ROZHOVOR | Češi čelí proměně dezinformační scény, která už dávno nefunguje jen na okraji internetu. „Část starých dezinformačních webů už nemá takový monopol jako dřív. Obsah se přesunul hlavně na sociální sítě, do uzavřených skupin nebo na Telegram,“ říká fact-checker a šéfredaktor serveru Manipulátoři.cz Jan Cemper. Manipulace, dezinformace a hoaxy postupně prorůstají i do politiky. „Problém už nejsou jen dezinformační weby. Problém nastává ve chvíli, kdy jejich narativy začnou přebírat politici,“ varuje Cemper v rozhovoru pro NašeTéma.cz.
Dezinformace a proruská propaganda jsou podle Jana Cempera nebezpečné proto, že cíleně rozkládají důvěru lidí ve fakta, instituce i jeden v druhého. „Bez této důvěry se svobodná společnost velmi snadno mění v prostor ovládaný strachem, lží a manipulací,“ řekl.
Dnes už podle Cempera nejde jen o jednotlivé lži nebo hoaxy. Mnohem větší problém je dlouhodobé znečišťování veřejného prostoru, ve kterém se systematicky podsouvá, že pravda vlastně neexistuje, že všichni lžou stejně a že není komu věřit. „To je přesně prostředí, které vyhovuje autoritářům, populistům i cizí propagandě, protože v něm nakonec nevyhrává ten, kdo má fakta, ale ten, kdo umí lépe pracovat se strachem a emocemi,“ varuje.
Dezinformace už nežijí jen na okraji internetu
V jakém stavu je aktuálně česká dezinformační scéna? Je silnější než za vlády Petra Fialy, nebo se spíše proměnila její forma?
Řekl bych, že se spíš proměnila její forma než to, že by jednoduše „zesílila“ nebo „zeslábla“. Část starých dezinformačních webů už nemá takový monopol na šíření narativů jako dřív, ale o to víc se obsah přesunul na sociální sítě, do uzavřených skupin, na Telegram a do prostředí, kde se mnohem hůř dohledává původ a hůř se to vyvrací.
Manipulátoři.cz na to narážejí opakovaně a podobně to popisují i další čeští analytici. Je důležité, že část těchto narativů dnes už nežije jen na okraji internetu. V některých případech se dostávají přímo do politické komunikace, a tím získávají větší legitimitu než dřív. To je podle mě zásadní změna oproti době, kdy bylo snazší říct: tohle je obsah z alternativní scény a tam to taky zůstává.
Jak se dezinformační scéna změnila po ruské invazi na Ukrajinu? Přibylo otevřeně proruských šiřitelů dezinformací na politické scéně? Případně kdo patří mezi nováčky?
Po únoru 2022 se česká dezinformační scéna výrazně semkla kolem několika hlavních témat: Ukrajina, uprchlíci, sankce, zbrojní pomoc, NATO, EU a údajná „cenzura“. Zesílily otevřeně proruské rámce, které dřív bývaly častěji maskované obecnou antiestablishmentovou rétorikou.
Dnes se mnohem častěji objevují skoro bez obalu. To koneckonců potvrzují jak monitoringy Manipulátorů, tak texty iROZHLASu a zjištění BIS o pokračujícím ruském vlivovém působení. Pokud jde o politickou scénu, nepopsal bych to jen jako příchod „nováčků“, ale spíš jako to, že někteří politici začali mluvit jazykem, který byl dřív běžný hlavně na dezinformačních platformách. Nejviditelnější je to u části SPD, PRO a u některých osob z širšího okruhu kolem „obrany svobody slova“, kde se antiukrajinské a protimediální narativy opakují velmi systematicky.
Dezinformační narativy prorůstají do politiky
Když sledujete český veřejný prostor, vidíte dezinformační a manipulační narativy spíše na alternativních webech, nebo už přímo v hlavním politickém proudu?
Dnes už jednoznačně v obojím. Alternativní weby a různé facebookové stránky často pořád fungují jako laboratoř, kde se určitý narativ nejdřív „otestuje“. Ale jakmile se ukáže, že funguje, začne ho přebírat část politiků a ten obsah se posune do hlavního proudu. Přesně to je pro demokracii nebezpečnější než samotná existence okrajových webů. Problém už není jen Aeronet nebo podobné servery. Problém je, když politik s velkým dosahem začne přebírat stejné konstrukce, jen je zabalí do uhlazenějšího jazyka. Pak už nejde o okraj, ale o mainstreamovou politickou zbraň.
Můžete uvést konkrétní příklad tvrzení či narativu, který se podle vás přenesl z dezinformační scény do běžné politické debaty?
Typický příklad je narativ o „ukradených volbách“ nebo o tom, že korespondenční volba je nástroj k manipulaci výsledků. To je schéma, které má kořeny v širším mezinárodním dezinformačním prostředí, ale v české debatě už se z něj stalo skoro běžné politické strašení. CEDMO zaznamenalo, že právě podobné narativy lidé ve veřejném prostoru silně registrují. Jasný příklad je strašení údajnými nadstandardními dávkami pro ukrajinské uprchlice. Manipulátoři.cz rozebrali třeba mýtus o „rodičovské pro Ukrajinky“, který se z internetových hoaxů přelil přímo do politických výroků.
Když se zaměříme na komunikaci premiéra Andreje Babiše a politiků z koalice, nacházíte v ní prvky, které odpovídají známým manipulativním nebo dezinformačním rámcům?
Ano, nacházím. Nemyslím tím, že by každý nepřesný výrok byl automaticky dezinformace, ale opakovaně tam vidím některé typické vzorce: hledání jednoduchého viníka, práce se strachem, zkratkovité propojení složitých problémů s jedním ideologickým nepřítelem a silné útoky na média jako na údajně nedůvěryhodný blok. To jsou přesně rámce, které známe z dezinformačního prostředí.
Přesně se to ukázalo třeba u výkladu blackoutu z července 2025, kdy Andrej Babiš šířil interpretaci, která přičítala příčinu „zelenému šílenství“ a přeshraničním přetokům, přestože provozovatel přenosové soustavy mluvil o technické závadě. Tam už nejde jen o politický komentář, ale o zavádějící konstrukci s jasným politickým cílem.
Kde podle vás leží hranice mezi tvrdým politickým marketingem a vědomým přebíráním dezinformačních postupů?
Tvrdý politický marketing je pořád ještě práce s realitou, i když selektivní a účelový. Politik si vybírá fakta, zdůrazňuje to, co se mu hodí, a rámuje svět ve svůj prospěch. To je nepříjemné, ale v politice běžné. Hranice se láme ve chvíli, kdy začne vědomě používat prokazatelně nepravdivá tvrzení, konspirační konstrukce nebo opakovaně šíří něco, co už bylo doložitelně vyvráceno. Jde o důležitý prvek v jeho úmyslu i opakování. Jedna chyba se stát může. Ale pokud politik po opravě jede stejnou lež dál, už to není „tvrdý marketing“. To už je vědomé používání dezinformační metody.
Jindřich Rajchl patří podle Aktuálně.cz k jedné z nejznámějších tváří dezinformační scény. Vyznačuje se velmi emotivní útočnou rétorikou. Vnímáte ho jako samostatný politický extrémistický fenomén, nebo jako součást širšího ekosystému, který se překrývá s dezinformační scénou?
Já ho vnímám hlavně jako součást širšího ekosystému. Není to solitér, který by fungoval izolovaně. Je to politik, který umí propojit protivládní protestní energii, antiukrajinské a protimediální narativy, antivax prostředí a část proruské scény do jednoho politického produktu. V tom je jeho síla. Má vlastní styl: velmi emotivní, konfliktní, často osobně útočný. To z něj dělá výraznou tvář. Ale obsahově je podle mě důležitější to, že opakovaně přebírá a legitimizuje narativy, které už dávno kolují v dezinformačním prostředí. Manipulátoři.cz u něj popsali dlouhou řadu nepravdivých či hrubě zavádějících tvrzení.
Když mluvíme o politicích, kteří mají tendenci manipulovat s veřejností, myslíte si, že lžím sami věří, nebo je využívají účelově, protože fungují na určitou část společnosti?
Obojí existuje. U části lidí podle mě opravdu funguje to, že v určitém uzavřeném informačním prostředí začnou těm narativům věřit. To podporuje i výzkum: opakované vystavení zvyšuje známost a známost zvyšuje důvěru. Člověk pak nemusí být cynický manipulátor, aby šířil nesmysl. Může mu skutečně věřit. U politiků ale často vstupuje do hry i kalkul. Oni velmi dobře vidí, co funguje na jejich publikum: strach, křivda, pocit ohrožení, pocit umlčování. Takže i když tomu třeba sami úplně nevěří, používají to, protože to mobilizuje.
Jak obtížné je dnes vědomé dezinformace veřejně korigovat? Má fact-checking vůbec cenu?
Je to těžké, ale smysl to má. Fact-checking nikdy nebyl kouzelná hůlka, která jedním článkem smaže lež z veřejného prostoru. Když se nepravda rychle rozšíří a emocionálně se chytí, její vliv často přetrvá i po opravě. To víme jak z praxe, tak z výzkumu o takzvaném continued influence effect. A cenu to má. Fact-checking vytváří záznam reality, dává novinářům i veřejnosti opěrné body a brání tomu, aby lež zůstala bez odporu. Když nic jiného, aspoň je pak jasně vidět, kdo šířil nepravdu, kdo ji opravil a kdo na ní trval dál.
Jak reagují politici, když Manipulátoři.cz upozorní na dezinformace nebo manipulativní tvrzení? Přichází věcná debata, nebo spíše útok na média, či dokonce na autora, který dezinformaci vyvrátí?
Věcná debata přichází méně často, než by bylo zdravé. Někdy se stane, že politik příspěvek smaže nebo upraví. To je lepší varianta. Existují i případy, kdy po upozornění došlo k omluvě nebo stažení obsahu. Ale častější bývá obranný reflex: útok na autora, útok na médium, zpochybnění motivů, nálepky typu „cenzor“, „aktivista“, „udavač“. Mimochodem samo o sobě součást problému. Nevede se spor o fakta, ale o to, kdo smí fakta vůbec připomínat. A tím se veřejná debata dál rozkládá.
V posledních dnech se diskutuje i o legislativních návrzích vlády Andreje Babiše, které podle kritiků připomínají postupy známé z Maďarska či Ruska. Je tam nějaká podobnost?
Podobnost tam podle mě je minimálně v logice toho návrhu. Pokud stát začne vytvářet speciální režim pro organizace kvůli jejich zahraničním vazbám, zavádí stigmatizující jazyk a hrozí vysokými sankcemi, je to něco, co už z jiných zemí známe.
U návrhu, o kterém psaly Seznam Zprávy, je právě tenhle mechanismus důvodem, proč se objevuje srovnání s ruským nebo maďarským vzorem. Neznamená to, že Česko je Rusko. Ale když někdo začne používat podobné nástroje vůči občanské společnosti, je správné na tu podobnost upozornit včas, ne až ve chvíli, kdy je pozdě.
Je podle vás přehnané mluvit v této souvislosti o inspiraci autoritářskými režimy, existují konkrétní znaky, které to naznačují? Publicista Roma Máca v tom podle zjištění spatřuje spojitost s Ruskem, psal o tom na svém blogu.
Není to přehnané, pokud mluvíme přesně. Nemá smysl hystericky tvrdit, že jsme se přes noc stali autoritářským režimem. Ale má smysl pojmenovat konkrétní znaky: stigmatizace „cizího vlivu“, vytváření seznamů, represivní administrativa, zastrašující pokuty a politická snaha oslabit nezávislé aktéry veřejného prostoru. To jsou prvky, které z autoritářských modelů známe. Ale když je vidíme, je na místě mluvit o inspiraci nebo aspoň o nebezpečné podobnosti. A to není přehánění, ale prevence.
Zastavme se u Natálie Vachatové, poradkyně Andreje Babiše. Jak důležitý signál je, že si premiér vybral právě takovou osobu jako poradkyni pro oblast svobody projevu?
Je to důležitý signál. Poradce není jen technická funkce, ale i symbolický vzkaz, jak premiér chápe dané téma. U Natálie Vachatové je veřejně doloženo, že se pohybovala v prostředí, které „svobodu projevu“ rámuje velmi konfrontačně, často ve smyslu boje proti údajnému umlčování konzervativních a proruských hlasů. To samo o sobě něco vypovídá o směru, kterým chce premiér téma posouvat. Faktem je, že podle veřejných zjištění dávala v minulosti rozhovory Sputniku. A to je v českém politickém kontextu relevantní okolnost, protože nejde o běžné médium, ale o ruský státní propagandistický nástroj, jehož šíření EU po invazi omezila.
Ona sama tvrdí, že by rozhovor poskytla jakémukoli médiu. Je taková argumentace legitimní, nebo tím dochází k relativizaci role propagandistických médií?
Jako obecná teze to může znít hezky: novinář se přece nemá bát otázek a má mluvit s každým. Jenže tím se maže rozdíl mezi standardním médiem a státním propagandistickým aparátem cizí mocnosti. A ten rozdíl je zásadní. Sputnik nebyl „jen další redakce s jiným názorem“. Byl součástí vlivové operace. Taková obhajoba podle mě relativizuje povahu propagandistických médií. A zvlášť problematická je u člověka, který má radit premiérovi v oblasti svobody projevu.
Ve veřejném prostoru se objevily také informace o jejích rodinných vazbách na Rusko. Měly by podobné okolnosti zajímat bezpečnostní složky státu?
Pokud existují vazby, které by mohly znamenat bezpečnostní riziko, pak samozřejmě ano. Ale je potřeba držet se zásady proporcionality a právního státu. Bezpečnostní složky nemají řešit „vinu příbuzenským vztahem“, nýbrž potenciální zranitelnost, střet zájmů nebo možnost cizího vlivu. Ne každý příbuzný v Rusku automaticky znamená problém. Ale u člověka v blízkosti premiéra je legitimní, aby takové okolnosti byly prověřitelné a aby se o nich vedla věcná, ne hysterická debata.
Setkáváte se při své práci s případy, kdy se narativy známé z ruské propagandy objevují téměř beze změny i v českém veřejném prostoru? Měli by novináři více zveřejňovat jména politiků, kteří je šíří?
Ano, a velmi často. Narativy o „denacifikaci Ukrajiny“, o „loutce Západu“, o „ukradených volbách“, o „cenzuře pravdy“, o „zkorumpovaných neziskovkách“ nebo o tom, že Rusko vlastně jen reaguje na provokaci Západu, se v českém prostoru opakují skoro v původním znění. Jen se lokalizují do českých reálií.
Myslím, že novináři mají jmenovat politiky, kteří to šíří. Ne kvůli ostrakizaci, ale kvůli odpovědnosti. Když politik používá dezinformační rámec, veřejnost má právo vědět, kdo, kdy a s jakým dopadem.
Která témata jsou z vašeho pohledu na sociálních sítích nejvíce poznamenaná manipulacemi a dezinformacemi?
Dlouhodobě určitě Ukrajina a vše, co s ní souvisí: válka, uprchlíci, pomoc, sankce, zbrojení. Velmi silné jsou také narativy kolem Evropské unie, Green Dealu, energetiky a pak samozřejmě téma důvěry v média a voleb. To jsou oblasti, kde se nejlépe pracuje se strachem, křivdou a pocitem ohrožení. Patří sem i veřejnoprávní média a obrana státu. Tam se dnes manipuluje opravdu hodně, protože jde o témata, na kterých se snadno staví kulturní i politická polarizace.
Algoritmy šíří emoce rychleji než fakta
Jak velkou roli dnes hrají sociální sítě a jejich algoritmy při šíření manipulací a dezinformací?
Obrovskou. Sociální sítě nejsou jen neutrální nástroj, který „ukazuje, co si lidé myslí“. Ony aktivně zvýhodňují obsah, který vyvolává emoce, konflikt a okamžitou reakci. A to je přesně prostředí, ve kterém mají manipulace a dezinformace výhodu. Výzkum dlouhodobě ukazuje, že nepravdivé zprávy se na sítích šíří rychleji a dál než pravdivé. Sociální sítě vytvářejí iluzi většiny. Stačí koordinovaná skupina účtů, pár agresivních komentářů a běžný uživatel získá pocit, že „všichni už to přece vědí“. A to je velmi účinný manipulační efekt.
Je česká veřejnost podle vás odolná vůči dezinformacím a proruské propagandě v rámci hybridní války?
Řekl bych, že částečně ano, ale rozhodně ne dost. Česká společnost není bezbranná, ale má slabá místa: nízkou důvěru v instituce, vysokou míru frustrace části veřejnosti, silný antiestablishmentový reflex a velkou náchylnost věřit tomu, že „oficiální verze“ je vždycky podezřelá. To je živná půda pro dezinformace. Existuje i pozitivní stránka: v Česku už se o dezinformacích otevřeně mluví, funguje fact-checking, mediální vzdělávání i analytická pracoviště. Takže nejde o beznadějný stav, ale spíš o trvalý zápas.
Politika strachu funguje
Proč podle vás někteří Češi manipulacím a dezinformacím věří, i když jsou opakovaně vyvráceny?
Protože to není jen otázka informací, ale i identity, emocí a důvěry. Když je člověk dlouhodobě přesvědčen, že mu elity lžou, že média jsou proti němu a že svět je proti němu spiknutý, pak mu samotná oprava jedné lži často nestačí. On potřebuje spíš důvod věřit tomu, kdo ho opravuje. Hraje roli i opakování. Když něco slyšíte po desáté, začíná vám to připadat známé, a známé věci mají tendenci působit věrohodněji. To je jeden z nejzákeřnějších mechanismů, na kterých dezinformace stojí.
Máte pocit, že se tón politické debaty na sociálních sítích v posledních měsících radikalizuje? Čím to je?
Ano, ten pocit mám. A není to jen subjektivní dojem. Sociální sítě přirozeně nahrávají vyhrocení, ale v poslední době se navíc stále víc spojuje politická kampaň s permanentní mobilizací vlastního publika. Politik už nechce jen přesvědčovat, ale udržovat své podporovatele v neustálém rozhořčení. Problém je, že umírněný hlas z debaty mizí a zůstávají hlavně ti nejagresivnější. Tím se celý prostor opticky posouvá k radikalitě.
Bez důvěry se demokracie rozpadá
Vidíte dnes v Česku větší nedůvěru vůči médiím než dříve? A kdo ji podle vás nejvíce posiluje?
Ano, nedůvěra vůči médiím je v Česku velké téma už delší dobu a podle mě ji dál posilují hlavně politici a influenceři, kteří systematicky používají narativ „média lžou“ jako součást své mobilizační strategie. Když politik neumí vyvrátit fakta, často prostě začne útočit na médium, které je přineslo. To ale neznamená, že média jsou bezchybná. Ale rozdíl je mezi legitimní kritikou novinářské práce a systematickým rozkladem důvěry ve sdílenou realitu. A ten druhý typ útoku dnes vidíme velmi často.
Setkáváte se při své práci také s osobními útoky nebo výhrůžkami kvůli tomu, že upozorňujete na dezinformace?
Ano, s tím se člověk v téhle práci bohužel setkává. Ve veřejném prostoru je dlouhodobě vidět, že lidé, kteří upozorňují na manipulace a lži, bývají terčem osobních útoků, nálepkování i výhrůžek.
V mém případě to není nová věc. Už v roce 2016 jsem veřejně mluvil o tom, že mi po mém občanském angažmá chodily desítky vulgárních a výhružných zpráv, včetně vyhrožování osobní likvidací. To je veřejně dohledatelné. Platí, že ten mechanismus se od té doby moc nezměnil. Když někomu sáhnete na jeho lež, často nereaguje argumentem, ale útokem.
Důležité také ale je, že dezinformace dnes často nepřicházejí jen z okraje internetu. Vidíme, že se stále častěji přelévají do běžné politické debaty, do výroků veřejně známých osobností i do způsobu, jakým se mluví o médiích, o Evropské unii, o Ukrajině nebo o občanské společnosti. A právě ve chvíli, kdy podobné narativy začne přebírat politický mainstream, přestává jít o okrajový problém a stává se z něj problém demokratického systému jako takového.
Za podstatné považuji i to, že obrana proti dezinformacím nemůže stát jen na fact-checkingu. Ten je důležitý, ale sám o sobě nestačí. Potřebujeme také větší mediální gramotnost, odpovědnější chování politiků, odolnější instituce a média, která budou mít odvahu pojmenovávat manipulace jasně a bez alibismu. Pokud totiž společnost rezignuje na schopnost rozlišovat mezi faktem a propagandou, otevírá tím dveře těm, kteří chtějí demokracii oslabit zevnitř.
A možná poslední věc: nejde jen o Rusko jako stát, ale o určitý styl politiky a komunikace. O styl, který staví na permanentním nepříteli, na rozdělování společnosti, na útocích proti nezávislým médiím a na snaze přesvědčit občany, že svoboda je vlastně překážka a kritické myšlení zbytečný luxus. Právě proto je důležité tyto mechanismy včas pojmenovávat a nenechat je znormalizovat.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Vláda má z demonstrace na Letné obavy. Přijďte, má to smysl, vyzývá Hlavatý
