Dějinami se jako červená nit táhne špatná pověst Václava IV. Právem nebo ne? Odpověď na tuto otázku hledali a hledají historikové. Se svým slavným otcem soupeřit jistě nemůže, ale kromě negativních vlastností mu můžeme přisoudit i pozitiva, a hlavně pochopit jeho nelehkou situaci.
Otec se v něm vidí
Umetenou cestičku má Václav IV. (1361–1419) už od narození. Jeho otec Karel IV. (1316–1378) září blahem, protože český trůn konečně má dědice. O jednoho už přišel v kojeneckém věku v roce 1350 a i teď má samozřejmě obavy, aby se syn dožil dospělosti. Dost ho proto rozmazluje. Českou královskou korunu mu nechá na dětskou hlavičku položit už v jeho dvou letech, což příliš neschvaluje arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297–1364). Čile mu shání vhodnou nevěstu. V pěti letech nechá synka přihlížet zasedání říšské rady, ale kluk z toho samozřejmě nemá rozum. Postará se mu o ty nejlepší vychovatele včetně Jana Očka z Vlašimi (†1380), který ho má zasvětit do správy království. Mladíka ale láká víc zábava, nechová se zrovna zodpovědně, za to sebevědomí mu nechybí. Je to důsledek toho, že bere svoje postavení jako samozřejmost a jeho otec se v něm vidí. V roce 1376 prosadí, aby se stal římským králem. Jako by přehlížel všechny jeho chyby. To se samozřejmě vymstí. Když Václav musí ve věku necelých 18ti let převzít žezlo, není na to ještě dostatečně připravený.
Kronikáři panovníka nešetří
Má vůbec šanci mladík bez zkušeností uspět? Do politického rozhodování se mu příliš nechce zasahovat. Když nutně nemusí někam osobně, pošle za sebe raději delegaci. Ačkoliv Karel IV. pečlivě dbal na jeho vzdělání a on rozhodně není hloupý, do učených diskusí o teologii se mu příliš nechce. Víc ho baví radovánky jako lov a móda. Když ho politika otravuje, vyráží do křivoklátských lesů, kde prohání zvěř a pečené úlovky spořádá s přáteli a štědře zapije vínem. Vysokou šlechtu nemá v oblibě, to raději tu nižší, kde si najde pár oblíbenců. Traduje se i historka, že neváhá vyrazit inkognito i do hospody.
Zkrátka ať už zkusíme vytvořit mediální obraz Václava IV. ze starších nebo novějších zdrojů, většinou se vyloupne nerozhodný, často až zbabělý, slabý a líný panovník, který má pramalou chuť vládnout a často se opíjí. Nejednou ho líčí jako výbušného cholerika. Kronikáři a další autoři, ať už jde o Beneše Krabiceho z Weitmile, Vavřince z Březové nebo Enea Silvia Piccolominiho, ho zrovna nešetří.
Jeho vzdělání, zájem o kulturu nebo dokonce donátorské aktivity zmiňuje málokdo. Skutečně byl Václav IV. tak negativní postavou s nulovými zásluhami? Není to tak docela pravda.
Nespravedlivé srovnávání
V roce 2019 jsme si připomněli 600. výročí Václavovy smrti. V rámci jeho oslav proběhla řada akcí. Například na pražské Univerzitě Karlově se konala výstava nazvaná „Král Václav IV. – mezi dvěma světy“, věnovaná jeho vládě. Kladla si za cíl trochu zjemnit tvrdou optiku, kterou se na jeho panování dosud nahlíželo. Z nekompromisního srovnávání se svým otcem, mužem evropského formátu Václav zkrátka nikdy nemůže vyjít vítězně, to si musíme přiznat. Přesto nemusí dopadnout tak zle. „Václav IV. byl historiky často kritizován jako opilec a panovník ve stínu svého otce, ale měli bychom se k němu chovat trochu spravedlivěji. Narodil se – a vládl – v „jiné“ Evropě, v období nejistoty, kdy Evropu zasáhl mor, který znamenal náhlou smrt francouzského krále Karla V. (jehož syn a nástupce byl znám jako „Šílený“), v období vražedného soupeření mezi vévody,“ poznamenal tehdy při zahájení výstavy Jan Royt, prorektor UK.
Starý systém se hroutí
Skutečně jde o mnohem neklidnější dobu v porovnání s vládou jeho otce. Stačí připomenout nelehkou situaci v církvi, protože o svatý stolec v Římě v roce 1400 soupeří hned tři papežové a dochází k tzv. schizmatu. Stabilitu na politické scéně naruší také konec vlády a poté smrt anglického krále Richarda II. (1367‒1400) Evropa, jaká byla před tím, se hroutí a nová ještě nezískala pevné základy. Mnohem stabilnější, než kolbiště mezinárodní politické scény se jeví svět umění. V souvislosti s tím Royt připomněl, že Václav IV. „byl významným mecenášem umění, který podporoval architekturu a sakrální umění ve stylu mezinárodní gotiky (v kontextu Čech označovaného jako krásný sloh). Už jen za tyto zásluhy by měl být jeho odkaz zajištěn.“ Má nepochybně pravdu. V době jeho vlády vznikají slavné obrazy Mistra třeboňského oltáře. Poopravit Václavův obraz se kromě Royta snažilo a stále snaží více historiků. Nejspíše prvním z nich byl už František Palacký, z těch současných například Petr Čornej, Jiří Bílek a mnozí další.
Slavná Bible
Právě Václav IV. stojí za kulturními počiny skutečně evropského významu. Až se někdy v Praze projdete kolem budovy Karolina, vzpomeňte si na něj. Právě on totiž v roce 1383 (podle některých pramenů v roce 1387) takzvaný Rotlevův dům věnuje univerzitě. Jde tedy o jednu z nejstarších stále užívaných univerzitních budov na světě.
Václav IV. doslova zbožňuje knihy a stává se z něj vášnivý sběratel iluminovaných rukopisů. Podle odhadů jich jeho knihovna mohla obsahovat i několik stovek. Přesně se to ovšem nedozvíme, protože byla z větší části zničena krátce po jeho smrti, když je v roce 1421 dobyt jeho Nový hrad.
Václavův bratr Zikmund něco přes stovku nejcennějších děl nechal odvézt po roce 1419 do Vídně, kde se později vzácné tisky stanou základem habsburské dvorní knihovny. Když ale sledujeme Václavovu zálibu v knihách, nemůžeme vynechat jeho nejproslulejší čin, a to příkaz pořídit opis Bible. Většinou se hovoří o tom, že dílo začalo vznikat kolem roku 1389, ale některé prameny hovoří o dřívějším datu. Dílo má celkem 2428 stran, 650 ilustrací a bohužel zůstalo nedokončené. Kdyby se ho povedlo dodělat, je dnes nejspíše nejrozsáhlejším svého druhu na světě.
Autor: Helena Stejskalová – NašeTéma. Zdroje: Kniha Jiří Bílek, Václav IV. nešťastný syn slavného otce – 2019, AVČR, Univerzita Karlova, Wikipedie.