Role Emila Háchy je v českých dějinách označována za nešťastnou. Stává se terčem mnoha jízlivých vtipů. Víš, proč má Hácha na psacím stole telefon? Aby taky mohl do něčeho mluvit, vyprávějí si mezi sebou Češi v době Protektorátu Čechy a Morava.
„Podat demisi nebo nepodat,“ uvažoval Hácha mnohokrát ve své funkci, když čelil nacistickému tlaku. Přesto nakonec zůstal.
Protektorátním prezidentem je Emil Hácha (1872–1945) zvolen 30. listopadu 1938. Počítá s tím, že jde o dočasnou záležitost, která nebude trvat déle než dva roky. Jemu samotnému se na Hrad vůbec nechce. „Když někde byla tombola, jakživ jsem nic kloudného nevyhrál, ale když loni nahonem musel být nějaký prezident a na Hradě strašilo a nikomu se sem nechtělo, tak si v milém národě vzpomněli, že udělají tombolu a že mě tentokrát nechají vyhrát,“ poznamenává v roce 1939 hořce sám Hácha o své nevděčné roli.
Poté, co 5. října 1938 abdikuje Edvard Beneš (1884–1948), hledá se totiž osobnost, která ho nahradí. Volba není jednoduchá. Měla by mít zkušenosti, ale zároveň stát mimo politikaření, nedráždit Němce, být přijatelný i pro Slováky…
Emil Hácha se nechává přesvědčit
Stařičký, ale velmi respektovaný právník, a to i v zahraničí, prezident Nejvyššího správního soudu, argumentuje svým špatným zdravotním stavem i tím, že mu chybí politické zkušenosti. Už chtěl odejít na odpočinek, vždyť mu také 6. února 1938 zemřela milovaná manželka Marie (1873–1938).
S návrhem, že by Beneše mohl nahradit právě on, jako první přijde národní socialista Otakar Klapka (1891‒1941). Agrárník Rudolf Beran (1887‒1954) Háchovi zdůrazňuje, že bude mít hlavně reprezentativní roli a prakticky nebude rozhodovat. Na jméně Hácha se shodnou lidé z demokratických stran napříč politickým spektrem. Všichni totiž po podpisu Mnichovské dohody zažívají šok, deziluzi a zklamání.
Nakonec se nechá přesvědčit a přijímá opravdu nezáviděníhodnou úlohu. Sám ani pořádně netuší, jaký úkol vzal na svá bedra. Konstatuje ale, že se obětuje. Nebýt smrti své ženy má do té poměrně šťastný život. Věnuje se svojí profesi, kde je velmi úspěšný a uznávaný, schopný řešit i ty nejzapeklitější právní problémy, v kultuře se pohybuje jako ryba ve vodě. Překládá – tomu by se býval rád věnoval na odpočinku, a dokonce kvůli své ženě i píše básně. Patří ke znalcům literatury i výtvarného umění, platí za dokonalého elegána.
Vydírání od protektora
I když se snaží dostát svému poslání, z muže všestranných zájmů (v mládí byl i nadšeným sportovcem, výborně plaval a věnoval se turistice) se postupem času mění ve smutnou zlomenou trosku. Trpí depresemi, s jeho zdravím to jde od desíti k pěti. Trpí arteriosklerózou.
Nejprve se ještě snaží se prospět, jak může. Hlavně v prvním období v úřadu do chvíle než do Prahy 27. září 1941 dorazí nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich (1904‒zahraničním odbojem, pomáhá lidem v nelehké situaci. Třeba se mu povede vyreklamovat velkou část studentů, které Němci v listopadu 1939 zatknou, což je rozhodně velká zásluha. Jenže po příchodu Heydricha ztrácí veškeré šance. Heydrich zatýká Jiřího Havelku (1892‒1964), který je Háchovou pravou rukou, vede jeho kancelář, a premiéra Aloise Eliáše (1890‒1942). To je skutečná rána pod pás. Vyhrožuje, že je nechá popravit. Hácha v tu chvíli dokonce mluví o svojí demisi – nikoliv poprvé.
„Kdyby to býval udělal, asi by byl dnes vnímán kladně; jeho obraz by byl jiný. Heydrich celou protektorátní reprezentaci vystavil nemilosrdnému tlaku. Po jeho zabití pak Háchu už zcela zlomili. Zvedal pravici, účastnil se veřejných akcí, při nichž se manifestačně vyjadřovala loajalita k Říši, vystoupil proti československému exilu,“ vysvětluje další události současný historik Jaroslav Rokoský.
Souhlasný projev
Hácha se nakonec rozhodne zůstat, nepodávat demisi s odůvodněním, že musí hájit pozici národa. Jak těžké takové rozhodování bylo, ví nejspíše jenom od sám. Ještě snaží orodovat za Aloise Eliáše, premiéra odsouzeného k trestu smrti, ovšem naprosto marně. Němcům se Háchova osobnost hodí velice dobře do krámu. Na venek díky němu zachovávají jakési povrchní zdání návaznosti na první republiku.
S postupujícím časem a horšícím se zdravotním stavem už nacistům nedokáže nijak čelit a veřejnost už ho dávno nevnímá příznivě. Naopak, otevřeně ho označuje za kolaboranta. Jedním z jeho nejokatějších ústupků vůči Němcům je například jeho projev, který přednese 19. června 1942, když už je Heydrich po smrti: „Prosím vás, abyste si ještě jednou uvědomili velkomyslnost Adolfa Hitlera, který od českého národa nic jiného nežádal, než aby tento národ šel klidně za svou prací. Je proto přirozené, že nevděk za tuto velkorysost musí být potrestán všude tam, kde se projeví, a že tím spíše musí být potrestána věrolomnost, která nevděk stupňuje až do zrady.“ Perzekuce po atentátu na Heydricha je tehdy v plném proudu, tentýž den je na Pankráci zastřelen Alois Eliáš.
Umírá za mřížemi
Teď už se zlomený Hácha nechá vláčet Němci. Na sklonku života ke svému působení dodává: „Všechno jsem činil v nezlomné víře, že tím svému národu oddaně sloužím.“ Chápe, že je vlastně obětí a nic s tím nenadělá. Lidé si potřebují očistit svoje vlastní svědomí a Hácha, na kterého je odvšad vidět, je snadným terčem, do kterého si může každý kopnout podle své chuti a svést na něj svoje neúspěchy. Je tak snadné na někoho ukázat prstem, že může za všechna utrpěná příkoří. Vlastní selhání se pak jeví menší. Konec války nepřinese Háchovi vytoužený klid a odpočinek.
Na řadu přichází zúčtování. Na pokyn ministra vnitra Václava Noska je 13. května 1945 zatčen. Sanitkou ho odvážejí na Pankrác. Umírá 27. června 1945 v pankrácké vězeňské nemocnici. Komunistická kreatura Nosek na jeho konto poznamená, že „dokonal svůj bídný život za mřížemi.“ I kdyby se ale Hácha procesu dožil, šance na objektivní posouzení jeho činů by byla nulová. Ministerstvo vnitra je tehdy už plně pod taktovkou Noska a jeho nohsledů.
Cejch kolaboranta
„Když se o smrti prezidenta Háchy dozvěděl Jan Masaryk, prý se na chvíli zadíval z okna, a pak řekl něco v tom smyslu, že je dobře, že Hácha zemřel dříve, než se dostal před soud, protože jinak by to byla ostuda pro Československo,“ uvádí současný historik Martin Veselý.
Sotva kdo pochybuje o tom, že by Hácha v soudním procesu vyvázl bez trestu. Soud by ho zcela jistě označil za kolaboranta. Argumentů by měl dost, protože Hácha se některých aktivit opravdu účastnil, viz výše zmíněný projev. Nemocný muž už se prostě nedokázal postavit na odpor. Ani se svými bohatými právnickými zkušenostmi by se nedokázat hájit. Vždyť Rudolf Beran dostal deset let, generál Jan Syrový (1888‒1970) dvacet, a přitom byli ve srovnání s prezidentem mnohem méně na očích nebo dokonce podporovali odbojáře.
Čas pomáhá k objektivitě
„Stereotypy jsou natolik zažité, že řadě lidí automaticky naskočí u jména „Hácha“ slova „zrádce a kolaborant“ a svou představu si nechtějí moc měnit. Ale myslím, že čas hraje ve prospěch Háchy: když o něm dnes na veřejnosti mluvíte, už nenarážíte na zásadní odmítání a lidem začíná být jasné, jakému tlaku a zoufalým situacím byl vystaven. A buďme rádi, že my sami jsme podobným zkouškám vystaveni nebyli,“ míní historik Rokoský.
Dodává, že Háchovo působení v prezidentské roli je velice dobře zmapované a nejspíše se už nenadějeme toho, že bychom získali další zásadní informace, které by nás přiměly názory na něj změnit. „Shrnul bych to tak, že doktor Hácha byl dobrým Čechem, který, jak jen to bylo možné, hájil české zájmy a zachraňoval životy. Pravda je, že po zabití Heydricha se leckdy choval nestatečně, ale sotvakdy zrádně,“ doplňuje Rokoský, který není první dějepiscem, který se pohled na Háchu snaží poopravit.
Vzdorem by nic nezměnil
Za komunistické éry nikdo neměl šanci podívat se na protektorátního prezidenta trochu jinak. Komunisté mu dali cejch jednoznačného kolaboranta a zrádce. Kdo se pokusil poukázat na skutečnosti, čemu všemu musel čelit a v jaké byl situaci, okamžitě ho vrátili zpátky do té správné stranické linie.
První vlaštovkou z těch, kteří se snažili a snaží o nový pohled, je historik Tomáš Pasák, který se jeho osobou začíná zabývat už na konci 80. let 20. století a v 90. letech publikuje Háchovu monografii. Následují další, například práce Roberta Kvačka a Dušana Tomáška, nebo Josefa Tomeše.
„Za protektorátu se snažil zachraňovat k smrti odsouzené. S malým úspěchem. Ale přesto, žádná z proseb vznesená na Kancelář státního prezidenta, nezůstala neoslyšena,“ popisuje Háchovu těžkou pozici další současný historik Jan B. Uhlíř. Právě on upozorňuje na to, že kdyby se 15. března 1939 Hácha vzepřel Hitlerovi a dohodu o protektorátu by nepodepsal, bohužel by tím stejně nic nezměnil. Mělo by to patrně jediný výsledek. Asi by si vůči němu nikdo nedovolil použít slovo kolaborant.
Rozkol s Edvardem Benešem
Jeho památku se snaží očistit ve své knize Emil Hácha s podtitulem Muž, který obětoval vlastní čest, také historik a spisovatel Václav Junek: „Emil Hácha, muž, jenž ve chvílích pro něj nejtěžších vědomě obětoval národu svou čest a poté zdraví i život, tak posloužil nakonec i po své smrti. Jako výmluva, jako zástupný problém, jako snaživé zdůvodnění chybných osobních postojů a faktických činů pro Edvarda Beneše.“
Stal se tak obětním beránkem místo Edvarda Beneše. Pravdou je, že Edvard Beneš Háchu potřebuje až do chvíle, kdy je uznána v létě roku 1941 jeho exilová vláda. Musí udržovat spojení s Prahou pomocí tajných depeší, aby přesvědčil západní spojence o své legitimitě. Protože ti argumentují skutečností, že Hácha byl přece řádně zvoleným prezidentem. Je proto nutné dokázat, že protektorátní vláda v Praze je jenom dočasnou záležitostí a moc opět získá řádná vláda a Beneš.
K rozkolu Háchy a Beneše potom dochází po atentátu na Heydricha. Když Hácha a protektorátní vláda akci odsoudí, Beneš je ve vysílání Volá Londýn označí za přisluhovače nacistů.
Zdroje: PametNaroda, CNN Prima NEWS, Rozhlas Plus, Reflex, Kniha – Emil Hácha: Muž, který obětoval vlastní čest, autor: Václav Junek, Petrklíč (2013)
