Pod rouškou tmy se roku 1310 hrdá Eliška Přemyslovna v převlečení za stařenu vykradla z hradu, aby uprchla před nechtěným manželstvím. Za chotě nakonec pojmula teprve čtrnáctiletého Jana Lucemburského.
Byla hrdá na svůj původ
Pokud bychom v české historii hledali ženu, která se odvážně postavila za svůj rod i zemi, byla to Eliška Přemyslovna. Narodila se jako dcera českého krále Václava II. a jeho manželky Guty Habsburské, která však poměrně brzy zemřela. Byla to dívka na svou dobu bystrá a široce vzdělaná, zajímala se o diplomacii, byť jí prý chyběla orientace v souvislostech doby. Rovněž byla poměrně výbušné povahy.
Pohled na její postavu vrhá historik Jiří Spěváček, který se do jisté míry nebojí využít ironickou kritiku. Eliška Přemyslovna se vzhledem vymykala standardům, dala se totiž považovat za poměrně výrazný typ. „Na rozdíl od svého útlého, neduživého otce byla urostlé postavy, zdravě opálené pleti, tmavých očí a vlasů, spletených do copů,“ popisuje Spěváček podobu poslední Přemyslovny. Zároveň poukazuje na stinnou stránku její vznětlivé povahy: „Po otci zdědila značně labilní nervovou soustavu. Byla prudké, vášnivé povahy, a to jak ve vystupování a jednání s lidmi, tak i v citové oblasti, zvláště v lásce a nenávisti neznala rozumných mezí. Často propadala záchvatům hysterie a zlosti. Intelektuálně byla velmi bystrá a cílevědomá.“
Na svůj původ jakožto přemyslovská princezna byla hrdá, což bylo dosti znatelné při jejím vystupování. „Její mimořádně vypjaté sebevědomí pramenilo z její hrdosti na vznešený původ. Cítila se být jedinou důslednou dědičkou a ochránkyní starobylé přemyslovské tradice a byla zejména pyšná na panovnické umění svého otce Václava II,“ dodává Spěváček. A právě tento zápal pro přemyslovskou tradici měl vliv na její budoucí život.
Boj o moc po smrti otce a bratra
Elišku během dospívání stíhala jedna rána za druhou. Ve třinácti letech osiřela a jen o rok později byl její bratr Václav III. zavražděn. Přemyslovci tak vymřeli po meči a Eliška se stala nejmladší, a tedy vlastně poslední pokračovatelkou rodu. Nastala tak otázka, kdo se zmocní prázdného českého trůnu. Zájemců se sešlo hned několik, volba nového krále se ale přirozeně neobešla bez pletichaření a mocenských bojů.
Za nimi byl také Jindřich Korutanský, manžel její sestry Anny. Byť nejdříve koruna připadla Rudolfu Habsburskému, nastal zvrat a ujal se jí právě tento Korutanec. Nebyl však schopen si upevnit svou pozici a byl závislý na českých pánech, jejichž přízeň si udržoval penězi. Mladá Eliška však mohla představovat hrozbu, o to více, když nebyla ještě provdána a mohla nabýt spojení, které by jeho postavení mohlo ještě více ohrozit. Jindřich se proto rychle rozhodl najít dívce ženicha, nevýznamného a neškodného, aby svou pozici na trůně uchránil.
Utekla před sňatkem
Princezna však ukázala bojovného ducha. Poté, co ji její švagr uvěznil na Pražském hradě, nehodlala se mu podvolit a rozhodla se pro razantní čin. Sňatek s mužem, kterého jí zákeřně vybral, považovala za potupný, zhanobila by tak svůj rod a vše, co Přemyslovci představovali. Jakmile padla noc, společně se svými služebnicemi se v převleku za starou žebračku vykradla z hradu. Před městem princeznu již očekával jeden z věrných šlechticů, Jan z Vartenberka, a pomohl jí dopravit se na bezpečné místo do Nymburka nad Labem. „Rychle se oblékla do pláště chudačky, vzavši s sebou jen dvě dívky, Cecílii a Anežku, zahaleno jako jedna stařena šlo pěšky hodně rychle kráčejíc kvetoucí mládí panny až na Vyšehrad…,“ uvádí Zbraslavská kronika.
Jednání o mladém nápadníkovi
Nastala zásadní otázka – kdo se stane českým králem, a tedy Eliščiným manželem? Jednání proběhla již před princezniným útěkem. Volba nakonec padla na syna krále Jindřicha VII., Jana Lucemburského. „Představitelé církevní a šlechtické opozice se tajně shodli na potřebě vládní změny. Své zraky upřeli k lucemburské dynastii, z níž po Albrechtově smrti vzešel nový římský král Jindřich VII.,“ uvádí historik Josef Žemlička. Vyjednávání byla vedena pod záštitou zbraslavského opata Konráda, na jehož úsudek dala i samotná Eliška Přemyslovna.
Panovníkovi se však příliš nelíbilo, že je Eliška Přemyslovna o celé čtyři roky starší než jeho syn, proto jakožto nápadníka nabídl svého bratra Walrama. Čeští velvyslanci však tuto náhradu přijmout nechtěli, neboť měl pověst prostopášníka a lehkomyslného floutka. Stejně tak by nebyl snadno ovladatelný, proto jednomyslně trvali na svazku s tehdy čtrnáctiletým nezkušeným Janem Lucemburským. Jindřich VII. se pokusil ještě o jeden úhybný manévr, zpochybnil Eliščino panenství. Dívka se tak potupně musela podvolit prohlídce porodní bábou, aby podala důkaz o své neposkvrněnosti, a tedy vhodnosti jakožto nevěsty.
Svatba byla nakonec velkolepá, byť nejednomu přišla dvojice nesourodná. Zatímco svérázná Eliška Přemyslovna byla robustní a vypadala starší, než byl její skutečný věk osmnáct let, Jan byl naopak drobný a stále vypadal spíše jako dítě. Ani konverzace příliš nekvetla, neboť Eliška hovořila česky a Jan pouze francouzsky. Jediným mostem mezi nimi byla němčina, jíž se Jan zhruba dva roky učil.
Eliška Přemyslovna je dozajista zajímavá osobnost, nad níž je třeba se pozastavit. Její úděl nebyl příliš jednoduchý, stejně tak i její povaha, která ji mnohokrát zbytečně způsobila útrapy. Nejlépe však osobnost přemyslovské princezny shrnuje historička Gabriela V. Šarochová: „Jako nevěsta bývá (vzhledem k dramatickým okolnostem sňatku) obdivována, jako královna odsuzována, jako manželka a matka litována.“
Autor: Pavla Krejčí – NašeTéma. Zdroje: Kniha – Král diplomat. Jan Lucemburský 1296-1346. (Jiří Spěváček, Panorama 1982), Kniha – Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský. Sňatek z rozumu (Gabriela V. Šarochová, Havran 2002), Kniha – Století posledních Přemyslovců (Josef Žemlička, Panorama 1986), Zbraslavská kronika.
