro něj najednou ztratilo smysl a měl pocit, že není daleko od kolapsu. Zavolal tedy na policii a udal se.
Rozsudek
O stavu Kemperovy mysli v průběhu procesu svědčí mimo jiné dva jeho pokusy o sebevraždu ve vazební věznici. On sám u soudu argumentoval vlastní nepříčetností, s tím, že vraždil proto, aby si oběti mohl přivlastnit, a že má v sobě dvě osobnosti, obdobně jako Jekyll a Hyde.
Po důkladném vyšetření se však odborníci shodli na tom, že je za své činy plné odpovědný. Porotě trvalo jen několik hodin, aby dospěla k verdiktu, že je Edmund ve všech případech vinen. Odsouzen byl k osminásobnému doživotí s možností propuštění, a to ve zdravotnickém zařízení věznice v kalifornském městě Vacaville.
Vzorný vězeň
Pokud jde o jeho chování ve vězení, bylo příkladné, stejně jako v minulosti v nemocnici v Atascaderu.
Vedl záznamy o termínech prohlídek ostatních vězňů a dlouhodobě se v rámci charitativního projektu věnoval načítání audioknih určených zejména pro zrakově postižené.
Náhled do mysli psychopata
Kemper také poskytl několik rozhovorů, v nichž se snažil odpovídat i na ty nejtěžší otázky. Ačkoliv jeho výpovědi pomohly například i FBI v poznávání mysli obdobně založených osob, museli se i agenti vypořádávat se skutečností, že se za maskou inteligentního a usměvavého muže skrývá nebezpečný predátor. Po nějakém čase už za Edmundem chodili raději ve dvou, protože jeho narážky mohly, ale nemusely být pouhým vtipem.
Podle Edmundova vlastního vyjádření bylo cílem jeho rozhovorů dát příležitost lidem jako je on, aby včas vyhledali pomoc a nestali se pachateli hrozných činů. Mimo jiné vysvětloval, že jedním z motivů, proč zabíjel studentky, byla jeho citová impotence, jak to sám nazval, kdy se ho zmocňovala hrůza z neúspěchu při navazování partnerských vztahů.
Když začínal brát stopařky, jezdil bez zbraně v autě, ale pak přišel den, kdy si do auta vzal nabitou pušku a podvědomě věděl, že když ji tam bude mít, něco se zákonitě stane. Určitá vnitřní potřeba provést to, co následně několikrát udělal, v něm postupně sílila natolik, že už ji nezvládl, a přirovnal to k rostoucí závislosti na alkoholu nebo drogách. Nejprve vám stačí trocha, ale po nějakém čase si mysl i tělo zvyknout a potřebujete více a více.
Edmund Kemper dnes
Kemper zůstává stále ve vězení, a to po několikáté marné žádostí o podmínečné propuštění, z nichž poslední byla zamítnuta v červenci 2024.
Ačkoliv trpí závažnými zdravotními problémy, ještě pořád u něj podle lékařů hrozí vysoké riziko, že by v násilné trestné činnosti mohl po propuštění pokračovat.
Zdroj: autorský text na základě následujících publikací a materiálů:
- Kniha Mindhunter: Inside the FBI’s Elite Serial Crime Unit (1995, Scribner)
- The New York Times, Biography.com, TrueCrime.net
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Případ tří zavražděných skautek v Oklahomě zůstává i po desetiletích neuzavřený
